Tatatranka

Kostěné, kosticové, kostivoučké - ukostěný surrealismus. S kostí v uzlíku vlasů se vypisuju až na kost. A dost!

Špehýrky - ze šatů rezaté hřeby večera; otvory - věc odražená od člověka; okna - světlo nachystané na tmu. Bum buch - zánik věcí, zdí a lidského tepla.

Děrkatá lžíce děrkuje byt. Polévka protéká, nevstoupíš dvakrát. Byt za zdí nekončí. Moc zvenčí tlačí vzpouru do věcí uvnitř - věc proti člověku a člověk proti zdi. Ani sekyra jej nevyseká na svobodu.

Zkrátím se. O vlasy, slova, rozpětí. V živém plotu praskám. Puklinami nahlíží svět do zahrady živého kompostu.

Než stromy ztratí prsty, lapá člověk za dveřmi své skříně po slunci. Zatímco slunce se ještě houževnatě dere zpoza mraků k jeho šatům, kanapi, stolům, židlím. Propálené skrz naskrz jsou zapáleny pro život. A tak v jednom sehraném odpoledni šat opustí tělo, tělo duši, dáma s věží své krále, listí stromy a stromy slunce. Deska spráskla jehlu poněmecku - život dohrává pod listovím.

Dobojováno. Nože ve strnulé taneční póze zaostřují na dvě ženské tváře. Ty se půlí, čtvrtí, ostře prolínají... -- Kubistický model milostného trojúhelníku o dvou neznámých. Na černém ledě bílá labuť zpívá "podledoví"...

Film hádanka, vkládanka, skládanka. Fassbinder sešňorovanou šnečí sekvencí záběrů komponuje modrošedý svět své sametové loutky. - Jako později rozehraným Hanekeovým postavám, i Fassbinderovým hrdinům určují život dvě doby, život - smrt, život - smrt. Mezi nimi propast bez přívlastků. Divák-floutek padá přes okraj slova do mlčení.

Vyseděli život do svého konce. Trpělivě, s láskou a napevno v čase. Kamera usazená u jejich stolu sledovala bez mrknutí laskavé příchody a odchody jejich blízkých vzdálených. Tam v dáli, zde blízko, tam za mořem, zde na nádraží. Pnutí, napínající pláč k prasknutí...

Po chybě pochyba, po pochybě chyba. Kruh s pochybeními víří před očima. Byla by chyba uvádět se svým pochybením do transu. Leč před chybnou rotací varuju ty druhé, jiné.

Zmizela cesta, slovesa, ve fotografiích zůstal podmiňovací způsob. Cizinče, otče, podobáš se navlas Tomu na obrázku. Ta zežloutlá náruč mě zadržuje ve vzpomínce. Nažloutlý, po ní toužím. Ta přítomná, otcovská, cizí, mě ale na cestě v prachu, dešti, na moři, ostrově, na věži mačká, drtí. Zlím se a nenávidím Tě. Přemáhám zlostí strach, jednou dlaní vrah, druhou poraněný syn z fotografie. Nakonec Ti uteču. Les ustupuje rozpadlé věži, louce, místu, kde ve větru rezavě skřípe můj výstup.