myschenka

Opravdu královsky jsem se pobavila. Když si někdy vzpomenu na muly, rozmazané fotografie uneseného švýcarského velvyslance, na veřejné shromáždění za práva prostitutek, na představení snad úplně všech možných světových ideologií a náboženství a na to, že se jich dá využít ve svůj prospěch, na Johnyho Hallydaye, na špagety, na balení holek na pláži a na sázky při mučení, tak mě to zcela jistě znovu pobaví a spraví náladu. Tohle bylo hodně zábavné dobrodružství.

Musím říct, že toto se mě hodně dotklo, a jestli byl cíl hrát na moje citlivější struny, tak se to tvůrcům povedlo. Ač jsem si myslela, že mám docela dobrý přehled, co se týče světa, ve faktech o ostrovních částech Asie se asi trochu ztrácím. O tom, že jde o jednu z nejvíce lidnatých zemí světa, jsem věděla, co jsem ale netušila je, že Filipíny jsou jedna z největších asijských katolických zemí. Lidnatost rovná se většinou taky velká chudoba a bída. Modře svítící nápis In God We Trust na jedné manilské budově jako by vypovídal o tom, že jim tam často ani nic jiného než jejich víra v Boha nezbývá. Jde o dojemný příběh o jedné mladé filipínské rodince, která vám okamžitě přiroste k srdci svojí skromností a dobrotou. Jenomže na Zemi existuje jedno nepsané pravidlo, že k těm hodným a dobrosrdečným dokáže být okolní svět někdy opravdu pěkně nespravedlivý a krutý, a že se v životě objeví i situace, před kterými není úniku. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

Uvědomujeme si vůbec, že dýcháme nebo to bereme jako automatickou věc? Bez dechu by nám netlouklo srdce, nemohli bychom myslet, vnímat, cítit, vlastně bychom nebyli... Nádech - výdech, nádech... věčný koloběh. Stejně jako život a smrt, každý den vycházející a zapadající slunce, všechno se nadechuje a vydechuje, všechno žije. Ani jedno by nemohlo být bez druhého. Život se s Romanem nemazlil už od svého samého počátku. Ta jeho osamělost mě často až mrazila. Snažil se prát se s tím vším, i přes zdánlivou bezvýchodnost neztrácel naději. I přes otevřený konec věřím, že se mu to správné místo v jeho životě podařilo najít. Scény pod vodou byly pro mě nejvíc, protože to občasné zadržení dechu je moc důležité, aby ten následný nádech stál za to. Shlédnuto během dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

S rukou na srdci říkám "Rory O'Shea is here". Bylo to tak smutně krásné, že mě to doslova nakoplo. Kolikrát si ani neuvědomujeme, jak jsou pro nás naprosto banální věci automatické. Jak si často nedokážeme vážit vlastního života, toho, že chodíme, mluvíme, můžeme se hýbat. Rory byl rebel, nepodřídil se svojí nemoci, pral se se svým handicapem, jak nejlépe uměl, bral život takový, jaký je a nevzdával se a hlavně si ho užíval! A svojí jiskrou, svým odhodláním, pomohl dalšímu klukovi bojovat a žít. Bavilo mě to a uvnitř jsem tančila spolu s nimi. Viděno v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

Byla jsem velmi mile překvapena, když jsem v úvodních tónech rozpoznala moje milované Te Deum od Arvo Pärta, doplněné místy o šumění větru, zpěv ptáků a ostatní zvuky okolní přírody. Jeho melodie provázejí celý tento velmi poetický snímek plný vhledů nejen do tureckých přírodních krás, ale i do zdánlivě obyčejného života obyčejných lidí jedné vesnice, do jejich tužeb i strastí, a celý zážitek z něj velmi umocňují. Právě ta hudba je v něm důležitá, spolu s obrazem nutí diváka k jakémusi kontemplativnímu vhledu do svých vlastních myšlenek a pocitů. Pětkát o čase denních modliteb, o vnitřních bojích dospívání několika tamních dětí, o životním koloběhu, o střídání ročních období... Nádherná kamera, pohledy na spící děti splývající s přírodou... Pro mě osobně hodně pocitový snímek. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

Asi každý člověk na své cestě životem sejde ze stezky a podaří se mu ztratit kontakt sám se sebou. Někdo jen na chvíli, někomu to trvá delší dobu. Ale vždy pak přijde chvíle, impuls, který mu dá najevo, že není ještě všechno ztraceno, že stezka srdce nikam nezmizela, že na něj pořád čeká a že teď záleží na něm, jestli ji bude chtít najít a znovu se tak setkat sám se sebou. Cheryl Strayed se modlila k vesmíru a doufala v zázrak, že jí nezemře máma. S její smrtí se pak vyrovnávala po svém, a když už nevěděla jak dál, přišel právě ten impuls, ta myšlenka, ten pocit vycházející z hlubin naší vlastní duše…jdeš správně? Kdo tě oddělil od sebe samotné? Vydala se na dlouhou a namáhavou cestu, aby během ní našla sama sebe. Aby našla své nejlepší Já a pak už ho po celý život chránila jako to nejcennější, jak jí radila její máma. Co kdybychom se přijali? Co kdybychom sami sobě odpustili? Co když bychom všechno, co jsme kdy udělali, ani nechtěli udělat jinak? Co když to všechno mělo nějaký smysl, nějaký skrytý důvod? Vždyť přece všechno zlé je k něčemu dobré. Každý se jednou ztratí ve své vlastní divočině a pak je na něm, jestli se bude chtít vlastními silami dostat z těch temných lesů plných démonů a strachů ven na světlo. Pro mě má Cherylin příběh hodně osobní podtext. „Slunce vychází a zapadá každý den…a můžeš si vybrat, zda při tom budeš. Můžeš se přidat na stranu krásy.“

