Vitex

Český název : Ty zatracený živote. Překrásně natočená velmi nahořklá komedie o divadelní herečce, která kvůli emigraci svého manžela musí odejít z Pešti a žít na vesnici a budovat tam socialismus rukama. Skvělá satira na 50. léta, ne tak ostrá jako Bacsóův slavný Svědek, ale stejně elegantní. Smutný, ale neskutečně "příjemný" film.

Docela zajímavý film s nezvládnutou režií, podivnou nehodící se hudbou a špatnými dialogy. Nakusuje mnoho otázek a žádnou z nich nedotáhne do konce, což ale není na škodu. Hlavní osou děje je boj malíře (který už ale nemaluje) s maďarskou mafií, která chce na pozemku, kde hrdina žije, chovat husy.

Jednu hvězdičku za ty opravdu velice pěkné dívky - ale jinak je to opravdu (jak se říká (nevím proč) u Resnaisových filmů) čistá intelektuální masturbace, ještě k tomu docela nudná a se zcela předvídatelným koncem.

Dávám sice pět... ALE TEN FILM JE ZLO ! !

V půlce jsem usnul (ale bylo to asi spíš únavou).

(Bohužel) velice pravdivá parabola na naši společnost. Neskonale smutný film.

Příjemné překvapení. Jisté výhrady by jistě byly - a to především ani ne tak k hereckým výkonům, jako k celkovému vedení herců, které bylo ale v té době standartní (přehrávání, sentiment). Některé scény jsou trochu nepochopitelné, některé naivní - především když se tvůrci snaží zachytit a pokud možno nějak osvětlit milostný život tehdejší americké mládeže a jejich z tohoto vyvstávající traumata. Kamera a střih jsou dokonalé. Několik neotřelých a zajímavých režijních řešení - například scéna smrti otce hl. hrdiny za zvuku jazzové hudby. Nebo neustálá přítomnost černošských metařů a řidičů, bezdomovců, bláznů či starých opuštěných dam, kontrastujících se společností okolo hlavních postav. Tentokrát musím souhlasit s americkou filmovou akademií - režie na oskara asi nebyla, ale scénář jistě ano. Jak říkám - velice příjemné a nečekané televizní překvapení - především druhá půlka a závěr.

Velice zručně natočená (docela dost černá a poněkud suchá, ale velmi zábavná) satira na vykonstruované politické procesy v 50. letech a vůbec na celou tehdejší dobu. Pan Pelikán jako jakýsi novodobý "idiot", prochází dobou plnou intrik a absurdit - a prostřednictvím čistoty své duše a činů tyto špinavosti nevědomky narušuje. Film ležel deset let v trezoru - pak se stal jedním z vůbec nejkultovnějších maďarských filmů a jeden z mála opravdu proslavených i v zahraničí (u nás samozřejmě neznámý).

Nádherný film, na kterém je ale poznat, že je neúplný - už bez Parajanovy přítomnosti byl notně zkrácen a sestříhán jiným režisérem - původní verze měla prý být mnohem delší. Barva granátového jablka (neboli Sajat Nova - Král básníků / Král slunce) je spíše než příběhem poezií, spíše než portrétem je absrtaktním obrazem - ale přesto přece tolik filmem. Jedna z bran k novým možnostem filmového umění.

Film je v podstatě velice dobrý. Dokázal mi podat socialistickou společnost 50. let (asi nejen v Maďarsku) tak hnusně, jako ještě žádný jiný. V dnešní době už opravdu pozbyl prakticky veškerou dřívější kontroverznost, přesto jsou otázky, které pokládá, zajímavé a film nenudí. Toto vše je ale zásluhou scénáře (či námětu). Nedokážu se zbavit dojmu, že při realizaci tvůrci (snad kromě opravdu dobré kamery) nezvládli vůbec nic a námětu jen škodily. Tím myslím především vedení herců. Film je založený na klasické předpokládané identifikaci diváka s hrdinkou. Způsob jejího hraní a volba záběrů tak, aby bylo všechno vidět, přestože to nic neříká, zároveň znemožňuje divákovu vlastní interpretaci a způsobuje, že divák (nebo aspoň já) nechápe hrdinčiny motivace a považuje ji za uplnou krávu. Tedy se s ní nedokáže identifikovat, což je ale pro vyznění právě tohoto filmu podstatné. Podobně jako třeba u filmu Piano jsem se prostě musel dívat na několik hlavních postav, z kterých mi nebyla ani jedna ani trochu sympatická a jejich problémy mne nedokázaly zajímat. Zbývá tedy už jen onen opradu nepěkný obraz lidí dobrovolně se nechávajících ovládat socialistickými "ideály".