Myslivir

Aneb sto a jeden způsob, jak neukázat genitálie (tvůrcům asi došlo, že jen nudné blurování není ono, a tak sáhli po “interní” cenzuře - překrývání kontur). Což je docela škoda, protože ještě větší dávka odvahy by opravdovosti seriálu jen pomohla, byť přítomnosti v televizním vysílání by paradoxně odpomohla. I tak však cením tuto snahu polidštit aktéry (nejen českého) pornoprůmyslu. I po všech těch letech, během kterých porno postupně začalo zabírat dle některých zdrojů až třetinu internetu, a obřím covidovém boomu s amatérskou “pokojíčkovou” produkcí přes OnlyFans, se totiž většina lidí na porno filmy stále dívá přes prsty, s odporem a pohrdáním vůči pornohercům jako na něco, co nepatří do veřejného povědomí a čemu by neměl žádný spořádaný občan věnovat pozornost. Takovýto postoj je nepochybně v řadě případů správný, ve většině ale nikoliv. Pornoprůmysl a v něm účinkující herci totiž nedělají nic jiného, než že naplňují poptávku a vyplňují díru na zábavním trhu. Je tím pádem docela logické, že se najde spousta jedinců ochotných platit i za ty nejmenší internetové interakce s lidmi vytvářejícími velmi specifický fetiš kontent, jenž v mainstreamové produkci nemá zastoupení. A pokud tohle někomu vadí, tak by se měl místo udělování nízkých hodnocení takovýmto dílům začít ptát, proč tomu tak je. Odpověď pak nalezne mimo jiné určitě také u selhávající roviny milostných vztahů, a ne u mladých dívek využívajících své pohledné tváře a vnadná těla (jejichž pravidelné odhalování velmi široké veřejnosti samo o sobě vyžaduje mnohem více odvahy, než kolik mají oni odpůrci). Samotnému seriálu Filipa Štočka pak lze vytknout snad jen přehnanou snahu o uměleckost, která nabourává jinak vlastně fungující upřímnost a uvěřitelnost příběhů dvou lidí, jejichž cesty byly naprosto odlišné, ale nakonec vedly na stejné místo. V tom ostatně spočívá nejsilnější stránka celého díla - skvělý kontrast staršího a zkušenějšího Lutra a mladší sotva rozkoukané Isabelly výborně dekonstruuje jejich rozdílné cesty pornoprůmyslem. Isabella si tudíž všechny ty urážky a posměch tak úplně nezaslouží - její pohled i komentáře jsou naivní a působí nepatřičně právě proto, že ona sama reprezentuje tu hezčí stranu mince. V jejím životě šla spousta věcí hladce a podle plánu a největšími starostmi bylo předstírání orgasmu. Žádný normální a alespoň trochu empatický člověk jí ovšem přece nebude přát všechny ty strasti a životní pády, jimiž si prošel Lutro, jen proto, že mívá sex před kamerou.

Yes, indeed. Holčiny z Hokaida skutečně jsou rozkošné. Hlavně proto, že nosí i v teplotách pod nulou krátké sukně a svými smyslnými proporcemi všechny tři více méně sedí na každou část pořekadla “oppai is truth, medium is premium, flat is justice”. Stojí ovšem díky tomu tohle anime za pozornost? Nah. Všichni se tady totiž shodneme, že se jedná o naprostý kvalitativní průměr, jelikož seriál nedělá nic hůře (Minami je větší než Marin, ale je jí 16, aby se neřeklo), ani lépe než ostatní. Postavy zastupují pro svůj žánr klasické archetypy - hlavní hrdina je nemožný trouba (a tomu maníkovi ze 100 přítelkyň nesahá i přes své snahy ani po kotníky) a jeho hlavní láska není nic jiného než obyčejná teasedere zabraňující čemukoliv spicy. Takže celé anime se od jiných slice of life odlišuje fakt jen tím sněhem.

Pod pokličku českých komedií se snažím moc nenahlížet. Jejich nejviditelnější a divácky nejúspěšnější odnož - komedie romantické, mnohdy s tématy ženství - mi totiž na tento žánr nevrhají zrovna nejlepší světlo. Stačilo mi vidět trailer na Po čem muži touží 2, Ženy v běhu či Sladký život, a bylo mi jasné, že snižovat počet mozkových buněk si můžu i něčím jiným. Spousta dnešních komedií už ani nevyužívá hřejivou nostalgii a mladickou trapnost, jako třeba kdysi Snowboarďáci s báječnou Luckou Vondráčkovou, jejíž úsměv mi přivodil zhruba takovýto stav. Komediální chytré satiře kritizující dobu normalizace de facto odzvonilo taky a přešlo se na zkroušená dramata (např. nedávné Slovo). A ten zbytek komedií se holt pere s prvky jiných žánrů, jimiž se snaží se obohatit. Takže podobně jako Přišla v noci využívá “hororu”, Teroristka čerpá z tradic parodie, gangsterky a westernu. Osobně mi však snímek nemá mnoho co nabídnout. Není zde jediný herec, který by film prodal - Janžurová bohužel většinu času hraje s takovým podivně jakoby neupřímným stařeckým výrazem (ale vsadím se, že za pár desítek let budu mít stejnej), a Hofmann svými rádoby intelektuálními pomluvami k Bohu působí spíše nuceně, přičemž zbytek herců se jen tak nějak motá kolem. Příběhové sázky postrádají patřičný základ - osud chatařské osady dostatečně nezaujme, mimo jiné hlavně proto, že sama osada je vyobrazena extrémně fragmentárně (důležité jsou stejně jen domy dvou hlavních postav a nějaká random místa jako lom nebo hospoda). Naštěstí určité vykupující kvality se ve filmu přece jen najdou. Dojde na několik až podezřele kvalitních dronových záběrů, poslední třetina slušně odsýpá a humor taky zafunguje, zejména v závěru, kdy třeba padouchova smrt připomíná fatalitu z Mortal Kombatu a samý konec se překlene do účtujícího filmu, v němž se malá komunita musí spojit proti nepříteli - ať už to je mafiánský podnikatel, zlomyslný myslivec nebo cyklista.