chamonix

Představitel západního rezidenta Georgij Žžjonov byl sám dvakrát odsouzen za špionáž. Poprvé v r. 1938 a „díky“ ještě prodlouženému trestu přežil válku na Dálném východě. Podruhé ho ze špionáže obvinili v r. 1949 a další čtyři roky strávil v Norilsku.

Film byl údajně dán papežem Janem XXIII. do klatby. Tuto zprávu přivezli do Sovětského svazu fotbalisté, když se vrátili z římského olympijského turnaje. Prokletí berou Rusové za hotovou věc, neboť do roka od premiéry zemřela představitelka hlavní role Inna Burdučenko (uhořela při natáčení svého dalšího filmu Cvětok na kamně, 1962) a předčasně zemřeli i další lidé, spojení s tímto filmem: 2. režisér, trikový asistent, dekoratér, zástupce producenta...

Film se natáčel nadvakrát. V roce 1965 se při natáčení zabil představitel hlavní role Jevgenij Urbanskij. Celoživotně se odmítal nechat v nebezpečných situacích zaskakovat dubléry a i v tomto filmu točil vše sám. Když ve filmu testoval nový vůz z jeho továrny, náklaďák se na terénních vlnách přetočil se a padl na bok. Herec utrpěl zranění páteře neslučitelná se životem. Saltykov přerušil své plány na natočení filmu o čtyři roky. Původní materiál prakticky vůbec nevyužil.

V r. 1969 šel Direktor do kin jako širokoúhlý barevný film. Tato verze se ale ztratila a dnes je v archivech jen v černobílém provedení.

Příjmení Korbut (filmový pseudonym baletního mistra z doby blokády Leningradu) bylo v době natáčení filmu proslavené díky sovětské reprezentantce ve sportovní gymnastice. Olga Korbut je čtyřnásobná zlatá olympijská medailistka, která v 70. letech udivovala zejména vzdušnou akrobacií. Mnohé její cviky na bradlech jsou dnes jako smrtelně nebezpečné gymnastickou federací zakázané. Pravidelně je řazena do výběrů Top 5 nejlepších gymnastek historie.

Paradžanov není režisérem, který započal natáčení filmu. Původní režisér byl během natáčení odsouzen na 4 roky za smrtelnou nehodu, která se stala představitelce hlavní role. Při útěku z hořícího domu se Inně Burdučenko zaklínil ve škvíře mezi prkny podpatek a během tohoto zpoždění na ni spadlo hořící břevno. Než se ji podařilo vynést, utrpěla popáleniny na 78 procentech těla, což už bylo neslučitelné se životem.

Spousta scén se natočila ve východoněmeckých exteriérech – hned za našimi hranicemi v labských pískovcích (Rathen a Königstein) i dále ve vnitrozemí v Quedlinburgu.

Aniž by to někde bylo přímo napsáno, knižní předloha je silně autobiografická. Fenoglio sám také prodělal vojenský výcvik než utekl před odvody do hor. Dezertoval z komunistické partyzánské jednotky, v řadách „modrých“ se stejně jako Johnny účastnil obsazení Alby a dalších bojů a později se znalostí angličtiny působil jako překladatel u Američanů. Kniha byla v době vydání značně kontroverzní, poválečná společnost ji vnímala jako obhajobu fašismu a fašistické republiky Saló.

Abú Ghrajb je jméno spojené spíše s nechvalně proslulou bagdádskou věznicí, kde docházelo ke zločinům proti lidskosti jak za časů Saddáma Husajna, tak později ze strany amerických okupačních vojsk. V tomto filmu jde však o údolí v íránské pohraniční provincii Ílám přibližně 500 km od pobřeží Perského zálivu, či cca 750 km jjz. od Teheránu (cesta, kterou urazili novobranci ve filmu na korbě kamionu).

