Kaleidoskop

Již delší dobu si myslím, že kdyby Jan Prušinovský točil filmy v anglii, měl by s nimi mnohem větší úspěch. V jeho dílech totiz spatřuji takový ten suchý anglický humor, který znám z děl skupiny Monthy Python a který mě upřímě řečeno nikdy nebavil. I přesto, když tuto jeho novinku uváděla ČT, jsem se rozhodl dát mu šanci. V prvé řadě jsem nepochopil, proč bylo zvolené toto obsazení hlavních postav. Hádek je za mě v pohodě, to je zkušený herec, ale nechápu, proč se Prušinovský rozhodl angažovat Kozuba, který každou svou komediální roli pojímá jako šílenou plejádu toho nejlevnějšího humoru na úrovni amatérského divadla. Kozubovi za mě mnohem více sluší vážnější role, kdy ze sebe nedělá idiota anebo nevypráví levné vtípky z Alíka v nějaké talkshow. Vedle nich tu potom sekunduje ve vedlejší roli i Kozubův kolega a kamarád Robin Ferro. To je za mě zase nedoceněný herec, který ale každou svou roli ztvárňuje tak uťáple a nesebejistě, že prostě nemá šanci nikdy dosáhnout na hlavní roli. Samotný příběh je pak zvláštní shodou bizarních náhod, které nakonec vedou k naprosto šílené pointě. Technické zpracování je naopak na jedničku, oceňuji pěknou práci s barvami i kamerou. Stará scénáristická poučka říká, že náhodu klademe postavě do cesty ve chvíli, kdy ji chceme cestu zkomplikovat. A to jednoduše proto, že v opačném případě to většinou dopadá dost pitomě. Prušinovský tady používá oba dva případy, což u mě vede k tomu, že to nemohu hodnotit jinak než průměr...

Kdyby Wes Anderson chtěl zanechat svého řemesla a najít za sebe nástupce, v Jansovi by našel toho nejvěrnějšího. Tento člověk nejen, že Andersonovu poetiku pochopil, ale dovedl ji využít ve svém autorském díle. Scénář sám o sobě je skvostná groteska s krásným námětem a ještě hezčím zpracováním. Film samotný je pak hereckým koncertem představitelů hlavních rolí, kteří ač skoro nepromluví, vyjádří toho více, než obyčejným slovem. Technické zpracování je pak taky na jedničku a o to více člověka mrzí drobné chybky, jako kamera v odrazu skla apod. Pevně doufám, že po tomto filmu Jansa s filmováním neskončí a předvede nám v budooucnu svou další tvorbu, kde se již třeba představí i více jako osobitý autor a ne jako zdatný napodobitel.

Tady je vidět, že na rozdíl od filmů jiných tvůrců, kteří se snaží tvořit "artovou" tvrobu, která se nás snaží citově zasáhnout a ohromit, Cardal se nad svým námětem v prvé řadě zamyslel sám (nebo se s někým alespoň poradil). Nepředložil nám své dílo ve stylu: "tady máte, myslete si co chcete a když se vám to nebude líbit nechápete umění". Místo toho, díky výše zmíněnému prvnímu kroku mu nejspíš došlo, jak by na jeho dílo mohl reagovat divák a díky tomu námět pojal více divácky přitažlivou formou. Hlavní myšlenky a náměty k úvahám předává jasně a srozumitelně, ale nechává prostor i pro divákovu imaginaci, či případné diskuzi nad tématem. K výsledné podobě díla napomáhá i obsazení hlavní role. Nic nemám ani proti technickému zpracování, snad jen by film mohl trvat déle...mohl by nadhotit více myšlenek a témat ale i jako krátká úvaha nad citátem, je to fajn podívaná.

Po zhlédnutí filmů Defekt a Dentální disforie, jsem možná konečně našel něco, co dělal Patzak a mě se to líbí. Autor si našel zajímavé téma pěkně ho zpracoval, takhle má mladá "umělecká" (případně studentská) tvorba vypadat! Jen škoda, že informace, které se ve filmu dozvíme nejsou zasazené do nějakého širšího kontextu, třeba do života hlavní protgonistky. Za mě je to tedy poměrně slušný film, který budu z dosavadních Patzakových filmů hodnitit asi nejvýše.

Dentální disforii považuji za o něco lepší kousek než autorův první film Defekt. Za prvé je to už jen ten námět - panický strach z lékaře, je za mě určitě zajímavý nápad ke zpracování, ale dle mého názoru se hodí spíše pro komediální žánr a stavět na něm něco jako psychologické drama...? Eeeh, fungovat by to mohlo, ale to by to asi muselo mít trochu jasnější scénář, nebo pevnější režijní vedení. Zejména z výkonu herce v hlavní roli jsem totiž cítil, že vůbec neví, jak má svou roli představovat, do jaké roviny jí má položit a moc tomu nepomáhaly dlouhé záběry, kde chtěl autor asi vystihnout jeho mentální pochody, ale já je tam prostě nevidím (Hlavně by mě zajímalo, jak autor došel k závěru, že když nechá herce jen čučet do prázdna ve statickém záběru, že to něco vypoví o jeho myšlenkách. Jako, asi kdyby herci bylo jasnější, co má výrazem vyjadřovat vypadalo by to lépe. Anebo za to nemůže režisér, ale málo zkušený herec.)... Myslím, že potenciál k životu ten film měl, ale chtělo by to jej trochu lépe dotáhnout do konce.

