Parlay

Pro leckoho možná až příliš hollywoodsky „vyškatulkovaný“, avšak i přesto morálně velmi přínosný snímek, kterému není po řemeslné stránce takřka co vytknout. Autentické dobové kostýmy, hudební doprovod Thomase Newmana, funkční scénář s emocionálním dopadem (vyjma již zmiňované „vyškatulkovanosti“, která je ovšem podle mého názoru držena v únosných mezích) a kvalitní Taylorova režie – opravdu velmi dobře odvedená práce... Herecké výkony jsou poté bez nadsázky bravurní. Kromě Violy Davis (Aibileen), Octavie Spencer (Minny) a B. D. Howardové (Hilly) potěší zejména výkony Jessicy Chastain (její role výrazným způsobem vybízela ke karikatuře, avšak v jejím podání se Celie stala zcela uvěřitelnou postavou) a Emmy Stone (své herecké přednosti prozatím prezentovala převážně v komediálním žánru, nicméně její roztomilé „ksichtíkové výrazivo“ slaví úspěch i v dramatičtějších vodách). Černobílý svět tak nabízí zcela adekvátní a především kvalitní alternativu k syrovějším snímkům na dané téma (např. Hořící Mississippi).

Hooperovi Bídníci jsou exemplárním příkladem snímku, který filmové obecenstvo rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Je tomu tak především proto, že se jedná o adaptaci muzikálu, a nikoli o věrný filmový přepis Hugova vrstevnatého a nadčasového románu. Právě z tohoto důvodu jsou tak snímku neprávem vyčítány jeho zkratkovitost, nedostatečné psychologické prokreslení charakterů a dějová linie tvořená z bezprostředně na sebe navazujících pěveckých výstupů, které nenabízejí možnost jakéhokoli „emocionálního oddechu“. Já osobně jsem užití těchto vyprávěcích postupů od snímku očekával a naplno jsem si tak vychutnal strhující výpravu, krásné melodie (soundtrack jsem již slyšel tolikrát, že texty písní znám takřka zpaměti, skladba One Day More je moji osobní jedničkou) a dechberoucí herecké výkony (Anne a Hugh jsou vychvalováni nejčastěji a mám pro to plné pochopení, avšak za nejvýraznější postavu pokládám Javerta v podání Russela Crowea – už jenom pro ten jeho úžasný baryton!). Závěrem ještě musím vyzdvihnout neotřelý tvůrčí přístup ke pěveckým výstupům – herci na place zpívali zásadně naživo a právě díky tomu jejich projev působí natolik působivým dojmem. Občasná faleš či jiný pěvecký nedostatek v tomto případě vůbec není ke škodě, ba naopak - společně s pěveckým umem se jedná o spojené nádoby.

Málokdy se uchyluji k ostré kritice, avšak nyní zkrátka nemohu jinak - pro většinu fanoušků fenomenální herní trilogie Mass Effectu se musí jednat o čiré utrpení... Snímek je prošpikován toliko nesrovnalostmi s původním univerzem (např. nadměrná velikost kolektorů, role Cerbera, objev protilátky, odkaz a poselství této Vegovy mise), že herním vývojářům z BioWare musí hrůzou vstávat vlasy na hlavě. Můj vlasový porost se ostatně z toho šoku ještě nevzpamatoval dodnes. Snímek, u něhož nehezká animace zdaleka není jeho největším negativem a který dokáže oslovit snad pouze diváky zcela nepoznamenané světem Mass Effectu. Tohle vážně bolelo...

Ano, po většinu stopáže se z hledisek příběhové linie a chování postav jedná o prvotřídní ptákovinu bez jakéhokoli ukotvení v realitě, avšak Emma je i přes její od zdravého rozumu zcela oproštěné myšlenkové pochody zkrátka k zulíbání (Emmin „ksichtíkový arzenál“ nezná hranic) a její filmoví rodiče jsou sice mírně řečeno praštění, ale takovým tím hezkým, sympatickým způsobem :-)

Tak dlouhé a zároveň tak krátké... Mnoho nezapomenutelných scén, podmanivý hudební doprovod Ennia Morriconeho, jedinečná dobová atmosféra a výjimečné herecké výkony (vedle de Nira mám na mysli především Jamese Woodse). Tomu se říká KLASIKA.

