Kaleidoskop

V kinech jsem to sice nestihl, ale byl jsem na to zvědavej...tak si to pojďmě shrnout: po chvilce sledování mi došlo, že se jedná o jeden z těch "nedějových" filmů. A je potřeba říci, že já mám takové filmy rád, ovšem když se dobře udělají. Slavnosti sněženek, nebo Dokonalé dny, patří za mě k velmi dobrým kouskům, ovšem tady to tak podle mě není. Myslím, že aby tento typ filmu fungoval, je zapotřebí, aby každá minuta obsahu byla naplňěna dějem, který diváka vtáhne, bude ho bavit a on si ani nevšímne, že se tam vlastně nic neděje. Bohužel tady to tak není. Nedějový typ filmu mi totiž moc nejde dohromady se zvolenou stylizací - tedy snahou o zachycení té letní nálady, kdy je všude vedro a vám se nic nechce. Film je kvůli tomu naplněn zvláštními, nicneříkajícími záběry, kde postavy pořád jenom někam zírají, chodí, anebo se někde válí. Když pak k tomu přidáme menší porodní bolístky, které většinou podobné studentské debuty provázejí (jako např. zválštní, až příliš eliptické střihy) vypadává mi z toho kousek, na spodní hranici třetí průměrné hvězdy. Ten film by si zasloužil výrazně prostříhat, aby z něj vypadali všechny ty nesmyslné scény, které nikam neposouvají děj, nikam nevedou a nic nám neříkají (protože pak by se z toho stal celkem snesitelný studentský kraťas). Dále bych možná trochu rozvedl tu pointu s otcem, nějak to dotáhnul do krásy. Ve finále bych pak z toho ještě klidně vyhodil i ten letící úlomek slunce, protože mám pocit, že nakonec tam byl jenom proto, aby si divák našel rozumné vysvětlení proč jsou všichni herci tak upocení. Škoda, potenciál tam byl, ovšem někdo měl opět potřebu natáhnout to na celovečerní stopáž...

Opět doháním své filmové resty, přičemž tentokrát jsem zvolil středometrážní klasiku Krysař. Velmi se mi líbí výtvarná stylizace mizanscény, do podoby německých expresionistických filmů, což pěkně koresponduje s místem děje. Po zvukové stránce je to rovněž nádhera, jak hudba, tak ruchy, tak "řeč" postav skvěle doplňují obraz a příběh posouvají tak akorát. Nemám co bych vytknul, snad jen motiv dívky, do které se Krysař zamiluje by mohl být více rozvinut. I tak se ale podle mě jedná o velmi povedený animák, který netradičním, ale přesto zajímavým způsobem ztvárňuje původní legendu či literární předlohu.

V poslední době se mi stává až nějak podezřele často, že narážím na skvělé filmy, které mi v době jejich premiréry naprosto unikly. A tento je jedním z nich. Ještě, že mám kamarády, kteří mě na ně upozorňují (díky :-)). Wow. Ten film se mi fak hooodně líbil. V prvé řadě bych ocenil to, že ačkoliv má příběh "pohádkové" rysy, celý se odehrává v přítomnosti, v současnosti, v reálných kulisách. To se u animáku příliš nevidí. Za druhé je potřeba ocenit ten příběh. Mám pocit, že zde autor zhmotnil v malé ulitě veškeré své zklamání z okolního světa, jak se říká: nastavil mu zrcadlo a navrhl mu, jak by se mohl stát lepším. Vždyť, když to zvláde tvoreček vysoký ani ne tři centimetry, proč by to nezvládl člověk?  Další aspekt ke chválení je rozhodně technické zpracování. Animování miniaturní figurky musel dát obrovskou námahu a navíc tím, že film se snaží působit jako dokument, stává se animace ještě těžším. V něčem mi to trochu připomnělo třeba Kuky se vrací (malá podivná figurka se snaží znovunalézt místo kam patří), anebo Toy story ovšem autoři zde používají několik odlišných tvůrčích přístupů, kterými se jejich dílo stává originálním. Vůbec nechápu, že tento film dostal tak málo cen. Protože málokterému filmu se podaří takovýmto způsobem obsáhnout všechny důležité aspekty, které se mohou v lidském (či mušlím) životě vyskytnout...

