sdf1

Na nikoho bych se nezlobil, kdyby mi do očí řekl, že tento film je největší exkrement, který v životě viděl. Nejen to. Ještě bych dokázal pochopit proč, ale namítal bych, že alespoň po vizuální stránce tento film rozhodně exkrementem není. /// Když jsem si pustil tento film, čekal jsem, že to bude ten nejšílenější film, který nebude dávat sebemenší smysl. Mýlil jsem se. Film je totiž ze začátku i docela jednoduchý na pochopení, uznávám ale, že koncem to začíná smysl dost postrádat. Finále už nebylo tak skvělé jako zbytek filmu, ale na ukončení tohoto bizarního filmu rozhodně stačilo. Co je na tomto filmu tak skvělého vlastně nedokáži moc popsat, ale můžu se o to pokusit. Líbilo se mi například docela hodně zajímavých detailů. Tím myslím třeba, jak velmi netradičně dokázal tento film ukázat smrt postavy, když byla ukázána, jak umírá v pozadí obrazovky a až následovně se k ní přesunula pozornost (to však až poté, co divák věděl, že umírá) nebo pár dialogů, které v sobě skrývaly opravdu zajímavé myšlenky... Nejvíce se mi asi líbilo jak samotný film zobrazil sny. Oproti třeba Inception (které bylo tímto filmem inspirováno) jsem opravdu cítil, že takhle by opravdu mohl nějaký můj sen vypadat. Tyto sny vypadaly vskutku tak bizarně, čemuž napomáhala i ještě bizarnější hudba. Celému filmu ještě více prospěly dle mého názoru dostatečně oblíbitelné postavy. Shrnul bych to asi tak, že se jedná o velmi bizarní film, který dokáže pobavit a zároveň být napínavý a tajuplný.

Naoki Urasawa dokáže napsat zajímavé a propracované postavy i se zajímavou minulostí (mohl bych si stěžovat, že postavy se někdy až nepřirozeně moc drží svého charakteru - například postava Tenmy ze seriálu Monster se až absurdně moc snaží být spravedlivá, kvůli čemuž působí docela nelidsky -, ale to mi vlastně tolik nevadí). Pluto má takové postavy, ale už nedosahují takových kvalit jako v Monsteru. Jak u Monstera tak u Pluta mi vadilo, že i po dokoukání celého seriálu jsem necítil, že by vše do sebe ve finále tak úplně zapadlo a stále mi zbývalo několik nezodpovězených otázek. To by mi nevadilo až tolik jako to, že se Pluto odehrává v budoucnosti a řeší vztahy mezi roboty a lidmi. Na tom by nebylo nic špatného, ale mně to, že roboti mohou mít emoce prostě nedává smysl. Možná by mi to dávalo smysl, kdyby zde bylo řečeno, že jim byly emoce naprogramovány, třeba aby na ostatní působili víc lidsky, ale kdyby tomu tak bylo, nechápu proč by bylo robotům naprogramováno, že umí nenávidět, když jim to poté dovoluje porušit nejdůležitější pravidlo robotů, a to, že nemohou zabít člověka. To, že je Pluto sci-fi oproti seriálu Monster má za mě ještě jednu nevýhodu. Ta je vidět hlavně v první epizodě, která by bez ní mohla být opravdu skvělá. Tou nevýhodou je, že když se například řeší nějaký vztah mezi postavami a seriál si na tom dává záležet, je pak tato vážná část přerušena nebo ukončena nějakým sci-fi střeštěnou záležitostí, což často úplně zbortí tak pracně vybudovanou atmosféru. spoilery: Například v 1. epizodě kdy seriál opravdu dlouho rozvíjí vztah mezi hudebním skladatelem, který nemá úplně dobrý vztah k robotům a robotem, který dříve bojoval ve válce, což ještě více prohlubuje skladatelův špatný vztah k němu. Epizoda je však ukončena tím, že robot vyletí do nějakého mraku, kde je zničen. Nejde jen o to, že to naprosto zabije atmosféru, ale také je docela nepochopitelné, co se právě stalo. :spoilery Seriál, ale nakonec není rozhodně tak špatný, ale pokud jde o seriály podle mangy od Naokiho Urasawy rozhodně bych doporučil spíše Monster.

Film odehrávající se v psychiatrické léčebně, který dokáže být zároveň vtipný (tím jak postavy mezi sebou interagují, když do jejich kolektivu vstoupí McMurphy, který jako jediný není psychicky nemocný, ale je s ním zacházeno stejně jako s ostatními) a zároveň smutný (tím, jak je s takovými postavami, které se nemohou bránit, zacházeno). Snad každá z postav je zajímavá a i přesto, že většina z nich je psychicky postižená divák většinou chápe jejich emoce a motivace. A nakonec to jednoduché finále je opravdu emocionální.