Moco

Myslel jsem si, že alespoň obecně chápu, co se na Slovensku stalo. Dokumentární snímek Matta Sarneckyho mě nejenom vyvedl z omylu, ale způsobil, že mi obrazně řečeno „spadla čelist“. První "šok" je zpráva, že jádrem snímku je 70 terabajtů dat, které „někdo“ zaslal investigativním novinářům v České republice. Zdroj se údajně obával, že data „budou smazána“. Tato nálož informací obsahuje celý vyšetřovací spis spojený s nájemnou vraždou slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Investigativní novináři i filmový tvůrci chytře rozložili síly mezi množství jednotlivých aktérů, a tak ani vyšetřování ani produkce nestojí na jednom člověku nebo jedné organizaci. Z celého snímku se stala velká mezinárodní koprodukce. Za mě - běžte se na to podívat...

Tvůrci snímku Kde zpívají raci ho do kin posílají jako romantické drama, ale při bližším pohledu je jasné, že hodnotit ho pouze jako romantické drama nebude stačit. Je to proto, že má několik vrstev a rozvíjí více než jedno tématické vlákno. Na jedné straně ukazuje harmonii a krásu přírody a také to, jak může těžce zkoušená lidská duše v přírodě nalézat útočiště, krásu, smysl a svoji vlastní rovnováhu. Na druhé se řeší rovina morálky a víry. Autoři kombinují několik filosofických a náboženských pohledů na život a samotné základy morálních hodnot. Více k filmu zde.

Film byl plný unikátních záběrů, utkvěly mi v hlavě německé vzducholodě, které vyváděli vojáci z leteckých hangárů, dunění bomb, které v nočním tichu dopadaly z letadel na německé území, lidé, kteří chodili v ulicích Francie, Holandska a Londýna. Snímek nakonec dostal podobu dialogu dvou českých válečných hrdinů, který je plný trefných glos, vyprávěných upřímným jazykem teprve sedmnáctiletého Richarda Husmanna a o deset let staršího, ale o nic méně bystřejšího Františka Fajtla. Za mě jsou staří dobří Češi (Good old Czechs) něčím, co stojí za to vidět. A díky za dobře odvedenou práci, kterou jsem se v kině opravdu bavil, byl jsem překvapený a také zmrazený hrůzami války. Ještě bych rád zmínil hudbu. Skladatel Stroon využíval zvuky tu a tam zachycené v dobových záběrech, které mají převážně charakter němého filmu. Stroon bere například akceleraci leteckých motorů nebo hudební tóny trubek, které rozpracovává do dlouhých hypnotických tónů a vtahuje tak diváka hlouběji do děje.

Konečně někdo ve světě bezduchých akčních thrillerů, zabíjení a střílení natočil něco, co jde k jádru věci, jádru každodenního života a podporuje zaplať Pán Bůh nějaké morální hodnoty. Má to kulisu uměleckého filmu, který využívá dlouhých záběrů na tváře postav a pomalého tempa, aby diváky zastavil a přiměl je soustředit se na drobné nuance lidských charakterů, drobných sporů a projevů lásky. Zatímco Jáklův Žižka tvrdí, že vyhraje ten, kdo účinněji zmasakruje ostatní, snímek Slovo říká, že pod tímto světem, mimo zraky filmových kamer, žije něco většího, něco, co dnes přežívá už pouze ve formě morálních hodnot nebo tradiční kultury, a co se dříve otevřeně nazývalo vírou v Boha. Za mě zajímavý snímek, nebude pro každého a každý ho také nemusí úplně pochopit. Není to totiž jen o tom co vidíme na plátně, ale co vidíme v sobě. Děkuji za další pěkný snímek.

Při hodnocení filmů se snažím hledat jejich kladné stránky a hodnocení mám zpravidla vysoké, protože na slabé snímky ani nechodím. V případě Jáklova filmu o Žižkovy jsem se celkem těšil a fandil jsem tomu, ale výsledek mě velice zklamal. Je to historicky poprvé co dávám filmu hodnocení „odpad“, jak se tomu dříve říkalo na ČSFD. Tato bezduchá, brutální mlátička, postrádá snad všechno, co dobrý film měl mít a pro náročnějšího diváka nenabízí nic. Snad kromě kostýmů, výpravy a určitých vizuálů. Jákl promarnil příležitosti, které mu téma a historie nabízeli a uzavřel se v nekonečných akčních scénách, které nesou silně hororový nádech, možná proto, že jeho předchozí snímek byl horor. S tak velkými financemi, takovou reklamní kampaní, teď diváky v celé zemi zve na snímek, který má mizivou kulturní hodnotu. Po novinářské projekci Žižky, která byla hustě obsazena novináři ze všech českých médií, jsem hned druhý den byl na jiné projekci v kině Pilotů. Na novém českém dokumentárním snímku Good old Czechs a musím říci, že ten měl co do invence, nápadu, příběhu, vtipu a skvělosti mnohonásobně vyšší hodnotu, ale také mnohonásobně nižší účast novinářů. Je to jako by dnes média zajímal zejména dobře financovaný „odpad“. Omlouvám se pane Jákle, ale čekal jsem od Vás mnohem, mnohem více. Snad někdy příště. Dávám alespoň 15% za kostýmy a výpravu. DOPLNĚK (16. září 2022) - je fakt, že mě násilí a bezduchost filmu silně znechutili, ale jak jsem psal, má snímek alespoň dobré kostýmy, výpravu a kameru. Dalo to spoustu práce a to je pravda si zaslouží alespoň nějaké uznání tak měním hodnocení z odpadu alespoň na těch 15%. DOPLŇĚK (19. září 2022): S odstupem několika týdnů a po vyprchání šoku z brutálních scén bych rád doplnil, že úvodní část snímku rozehrává Jákl celkem dobře. Historická zápletka a představení hlavních postav jsou zajímavé a divák může napjatě očekávat co bude dál. Po únosu Kateřiny se ale příběh zúží na nekonečné honičky v lese, v tunelech a zabíjení, kdy tu má Kateřinu jeden a potom zase ten druhý. Ve zbývající části stojí za zmínku tři věci. Jak Žižka vyrábí první opevněný vůz, který se později stane základem pověstné vozové hradby a překovávají se cepy, kosy a srpy na bojové sudlice a hřeby pobité cepy. Dále situace, kdy Žižka vypustí na Zikmundovy vojáky z klece Lva. Je to dobře promyšlená metafora toho, jak Žižka vypustil na Zikmunda husitské válečné hnutí, které postupně rozdrtilo všechny jeho jednotky. A na konec závěrečná scéna, která ale zůstává nevyužita a zastaví se v chvíli, kdy se křižáci řítí na husitskou vozovou hradbu. Ta mohla pokračovat třeba pomocí vypravěče a zobrazovat na mapě, kde všude Žižka Zikmunda porazil a jak rozprášil i jeho křížové výpravy.

