cherita

Kdo četl knihu, ten asi bude nad tímhle zpracováním kroutit hlavou. Chybí tu například scéna Rochesterova pádu z koně nebo zranění Richarda Masona a co dělala Jana po odchodu z Thornfieldu se vůbec nedozvíme. Nicméně když už se musí děj Jany Eyrové zkracovat na šedesát minut, pak je rozhodně lepší udělat to tahkle, než způsobem, jakým to provedli tady.

Film, který je nutno vidět v původním znění a pokud možno o samotě. Ani jedno mi nebylo dopřáno, proto hodnotím tak, jak hodnotím.

Už jsem začala sama sebe podezírat z toho, že se nechám oblbnout každým filmem, ve kterém mají postavy na sobě dobové kostýmy, ale Pokoj s vyhlídkou mě naštěstí přesvědčil, že na tom ještě nejsem tak špatně. Tenhle film je podle mě přímo ukázkový příklad toho, jak by adaptace knihy neměla vypadat. Kopíruje z předlohy pomalu každou větu, dokonce i názvy kapitol, a přitom nedokáže zachytit pocity ani vnitřní motivace postav. Chyběla mi tady zřetelněji zobrazená ta proměna, kterou hlavní hrdinka při své cestě do Florencie projde. V knize Lucyino rozhodnutí vzít si Cecila člověk sice neschvaloval, ale s trochou námahy ho alespoň dokázal pochopit. Daniel Day-Lewis však z Cecila udělal takového šaška, že by musela být Lucy Honeychurchová padlá na hlavu, aby o takovém nápadníkovi byť jen na chvíli vážně uvažovala. Herecké výkony nejsou nijak oslnivé, což je ale spíš vina režie, než herců samotných, kterým nezbývá, než strnule přežvykovat sáhodlouhé dialogy doslovně převzaté z knihy. Jedině Maggie Smith, Judi Dench a mladý Rupert Graves to ustáli se ctí.

Tři hvězdičky především za první půlhodinu, která byla vtipná a svižná, ale bohužel skončila dřív, než jsem se stačila pořádně zorientovat ve všech postavách. Zbytek filmu už se jen tak táhl. Má to sice jen 93 minut, ale mě to připadalo jako dvakrát tolik. Felicity Jones je docela sympatická herečka, ale tady neměla moc co předvést a její postava se mezi těmi svéráznými postavičkami ostatních členů rodiny úplně ztratila.

Podle zdejšího hodnocení jsem očekávala nějaký hrozný průšvih, ale nakonec jsem byla docela příjemně překvapená. Pravda, George C. Scott je možná na roli Rochestera trochu starý a Susannah York taky nehraje úplně typickou Janu, to ale ještě nutně nedělá z téhle adaptace špatný film. Moc se mi líbila hudba a celková atmosféra snímku, za kterou ale dost možná nemohl ani tak film samotný, jako spíš zhoršená kvalita obrazu.

Na tuhle minisérii jsem byla zvědavá hlavně kvůli Patricku Stewartovi a nezklamal mě, i když souhlasím s tím, že ta rychlost, s jakou ze sebe sype svoje repliky, (zřejmě způsobená snahou napodobit severoanglický přízvuk) je chvílemi až nechtěně vtipná. Překvapivě sympatická byla i představitelka Margaret, jenom nebylo příliš poznat, v kterémže to momentě vlastně přestala hlavní hrdinka svého nápadníka odmítat. Srovnávat tuhle adaptaci s verzí z roku 2004 je pochopitelně nemožné. North and South je tak dobrý, jak jen může být seriál o životě v průmyslovém městě, jehož tvůrci neměli prostředky na to, aby vám ono průmyslové město mohli ukázat.

Z Richarda Armitage do mdlob sice nepadám, ale i tak se mi tahle minisérie moc líbí. Vím, že v dnešní době se o každém druhém filmu nebo seriálu píše, že má působivou atmosféru, ale North & South ji skutečně má. Ponuré prostředí průmyslového Miltonu, z jehož ulic je cítit všudypřítomná špína, chlad a vlhko, chudinské čtvrti, bavlnou ‚zasněžené‘ továrny, to všechno v kombinaci s odpovídající hudbou funguje na výbornou. Elizabeth Gaskell postavy ve svých románech velmi ráda zabíjela a i tady se dobrá polovina z nich nedožije závěrečných titulků, ale narozdíl třeba od takového Cranfordu, který se zprvu tvářil jako nevinná venkovská idylka a kde všechna ta úmrtí působila trochu násilně, to tady jaksi zapadá do celkového vyznění příběhu. Hlavním tahounem seriálu je bezpochyby romantická linka, ale zápletka se stávkujícími dělníky není o nic méně zajímavá a rozhodně neplní jenom funkci vaty. Trochu mi ovšem vadilo, jak utopisticky je tady vyřešen konflikt dělníci versus továrníci. Že by se majitel továrny snížil k tomu, aby zasedl k jednomu stolu se svými zaměstnanci, tomu myslím nevěří ani ti největší romantici. Jinak ale velmi povedené, tedy až na ten konec. Ráda bych věděla, která slušně vychovaná, neprovdaná dívka by se v tehdejší době líbala s mužem na tak rušném a veřejném místě jako je nádraží.