Bravo, bravissimo - po první zhlédnuté sezóně rozhodně nehodlám šetřit slovy chvály... Seriálový opus, který se v rámci filmové mafiánské rodiny nemusí nijak stydět před svými staršími a již legendárními „sourozenci“. Je tomu tak především díky autenticky vylíčené dobové atmosféře, mnoha propracovaným dějovým motivům, které vhodně doplňují a oživují „mocichtivou“ ústřední linii a v neposlední řadě uvěřitelným, po psychologické stránce do hloubky prokresleným postavám, kterým vdechli život přesně obsazení a kvalitní herečtí představitelé. Zajímavých charakterů seriál nabízí opravdu nemalé množství, zmíním jen některé, avšak zmínku by si zasloužily všechny – vedle famózního Steva Buscemiho mám na mysli zejména Michaela Shanona v roli vskutku „neortodoxního“ prohibičního agenta Van Aldena, Michaela Stuhlbarga jako „pána“ New Yorku Rodsteena, M. K. Williamse v roli Mr. Whita a šerifa Eliho Thompsona v podání Shea Whighama. Další doklad pro diváctvo potěšující skutečnosti, že seriály z produkce HBO jsou zárukou prvotřídní filmařské kvality.

Filmový „Okresní přebor“ není taková „juchanda“ jako jeho seriálový bratříček. Avšak není to vůbec na škodu, neboť vážnější linie, týkající se Pepíka Hnátků ve skvělém podání Miroslava Krobota, který Pepíka nehraje, nýbrž jím je, má stále za účel především pobavit a zůstala tak věrná poetice seriálu. Onou vážnější linií se tvůrcům především podařilo navodit potřebné ústřední téma, které byla pro přerod seriálu v celovečerní film tak nezbytné. Byl bych ovšem velmi opatrný, stejně tak jako v případě seriálu, s přirovnáváním snímku k jakési sociální sondě do prostředí českého venkova, potažmo společnosti. K ilustraci tohoto tvrzení by postačila pouze postava samotného Pepíka Hnátků, který odmítne dárce srdce z nesmyslného důvodu dárcova fandovství k fotbalové Slavii. Nehledě k tomu, o jaký klub se jedná (stejně tak to mohla být Sparta ši Baník) – tohle je přeci šílené :-) Prostředí fotbalového klubu hrajícího „pralesní“ ligu a zejména atmosféra fotbalové kabiny jsou ovšem vylíčeny velmi realisticky. Jednotlivé postavy ovšem zpravidla představují vtipné karikatury, které mají za účel především pobavit, a to je jedině dobře, protože právě to od nich divák očekává. Ještě ve zkratce k samotným postavám - Kužel pobaví už jen svým pohledem a při vyřčení jeho jména a Luděk Sobota snímku dodává příjemnou civilní rovinu. Jediný, kdo přesun na filmové plátno „odnesl“, je Ondřej Vetchý, respektive jeho postava Luňáka, kterou tvůrci přetvořili v učiněnou lidskou hyenu... Zatraceně dobrá česká (!!!) komedie a tvůrčí trefa do šibenice.

„Alois Nebel“ těží především z jeho technického zpracování (a s ním úzce spjaté atmosféry), které je vskutku brilantní a činí snímek neobyčejným a povedeného hudebního doprovodu (nejvíce mě oslovila skladba „Stínohry“ v podání M. Rottrové). Tyto nezpochybnitelné klady ovšem ostře kontrastují s plytkým dějem a jeho nevýrazným podáním. Jedná se zkrátka o ukázkový příklad formy vítězící nad obsahem.

„To je génius, to naše dítě. To je génius, i když je to blbec.“ Předně nemohu neocenit výtečnou literární předlohu, která skýtá svým způsobem prostý, ale zároveň velmi zajímavý námět, jež tvůrci dovedně převedli na filmové plátno. Navzdory nelehké době, v níž se snímek odehrává, komično funguje na výbornou, a to především díky skvělým hercům a mnoha úderným slovním výměnám.

Největším záporem snímku, který jej, alespoň z mého pohledu, neskonale sráží, je scénář a s ním související podání příběhu. Postava Johna Cartera, zejména s přihlédnutím k jeho životnímu osudu, skýtá značný potenciál – věčná škoda těch nesmyslných a prázdných vět, které tahají za uši a mučí nás svoji hloupostí. Dobrodružství Johna Cartera nabízí nemálo kladů - audiovizuální a trikovou stránku, několik věru vtipných scén, dějovou linii zabývající se „správci osudu“, povedenou akční scénu za emotivního hudebního doprovodu, „prasopsa na speedu“ a sympatický nadhled, avšak co je to platné, když si scénáristovo nadání a um v tomto případě vzaly dovolenou.