Snímek Prezidentka je pokusem o renesanci úřadu prezidenta České republiky a v podstatě celé české společnosti a jejích hodnot, alespoň na plátně. Je to snímek o nápravě věcí dnešních pod heslem: „Ne všechno, co je rozbité na kousky, je ztracené“. To, že se prezidentka Kateřina Čechová zamiluje do sochaře, který obdivuje stará sochařská díla a restauruje (obnovuje) rozbité sochy, symbolizuje režisérův vzkaz divákům. A sice, že je třeba se vrátit k tradičním hodnotám a napravit, to co se časem rozbilo a opotřebovalo. Slovy postavy prezidentky Čechové: „Tradiční hodnoty drží naši společnost pohromadě.“ Co bych ale snímku osobně vytkl je opakované propagování environmentalismu a vykreslování „globálního oteplování“ jako největší výzvy naší doby. Prezidentka v podání scénáře od Evžena Gogela je oddanou environmentalistkou a toto téma ve snímku autor scénáře „protlačuje“ hned několikrát.

První díl byl hodně oblíbený, hezká zápletka, písničky a spravedlivé rozuzlení. Mladý princ postupně dospěl, rozlišil dobro od zla a dokázal nastolit spravedlnost. Tak vysokou laťku je obtížné přeskočit, ale filmový tvůrci ani ve druhém pokračování nezklamali. Nebudu samozřejmě prozrazovat děj, ale je dobré vědět, že pohádka má znovu zajímavý vývoj postav a nabízí i postavy nové. Přiznat si svoji chybu, poslechnout dobrou radu, a když jde opravdu do tuhého, uvědomit si, že nás sleduje vyšší prozřetelnost, která vidí, jakou budoucnost si vybíráme. Taková jsou pohádková ponaučení druhé Bambitky.

Hororový snímek Čas obsahuje několik rozdílných poselství. Jedno je o tom, jak žít v přítomném okamžiku a být spokojený s tím, co mám. Druhé je silnou kritikou takových farmaceutických laboratoří, které už mají zvrácené uvažování o dobru a zlu. Jak sám režisér Shyamalan podotýká: „Nikdy jsem si nemyslel, že se celý svět uzavře, donedávna to byla nepraktická a nebezpečná myšlenka. Nevím, jak bude veřejnost reagovat na to, že uvidí toto zlé období vyprávěné na plátně...“

Po dlouhé době byl podle mě pohádkový žánr v české kinematografii překročen. Nejedná se o nějaké zvláštní efekty, ale o promyšlený příběh, který nejenom vystihuje mnohé mechanismy lidského života, ale reaguje na současné otázky společnosti, potažmo lidstva. Je velice aktuální a také předjímá začátek nové budoucnosti, kdy se lidé opět navrátí k téměř ztracené kultuře a tradicím. V tom je snímek celkem vizionářský. Ale zpět k příběhu. Tvůrci použili osvědčený scénář, který jsme mohli vidět například ve snímcích Na Hromnice o den více nebo Na hraně zítřka. Stále dokola se opakující den, který musí hlavní postava prožívat stále znova a znova a hledá klíč, jak vyřešit to s čím se potká, co nejlépe. Opakující se cyklus připomíná každodenní rutiny, kterým čelíme. Opakující se situace, až do úmoru. Ale pozitivní na tom je, že se hlavní postava vyvíjí, učí se, dospívá a proměňuje. Musí vnitřně vyspět, aby dokázala prolomit kletbu, která obestírá jí i její království. To je opakující se archetyp zmiňovaných snímků. Jedinec musí najít řešení v sobě, zlepšit se, učit se a zdokonalovat. To co vypadalo jako prokletí opakujícího se dne je později vnímáno jako dar - čas na přípravu pro velkou, konečnou zkoušku. Vynikající snímek, herecké výkony, scénář i režie. Jen málo co vytknout a tak z nadšení dávám plný počet.

Dokument je výborná investigativní práce, ale i filmová tvorba. Je dramaticky dobře zpracovaný a doslova nabitý množstvím informací. Od doby, kdy byl natočen už diskuse o některých expertních věcech týkajících se povahy viru mírně pokročili - experti se ale i dnes dále přou o jeho "přirozený či laboratorní" původ. Dokument je opravdu skvělý základ a považuji ho za minimum toho, co je dobré vědět o současné pandemii wuchanského koronaviru.