I když nebylo řečeno, kde se má odehrávat děj, domorodé oblečení některých partyzánů AK a architektura vypálené samoty ukazuje na jihovýchod Polska (Karpaty/Bieszczady), oblast těžkých partyzánských bojů během okupace. Naprosto jistě nicméně nemohly probíhat boje v místech, kde se filmovalo. Hrad Chojnik stojí na severním úpatí Krkonoš, což bylo až do konce 2. světové války historicky německé území.

Veslařský úvod je celý natočený v Praze na Vltavě kolem barrandovského mostu.

Hlavní postava, Marija Melnikaitė, je jediná Litevka, která obdržela titul Hrdiny Sovětského svazu. Byla vojákem 16. litevské divize Rudé armády, než ji v květnu 1943 vysadili do týlu Němců jako příslušnici partyzánského oddílu. 8. července 1943 byla při plnění úkolu v Girdžiūnai chycena, mučena litevskými kolaboranty a nakonec zastřelena.

Přestože film samotný dnes de facto neexistuje, titul jako takový nezapadl, protože si s sebou nese smutnou historii o konci herecké kariéry Natalije Vavilovové. Měla hrát hlavní ženskou postavu a ve své roli měla také jezdit na koni. Přípravu absolvovala na škole jezdeckých sportů a po dvou měsících výcviku byla připravena k natáčení. To probíhalo v Jaroslavli, nicméně při zkouškách jí přivedli zraněného koně, který ji kvůli bolestem shodil. Utrpěla zranění páteře a tehdy se zachoval režisér vůči herečce jemně řečeno krajně nefér. Po pádu skončila v nemocnici a Boreckij ji požádal, aby nikam nic o svém úraze neoznamovala. Sliboval, že natáčení pozdrží, že s ní napevno počítá a po jejím uzdravení spolu film dotočí. Přesto už po týdnu pokračoval v novém obsazení. Natalija Vavilovová se nedostala ani do titulků a na hereckou profesi a filmový průmysl zanevřela. S manželem vyrazili na dlouhou dovolenou po Evropě a dva filmy z doby politických změn v Rusku o několik let později byly už jen labutí písní za její kariérou.

Údajně zcela ztracený film, jehož kopie se nenacházejí ani v žádném z ruských státních filmových archivů, ani v archivu oděského studia, kde vznikl, a není znám dokonce ani v podobě sebehorší VHS či BETAcam nahrávky.

Nando Cicero v postavě hlavního hrdiny parodoval Maradonu. Nicméně tato neapolská legenda přišla do FC Napoli až rok po natočení komedie.

V restaurované verzi pro zahraničí (USA) byly – kromě nového názvu filmu „Rudá mafie“ – odstraněny popisky objasňující, kde a kdy se jednotlivé scény odehrávají, stejně jako závěrečné věnování autorů. Oproti původní ruské verzi je také nepatrně delší.

Oleg Dal ve filmu málem nehrál. Kvůli problémům s alkoholem (v té době už ho v divadlech odmítali obsazovat) neuspěl u prvních dvou kamerových zkoušek. Před třetí režisér, který si prostě v roli Ženi Kolyškina nikoho jiného představit nedokázal, hercovi promluvil do duše, Dal přišel na zkoušku střízlivý a roli bez problémů získal.

Jedna ze vzpomínek Liny Braknyté na tento film je, že se jí paruka slepovala s vlasy a při jejím sundavání jí opatrně odřezávali břitvou.

I sama Lina Braknyté si tohoto filmu váží, vlastní dceru pojmenovala po své postavě také Vika.

Tři představitelé hlavních postav se kvůli filmu neholili. Zároveň potřebovali být opálení, a tak po Krymu a jeho lázeňských rezortech chodili stále v kraťasech a bez košil. Ani vzhled, ani odívání se neztotožňoval s morálkou, a tak byli třikrát zadrženi hlídkou milice. Po posledním incidentu obdrželi speciální dokumenty, které opravňovaly držitele k takovému chování z důvodu natáčení filmu.