Česká televize nám vždy v úterý servíruje nějaký český polozapomenutý film, na který má koprodukční práva. Tento týden jsme se dočkali filmu Jana Hřebejka z roku 2008 U mě dobrý. I když Hřebejk stále točí a občas se mu povede i dobrý kousek, tady si myslím, že se to tak úplně nestalo. Tento film má přesně to, co byste od dvojce Jarchovský&Hřebejk čekali. Kolektivního hrdinu, sociální problematiku a vtipné momenty. Bohužel mám ale pocit, že už jim tady lehce dochází dech. Postavy již nejsou tak pružné jako třeba v Pelíšcích nebo v Pupendu, ale už jsou to jen obyčejné loutky, které tvůrci vodí po ploše přesně tak jak divák očekává. Moc tomu nepomáhá ani obsazení hlavních rolí, protože se jedná vesměs o známé tváře a jejich herectví již není tak civilní jako právě v Pelíškách nebo Pupendu. Herci místy až šíleně přehrávají což na uvěřitelnosti filmu moc nepřidává. Závěrečná pasáž alá Bezva finta pak sice je i místy vtipná, ale opět zcela neuvěřitelná. Na druhou stranu je to zajímavě kamerově (a hlavně barevně) pojaté což, ale nijak nesouvisí se dějem (a tak je na místě se zeptat, proč?). Po zhlédnutí mám tedy pocit, že by se Hřebejk měl možná odpoutat od Jarchovského a od literárních předloh Šabacha a mohl by zkusit také něco svého. Talentu na to má dost. Tento film tak za mě padá do průměru.

Krásný poetický film o cestě od alkoholu, přes písničky k bohu a možná ještě zpátky...

Režisér Peter Bebjak upoutal mou pozornost zprvu jako televizní tvůrce. Ač se může zdát, že kriminálka je v televizním podání ten nejnudnější a nejohranější žánr, v podání Bebjaka to pro mě vždycky byla výborná podívaná. Dobře odvedená řemeslná práce, výborná práce s divákovým (ne)vědomím, napětím, kamerou i ruchy. A ačkoliv u většiny svých děl není autorem scénáře, tak minimálně má čuch na dobré tvůrce s obrými nápady, kteří pro něj píšou výborné předlohy a které pod jehou rukou jen vykvetou do krásy. Z jeho filmové tvorby mě zaujal již jeho, v čechách lehce zapadlý film Stínohra a tak jsem byl zvědav i na jeho novinku Smršť. Ačkoliv jsem nečetl knižní předlohu, tušil jsem, že to bude dobré. Bebjak je velmi silný v napínavosti okamžiku a zde to není jinak. Já osobně bych se vůbec nebál označit tento počin za horor. Ovšem nemůžete čekat klasický hollywoodský horor, s plejádou jumpscareů za každým střihem. Bebjak si každý lekavý moment dlouho připravuje, pročež chvilku trvá, než si na tempo snímku zvyknete, nicméně pak už si to budete užívat. Příběh velmi dobře pracuje s tím, co divák ví, neví, a občas se i uchyluje k artovým prvkům, což ještě umocňuje celkový dojem. Po technické stránce musím vyzdvihnout dokonalou souhru, kamery, ruchů a hudby. Tyto tři zásadní složky perfektně doplňují příběh a jen podporují napínavou atmosféru, při které vám bude běhat mráz pozádech. Všechny scény mají neuvěřitelně silné nasvícení, které kamera skvěle využívá k momentu překvapení a když už tento moment přijde, zvuk ještě zintenzivní váš požitek. Hudba pak krásně podvědomě propojuje jednotlivé záběry. Celkovému dojmu pak pomáhá i prostředí slovenských hor a postsocialistického hotelu, v čemž sice člověk může vidět jistou paralelu s jinými filmy, ale tomu se dnes lze asi jen těžko vyhnout. Co se týče srovnání se Stínohrou, tak toto je podle mě trochu lepší. Stínohra byl takový lehce nadprůměrny thriller, ovšem toto je moderní svěží horor severského střihu, který je podle mého názoru na československé poměry unikátní. Bebjak opět ukázal v čem je dobrý a proč právě on by mohl dělat tu kvalitní tovrbu na pomezí mainstreamu a artu. Tak doufejme, že mu tato tendence vydrží.