Myšlenka díla je hluboká...až na samé dno dohlédnouti nelze... no, nějak tak bych toto dílo vystihl v duchu jeho samého. Mám pocit, že více než filmu se dílo blíží jakémusi videoartu, ale k surrealismu, kterým se ohání v titulkách má z mého pohledu poměrně dost daleko. Osu vyprávění zde tvoří série veršů, které jsou sice pěkné, ale mám pocit, že doprovodný obraz je dosti prvoplánový a jeho hlavním úkolem je dojímat diváka, což ve výsledku vede k tomu, že to celé vypadá jako bezduché plácání, které je ale přece "hrozně umělecké". Po zhlédnutí mám pak pocit, že autor se tak moc snažil vyjádřit své myšlenky a tak moc se snažil být jiný, originální, svůj a umělec, až mu z toho vznikla bezduchá fraška s nulovou výpovědní hodnotou.

Máloco definuje tvorbu z FAMU jako tento film.

Jedním slovem wow. Napasovat na exteriéry nočního žižkova a české reálie gangsterku západního střihu je něco nevídaného. Zvláště když tak skvěle funguje jako tato. Co se týče scénáře, tak nejspíš není celý originální. Autor se asi trochu inspiroval u jiných již vzniklých gangsterek (Guy Ritchie apod.) a poskládal z nich fungující příběh, který má spád, nečekané obraty a skvělou zápletku. Filmu též výrazně pomáhá skvělé obsazení, protože herci se zde s rolemi absolutně zžívají a vše co zde pronesou jim bez problémů uvěříte. Korunku tomu pak nasazuje krásný vizuál (hlavně kamera), který si hraje s barevnou tématikou a mizanscénou celkově. Prostě krásná, jednoduchá a zábavná česká gangsterka, která se jen tak nevidí a kdyby takových filmů vzniklo víc, byl by svět zase o trochu lepší.

Debut režiséra Tomáše Vorla vznikl spojením pěti pražských autorských divadel, které společně vytvořili zajímavé portfolio pražské alternativní divadelní scény.  Zcela jistě si většina lidí zapamatuje zejména poslední kousek od divadla Sklep, někdo možná vzpomene na prostřední povídku od recitační skupiny Vpřed a ti co dávali pozor nejvíce si možná vzpomenou i na nečekaně temnou grotesku skupiny Mimóza. A ač chápu, že standartního diváka zaujmou převážně právě tyto kousky, které mají tradiční děj a některé i vtipnou pointu, dle mého názoru jsou nejzajímavější právě ty dva nezmíněné kousky a to tanečně - pohybové představení baletní jednotky Křeč a vizuálně nestandartní, ale o to více zajímavý příspěvěk výtvarného divadla Kolotoč. Krásu a smysl tohoto filmu pak spatřuji zejména v tom, ži si v době jeho vzniku někdo dokázal uvědomit (nejspíš sám režisér), jak zajímavé umělecké spolky u nás vznikají a rozhodl se jejich činnost zaznamenat pro budoucí generace. Po shlédnutí mě až skoro mrzí, že většina z těchto divadel už zanikla (kromě divadla Sklep samozřejmě), protože bych se z fleku vydal na jejich představení. Zároveň si myslím, že bychom si mohli k blížícímu se 40. výročí vzniku tohoto filmu, tato divadla připomenout nějakým jevištním zpracováním tohoto filmu, nebo ne?

Olga Sommerová si nejspíš po desítkách let u filmu konečně našla téma které ji baví a v kterém je opravdu dobrá - portréty slavných osobností. Její filmy o Jiřím Suchém, Michealu Kocábovi, Veře Čáslavské a dalších patří podle mě mezi jedny z nejlépe zpracovaných dokumentárních portrétů, které jsem na české scéně viděl a proto jsem se těšil i na její novinku o druhé legendě divadla Semafor - Jitce Molavcové. Už ze začátku mě ale zarazilo tempo snímku. Zatímco film o Suchém pěkně odsýpá bez problémů drží nit a místy je i humorný, tady se také objevují vtipná místa, ale jsou v mnohem menší míře, než u Suchého a film hned ze začátku plyne výrazně pomaleji. Zlom pak nastává v druhé půlce filmu, kde už definitivně autorka rezignuje na hezký oddychový film a začíná nám referovat o těžkém životě Molavcové a snaží se z ní dělat mučednici, která svůj osobní život obětovala nám všem. A já rozhodně nechci, aby to v této chvíli vypadalo, že si Jitky Molavcové nevážím. Právě na opak. Stejně tak i rozumím, že realistický portrét musí ukázat všechno, ale moc nevím, proč musí film o celoživotní komičce a bavičce končit na tak pesimistické notě. Když jsem v úvodu napsal, že Sommerová je v portrétování slavných opravdu dobrá, tak na konci musím bohužel seznat, že tento film za mě patří k těm slabším kouskům... P.S.: Po napsání těch posledních řádků a znovupřečtení celé recenze mě napadá otázka, jak moc je dělání těchto filmů svobodnou vůlí Sommerové a jak moc tyto filmy vyrábí na popud dramaturgického plánu ČT...nehledě na to, že se ve svém stylu za ta léta moc neposunula a všechny ty filmy, jsou po stránce vyprávěcího stylu vesměs stejné...