Tatatranka

Před vesnicí stát! Nevíte, co se může stát - když i proč. Chundel promotaných rovin, po nichž divák-štvané zvíře kličkuje s kompasem, nůžkami a lepidlem.

Zastřihnout, navlhčit, přitáhnout, rozjančit - sejmout. Sejmout, zastřihnout, naporcovat, zabalit. Poprvé, podruhé - osmkrát naležato. Krvavé odrůdy, zelená jatka. Rytmus posledních nádechů. Nekončící výdechy umírajících. Šikovné ruce "neumdlou".

Na lyžích po vlnce, ruce na trence, smích v ohanbí.

Otevřená srdce – černá jako led sesouvající se půdy, červená jako montérky Ferrari, růžovo-černá, zastřižená na emo, které je in. Tepou, klepou se jako ti, co zatahali za nitky a dál se nedívali. Pustá krajina, v ní štěrbina se zárodkem života jiného filmu.

Já, truchlivý Bože, nemám smysl pro směšný nářek starců svraštělých tužbami svých těl. Směšný Kundero s úšklebkem v koutku…

Naviják. Nahozen ladně do Ukrajiny. Úlovek mezi lidmi žijícími bezhlavě na rukách. Barbu. Barva očí: až černá, věk: deset let.// Vějíř z modrých lístků jej poodvěje do chovného berlínského akvária.// Pro sólokapra výchovná drezúra: porybný nahodí, kapřík hbitě kličkuje podvodním městem - výtahem nad hladinu, po horské dráze ke zlatým lasturám podchodů.// Král kaprů nakonec projde sklem a vrátí se, odkud přišel.// Odkud přišel tento rybí příběh, plný šťavnatých červů, a i plesnivých housek? Kousek po kousku bych naházela pod vodu, ať je řasy proberou a plíseň podusí.// Pěkná kamera, hudba - Krásný Berlín...

Samota vražená zrcadlem až do morku kostí. Mlčení oběti proniká do temnoty vymetených ulic. Osaměním povrzávají boty, bublá cigaretový dým. Pohledy trefované mimo doslech se tříští o zdi. Vláčné nic zavlečené do vyhrocených situací zalepuje život pustinami. Soumrak se tmaví a prohlubuje… Ale ruka Kohosi poplete tu opuštěnou a v nebi svitne naděje.// Jediný film z K. minimalistické trilogie, který se od celku (postavy) krouhá až k detailu, dlani; od „popisné“ metafory k metafoře „prosté“.

Muž bez minulosti zavřený ve vakuu přítomnosti. Hadrový panák smetený na okraj společnosti. Za okrajem hráze z lidských těl břeh a za ním voda - hlubina rybí rozkoše. Rozkoš bez paměti - v dotecích, polibcích Vše již dávno neplatné odeznívá.

Společnost v manéži. Sehrávaná spravedlnost v Něčích rukou. Náhodný klaun jdoucí kolem klecí s bankovkou skrz naskrz průhlednou.// Detail na tvář - nemluví, nebrání se, přijímá. Vinu, trest… Nebo roli?// Klaun jde čím dál rychleji, bez sebe a s červenou bambulí na nose. Ta roste a prorůstá dovnitř. Až se zatmí „skutečným“ zločinem.

Krok, sun, krok – A o krok vpřed! Sun! Křup! Šup - A jez! Zasouvej, polykej a žvejkej! Metamorfuj a drž hubu!