Filmy o psech, jsou pro mě na stejné úrovni jako roadmovie filmy - měly by se přestat točit. A to podle mě z toho důvodu, že abyste dosáhli požadovaného žánru, musíte se nechat svázat nespočtem poměrně striktních konvencí, které z vašeho příběhu nejspíše udělají nesmysl. Myslím, že v žánru psích příběhů již všechno napsal Jack London v knížkách Volání divočiny a Bílý tesák. A co neřekl on, to spolehlivě dořekl Hačiko. A já mám pocit, že tam někde se vývoj tohoto žánru zastavil a všechny další díla už jen opisují z těchto geniálních děl anebo mezi sebou na vzájem. Možná se tak ptáte, proč jsem se dobrovolně mučil sledováním tohoto filmu... Tvorbu F. A. Brabce jsem měl totiž celkem rád. Jeho Máj i Kytici považuji za velmi zdařilá díla a i jeho kameramanské práce na filmech jako Akumulátor 1 nebo Jízda stojí za to. Ovšem, kdykoliv se potom pokusil o jakoukoli vlastní tvorbu většinou to nedopadalo úplně dobře (Možná třeba proto, že je dobré, když režii a kameru dělají dva lidé. Protože když se pokusíte dělat oboje naráz, těkžo jednu z těch věcí můžete dělat pořádně.). A když teď do kin přišlo druhé pokračování, rozhodl jsem se dát jedničce šanci a zjistit, jestli se Brabec trochu nesebral a nezačal točit kvalitní filmy. Rovnou říkám, že nesebral. Co se týče příběhu, tak tam vidím hlavní problém v tom, že skoro celý film je vyprávěn přes voice over hlavního hrdiny (rozumějme toho psa) a ostatní lidské postavy se v něm moc nevyjadřují. Tato absence smysluplných dialogů tak vede k tomu, že film na mě působil jako rozhlasová hra, ke které někdo dodělal pár pokrývacích záběrů a spojil to do jakéhosi "klipu". Navíc další problém vidím v tom, že film se snaží pokrýt celý psův život, k čemuž ale potřebuje velké množství postav, které se v něm ale jen tak mihnou a málokterá v něm zůstane nějakou delší dobu (a je tak pro děj důležitá). Jedinou vyjímkou je Bolek Polívka. Toho mám jako herce velice rád, jenže v tomto filmu nedostává moc prostoru, což vede k tomu, že zde jen těžko může vyniknout jeho herecký talent. A ano já vím, že hlavní postavou má být ten pes. Jenže mě osobně to přijde jako to nejlevnější řešení, jak tento film finančně zajistit. Již odpradávna všichni víme, že když před kameru postavíte zvířátko nebo malé dítě a ideálně je ještě necháte pořádně a surově trpět, bude to cílovou skupinu 30 - 45 let dojímat. Navíc jak víme, češi jsou národ pejskařů a tak není divu, že to má komerční úspěch. I zde v komentářích jsem pak narazil na názor, že ten film lze hodnotit pouze pěti hvězdami, protože jako první ukazuje, jak nehezky se se psy zachází. No to ano, ale to by tam musel být nějaký realismus. Tady máme jenom kýčovitý sled obrazů, kdy hlavní autorovou snahou je nás dojímat a z našeho pláče tahat peníze a ne realisticky ukazovat smutný psí osud. Po technické stránce nemohu nezmínit, že zatímco u Máje nebo u Kytice Brabec velmi hezky pracuje s omezenou barevností obrazu, tady si to snaží vynahradit a ovládání saturace vytáhl na maximum, takže záběry vypadají jako dětské omalovánky po zásahu šíleného dadaisty (čili ani tady se nikdo nesnažil o nějakou realističnost). Udělil bych tomu půl hvězdičky za to, že film pracuje s opravdovými psy, což není jednoduchá režijní branže. Ovšem ČSFD toto nemumožňuje a tak mi nezbývá nic jeného než Odpad!

Tento film je podle mě krásným příkladem toho, že i televizní dokumenty se dají dělat pořádně. Velkou výhrou v tomto případě je zapojení francouzského štábu v čele s režisérem. Protože ano, je sice hezké, že se umíme dojímat nad svou historií, ale tak to jsme si dokázali již v desítkách jiných různých filmů. Tady se ale najednou ukazuje, že Československá nová vlna a její tvůrci nachází odezvu i ve světě. A ačkoli je to vlastně hrozně banální dokument, je toto nejspíš důvod k tomu, proč jej lze považovat v rámci žánru za nadstandartní. Přínosem pro diváka tak zde nejsou nějaká faktická data, ale spíše obdržíte zprávu o stavu tehdejšího filmařského prostředí na příkladu jednoho konkrétního jedince. A velké plus musím přidat už jenom za to, že se dokument vyhýbá klasickým mluvícím hlavám! Nelze tedy od tohoto díla čekat něco přelomového. Ale jako krátké odpočinkové opáčko o Nové vlně ja to celkem fajn.