Děti mají neuvěřitelnou schopnost nebát se žádného nebezpečí a jít do všeho s takovým zapálením, že by jim spousta z nás mohla závidět. Ale proč to tak je? Jako malí jsme byli přece taky takoví. To až společnost z nás udělala ustrašené, neustále se o něco bojící chudáky. V krásné středoamerické horské krajině, kde si teta bída s tetou nouzí popíjejí společně kafíčko, sní malý Manuel se svými kamarády o fotbalovém turnaji. Že se na pozadí děje něco nedobrého, konflikt světa dospělých, ozbrojenci se zbraněmi, minové pole u hřiště, to, že na každého, kdo se nepodřídí, toho jako zrádce čeká smrt, jako by ty děti vůbec nevnímaly. Naše česká společnost si stále na něco stěžuje, přitom máme tolik možností všechno to, co se nám nelíbí, změnit. Hromadíme majetky, které nás vedou jen k většímu strachu, že bychom o ně mohli přijít. Oni tam v Panamě nemají skoro nic, žádné majetky a přesto žijí a nestěžují si. Nevím, proč jsem si při pohledu na Manuelův skromný pokojíček vybavila hračkami napěchované pokoje českých dětí... Ona totiž i ta teta chudoba je v něčem moc dobrá - dokáže ve vás probudit zájem i o jiné bohatství, to duševní, to jsou totiž úplně jiné hodnoty. Měla jsem radost ve chvíli, kdy Manuel dostal od paní učitelky pastelky, kterými začal malovat do sešitu okolní krajinu a hory v různých odstínech zelené a obarvovat všechnu tu šeď okolo. A to, jakou energii vkládal do získání svého míče uvíznutého v minovém poli, to mu opravdu závidím.. Pro mě osobně hodně silný zážitek, který ale soudě podle hodnocení, neocení každý. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

Přiznejme si, kdo z nás má svůj wishlist, seznam svých snů a přání, které by si jednou rád splnil? Třeba je v něm i to, jaký by chtěl být, jak by chtěl žít? A kdo z nás si ty své touhy plní? Myslím si, že velká většina z nás si o nich, stejně jako Walter, jen sní. Ale proč si je nezačít uskutečňovat? Proč být tím, kým ve skutečnosti nejsme? Proč dál žít něco, co se nám nelíbí? Proč to prostě nezkusit změnit? Třeba stačí jen malý impuls, malý krůček a pak se to rozjede jako lavina... Skláním se vám k nohám, pane Stillere, protože doteď jsem vám nějak nemohla přijít na chuť. Po dnešku ale smekám a děkuju, že otevíráte oči a že váš film může být právě rozbuškou pro to změnit něco v obrovskou explozi, užívat si život a dobrodružství naplno, a přesně tak, jak jsme si to vždycky přáli. Ale, co je důležité, umět se v těch momentech taky zastavit a opravdu si je užít. Já s tím tedy rozhodně hodlám něco dělat. A co vy? Užila jsem si úžasnou podívanou, hltala každý kousek Walterovy cesty, všechny moje vysněné krásy světa (které se chystám vidět na vlastní oči) a úžasný hudební doprovod v čele s Bowieho Space Oddity „...Ground Control to Major Tom...“.

Ani ze sebe nedokážu vysypat, co za emoce ve mně kolují, co ve mně tahle úžasnost probudila a co jsem si u ní všechno uvědomila. Chybí mi slova, ale ona vlastně ani nejsou důležitá. Navíc když jsem měla možnost sledovat tu nádheru s někým mně blízkým. Hudba je celý můj život, je vyjádřením sebe sama, proto obdivuju všechny muzikanty, že díky ní ze sebe můžou dostat všechno to, co v sobě cítí. Všechny ty niterné věci zaryté hluboko uvnitř. Chtělo se mi tančit už při prvních tónech, ten náboj, neskutečná energie, rytmus mi vstoupily do srdce a roztancovaly celou moji duši. Tohle už ve mně zůstane. Přála bych každému, aby tento pocit mohl poznat… A to už vůbec nemluvím o tom, kolik v tom bylo lidskosti, lásky, přátelství, upřímnosti… „Co je srdce bez víry v bytí?“ Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

Otázka víry je dnes dost ožehavé téma, a tím pádem i látka týkající se palestinsko-izraelského konfliktu, a když se k tomu přidá ještě problematika sexuality? Moc, moc věcí najednou. První polovina filmu byla fajn, ráda jsem se podívala, jak to vypadá v Tel Avivu, ve světě mladých lidí. Druhá polovina hodně zvážněla, a já už tak nějak začala tušit, kam až celý snímek povede. Proč se prostě nemůžou mít na světě všichni rádi? Shlédnuto během dubnové Challenge tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.