Noviik

Až si příště cestou z práce budete chtít v autě doposlechnout zbytek alba na Spotify a odbočíte na o pár set metrů delší cestu, vzpomeňte si na tenhle skvělý dokument...

Moc těm komentářům nedám. Ale tenhle film si to zaslouží. Není to asi žádný zázrak. V podstatě je to běžný teenage příběh. Ale vlastně nejde jen o to. Jde o zpracování. O ten cit. O dojmy, hru na city. Ukázku lidskosti. O neobyčejně obyčejný příběh jedné holky. Holky z rodiny neslyšících. Je to tak krásně citlivě zpracovaný příběh o jedné rodině a holce, která to nemá lehké. Ale není to příběh plný zahořklosti a nespravedlnosti. Ne. Je to ten typ filmu, který chytne základní lidské emoce za koule a nepustí. Možná stárnu, ale tohle chci od moderního filmu. Malého. Nehrajícího si na něco, co není. Bez efektů. Bez hereckých hvězd první kategorie. Prosím, obzvláště v téhle době, chci více takových filmů. Filmů, které vzbudí emoce. Radost, úsměv při sledování, smutek, pochopení a všech základních lidských emocí. Ne těch nucených, ale přirozených.

"Když jsem byl mladý, nikdo sebevraždy nepáchal, všichni byli příliš nespokojení".

O nelogickém střihu se raději zmiňovat nebudu. Odešla LEGENDA!

Skvělá a hlavně hravá ukázka (ano, satira) toho, jak je snadné zinscentovat proces. "Důkaz, co to je důkaz? Jaký cenu má důkaz, když se dá dokázat cokoliv." A ještě z úst Rudolfa Hrušínského.

Od druhé poloviny psychologická smršť, které vévodí Brenda Blethyn a zdatně ji sekunduje Timothy Spall. V ničem se nepřehání, netlačí na pilu, nenutí vás to do rozhodnutí, co je dobré a co špatné... Jen bych tomu ubral v první půlce na stopáži...

Einstein má velmi lákavé obsazení, příjemné lokace a zatím je i vcelku zábavný. Už od prvního dílu mám ale problém s kamerou. Ačkoliv chápu záměr, tak mi prostě vadí rozostřené pozadí včetně osob, které zrovna nemluví či nejsou pro záběr podsatné. Působí to dost rušivě, když vždy vnímáte zrovna postavu, kterou se kameraman rozhodl rozostřit. Jako kdyby se divák neuměl rozhodnout, na koho se má zrovna dívat. To navíc kazí i pocit dobře odvedené práce na lokacích.

Nejsem fanoušek Michaela Jacksona, ale uznávám, že byl neskutečně talentovaný a dokázal neuvěřitelné věci. Jedná se o jediné vystoupení, které jsem viděl a bylo to fakt neskutečné. Vyniklo zde, jak byl fanaticky milován (nezávidím záchranářům na nejen tomto koncertu), jak uměl propracovat show a u Heal the world mi šel mráz po zádech. Čest Tvé památce, Michaele!

Opravdu monstrózní akce, ve které si každý najde své. A u "Heroes" Davida Bowieho mě fakt mrazilo.

Jen škoda, že je to tak zkrácené, tedy verze, kterou dnes vysílal ČT art.