Když o nějakém filmu někdo vám blízký prohlásí, že je to jeho oblíbený, nikdy se na něj nekouká snadno. V hlavě máte spoustu otázek, spoustu myšlenek a objektivita tak jde velmi rychle stranou. A takto jsem to měl s tímto filmem. Ještě těžší než sledování pak je psaní této recenze...  Já vlastně nevím, co o tom mám napsat. Ten film je v mnoha ohledech pozoruhodný. Podle mě zejména v tom, že dokáže vyprávět naprosto tuctový příběh jako vystřížený z Ulice, ovšem dokáže jej vyprávět neuvěřitelně poutavě. Dokáže i obyčejné věci proměnit na zápletku psychologického dramatu s naprosto perfektně propracovanými postavami, které ještě podporuje výborné herecké obsazení. Renate Reinsve v hlavní roli hraje naprosto nádherně a bezvýhradně jí cokoliv uvěříte, budete ji litovat, milovat, nenávidět prostě cokoliv a je velmi dobře, že si to v Cannes uvědomili. Co se týče příběhu, i přesto, že je to v mnoha ohledech velmi poutavě natočené a nikdy tomu nespadne řetěz, mám pocit, že kdyby to bylo tak o půl hodinky kratší výrazně by to tomu prospělo. Celé by to dostalo správnou dynamiku a bylo by to o trošku více divácky vděčnější. A vím, že to nyní bude znít jako že si protiřečím, ale nebavila mě zejména ta pasáž s rakovinou, protože jsem měl pocit, že mě má autor za blbce a snaží se mě dojmout tím nejjednoduším způsobem. Na druhou stranu, nejspíš i díky těm zmíněným hereckým výkonům, tento levný trik na mě fungoval... Realistická kinematografie i realistické umění obecně, je poměrně starý žánr. Realismus je proto poměrně nudné sledovat a myslím, že právě pro to je nutné zejémna v kinematografii, která spojuje hned několik okruhů umění, jako je obraz, zvuk apod. hledat nové směry, jak tento upadající žánr pozvednout. Myslím, že podobně uvažoval i autor, když do jinak velmi realisticky nasnímaného filmu zařadil metaforické prvky které pro mě tento film výrazně pozdvihly z průměru do mistrovských výšin. Závěrem bych řekl asi toto: nechápu, jak mě mohla tato zálěžitost v době své premiéry uniknout. V několika směrěch je to určitě pozoruhodné dílo. Myslím ale, že to má i své mouchy, ovšem jistě se vyplatí sledovat i autorovu budoucí tvorbu, protože zde možná pokládá základy nového tvůrčího směru v realistické kinematografii a má nakročeno k tomu stát se legendou.

Vždycky jdu do kina s jistou ambivalencí, když z anotace k filmu vyplývá, že se jedná o takový ten film "o ničem". Když již z těch několika vět na mě tvůrce křičí, že se filmem snaží poukázat na to a ono a proto to nemá žádný děj, protože to má vypovídat celkově. Na druhou stranu je zde spousta filmů, které tento způsob vyprávění zvládají naprosto bravurně. Z nabídky jsem si proto pro svou dnešní návštěvu biografu vybral mezi stopadesátým opakováním Duny 2, Kung Fu Pandou 4 a Zónou zájmu snímek, u kterého jsem doufal, že to bude ten druhý případ. A Dokonalé dny mému přání dostály.  Při sledování jsem se totiž několikrát přistihl, že vůbec nevnímám, že se již hodinu koukám na bežný den uklízeče Tokijských toalet. Dost možná je to proto, že Wim Wenders je zkušeným režisérem, který ví co si může k divákovi dovolit, ví jak pracovat s jeho pozorností a proto i tyto všední a nezajímavé věci snímá neuvěřitelně poutavě. Dokáže vás proto vtáhnout do toho podivuhodného asijského světa, který ještě chytře rámuje do formátu 4:3, snad pro to, aby vám naznačil, že to co sledujete, je natolik všední záležitost, že nepotřebujete vidět více.  Když už jsem u kamery, je vidět, že autor již má něco odtočeno - ví kdy se hodí pohlednout herci do tváře, ale zároveň i ví, kdy je potřeba jeho drobounké autíčko zasadit do kontextu velkoměsta a náležitě toho využívá. Poetiku tohoto asijského prostředí pak zajímavě propojuje s americkými/světovými šlágry, které tomu celému dodávají nevšední ráz. Tyto všechny aspekty pak přispívají k tomu, že vám jako divákovi vůbec nevadí, že více než hodinu sledujete jen poetické vyjádření světa s minimem děje, ovšem ani o ten vás autor neochudí. Pravda, přichází trošku pozdě, jen jako jakási pointa a tečka, za celým líčením všedního života hlavního hrdiny. Mistrovství tohoto kousku pak ještě podporuje herec v hlavní roli Kódži Jakušo. Nevím, jestli je to dobrým režijním vedením, nebo naprostým souzněním s postavou, nicméně na to, o jak těžkou roli se jedná, tento člověk ji hraje naprosto fantasticky a zcela rozumím udělení ceny v Cannes. Samozřejmě nemohu předvídat budoucnost, ale zcela chápu, že se jedná o horkého kandidáta na nejvzácnější filmové ceny. I kdyby je ovšem tento film nedostal myslím, že stejně jako jeho starší předchůdce - Příběh z Tokia, časem dozraje mezi filmovou klasiku.