Hrdinka, která se nechá objímat mužem s vizáží Hugh Jackmana a je u toho schopná myslet na jiného, si nezaslouží divácké sympatie ale svěrací kazajku.

Zpočátku jsem byla k Downton Abbey skeptická. Nebylo mi úplně jasné, jak se v Británii, kde každoročně vznikají originální a odvážné seriály, mohlo prosadit něco s tak tradičním námětem a ještě tradičnější zpracováním. Jediným důvodem, proč jsem tomuhle seriálu dala nakonec šanci, byla moje slabost pro kostýmní dramata. Už po prvních deseti minutách jsem ale věděla, že se mi to bude líbit. A taky že líbilo, i když si pořád nejsem úplně jistá proč. Mohla bych sepsat celý seznam, toho, co je tady špatně, ne vždycky mám například radost z toho, jakým směrem tvůrci vedou vývoj některých postav (příkladem za všechny budiž Lady Sybil – sympatická dívčina, která působila dojmem, že z ní jednou vyroste zapálená bojovnice za ženská práva, jejímž jediným projevem rebelie se nakonec stalo to, že si našla chudého manžela, který ji ale komandoval úplně stejně, jako by to dělal ten bohatý). Všechny ty nedostatky ale jaksi blednou vedle faktu, že se na každý nový díl těším jako na posvícení. Je to zkrátka silnější než já. Navíc je Downton Abbey asi jediným seriálem, u kterého jsem si oblíbila úplně všechny postavy (ano, i tu zákeřnou svini O’Brienovou). První série je asi zatím nejlepší, nejspíš nebudu jediná, koho nejvíc zaujala romance mezi Matthewem a Mary, ačkoliv si myslím, že z toho jiskření ve vztahu namyšlené aristokratické kozy a sympatického právníka bez kapky modré krve, který má zdědit všechny její peníze, se dalo vytěžit mnohem víc a podle mě ho tvůrci mohli udržet trochu déle na té počáteční úrovni slovních přestřelek, vzájemně projevované antipatie a nevyřčených citů. Druhá řada je pořád stejně návyková, ale využívá snad všech možných klišé válečných filmů, a to tak okatě, že jsem si toho všimla i já, která tenhle žánr zas až tolik zmapovaný nemá. Třetí série je kvalitativně tak někde mezi první a druhou, ale začíná mě trochu znepokojovat, jak lehkomyslně scénáristi likvidují jednotlivé postavy, a to i takové, na které diváci nedali dopustit (poslední vánoční speciál byl vyloženě rána po pás, takhle se sváteční nálada nenavozuje ani náhodou). Zatím se to ještě dalo ustát, ale bojím se toho, až odpraví i postavu Maggie Smith (jakože se to jednou asi bude muset stát, do sta let tam nejspíš strašit nebude), která je jedním z pilířů celého seriálu, to by se pak mohlo citelně podepsat na kvalitě i na sledovanosti. Po čtvrté sérii musím alespoň jednu hvězdičku srazit, protože tohle už bylo vážně slabé. Julian Fellowes evidentně spoléhá na to, že jsme si jeho postavy během předchozích dílů zamilovali natolik, že je budeme následovat kamkoliv, a vůbec se nenamáhá vymýšlením nějakého příběhu. Protože zápletka o služce, která opije svého pána, aby ho dostala do postele a potom předstírala těhotenství, je vhodná tak do telenovely, a ne do britského cenami zasypaného seriálu. A podobných blbostí je tam čím dál víc.

Hello, welcome to photocopying my genitals with... Hugh Laurie i Stephen Fry patří oba dva k mým oblíbeným hercům (trochu se mi to označení příčí, protože v nich zdaleka nevidím jenom herce) a přestože mám slabost pro cokoli, na co sáhnou, přece jen mám pocit, že jeden bez druhého nejsou tak úplně kompletní. Nejraději je vidím spolu právě v téhle show, kde dostali možnost dokonale se vyřádit. V duchu tradice anglického humoru jim samozřejmě nic není svaté. Dělají si legraci ze všech žánrů, kultur, náboženských, národnostních, politických a věkových skupin a v neposlední řadě i sami ze sebe, parodují všechno možné i nemožné, a když už si myslíte, že vás nemůžou překvapit, vytasí se Hugh s nějakou ujetou písničkou (já mám nejradši tuhle ). Když si občas pro zvednutí nálady pustím nějakou svou oblíbenou scénku, málokdy to skončí jenom u jedné, a přestože je jejich humor založený převážně na slovních hříčkách, ve skutečnosti jsou k popukání, i když jim vůbec nerozumíte (vyzkoušeno na příbuzných). Pokud jde o tu zmiňovanou sestupnou kvalitu jednotlivých sezón, řekla bych k tomu asi tolik, že ta první je jako celek asi opravdu nejlepší, ale v té poslední se zase objevují moje nejoblíbenější skeče, takže tak.