Gaskin

Klasický školní den uprostřed studené války v Coloradu. Na nudné hodině dívky přemýšlejí, jak na plese zakrýt pupínky a s jakým chlapcem si večer vyjdou.. Když tu z ničeho nic začnou padat z nebe parašutisté - ruští parašutisté. Nedlouho na to je skupinka děcek zalezlá v horách vprostřed sověty okupovaném území. Město, ve kterém vyrůstali, připomíná válečnou zónu, jejich rodiče jsou buďto mrtví, nebo se jim coby kolaborantům nedá moc věřit. Netrvá dlouho a rozhodnou se jednat - začnou partyzánskou válku, o které vědí, že ji jen sotva dovedou do konce. Jak už si asi dokážete představit, coby poslední naději široko daleko je čeká spousta dobrodružství, heroických i dojemných chvil.. Po filmové stránce není moc do vytknout - výprava je velice věrná, kamera obstojná a dobře se vypořádává s Basillovým géniem. Zápletka není nic moc, ale lidi, co chcete - rusové vlítli na velkého obra, žádné lynchovy závěsy a tajemní zpěváci se prostě dít nebudou. Mám pocit, že je film za "B" považován jen proto, že se samotná situace nestala - sám film je totiž určitě lepší, než většina dobových válečných filmů. Dost možná, že dokud budeme nosit roláky a žvatlat o tom, jak je něco "nereálné"; dokud budeme kroutit očima, když uvidíme výstřel ze samopalů či dokud se budeme smát projekci americké národní hrdosti, připravíme se o spousty _opravdu_ kvalitní zábavy - naprosto zbytečně.

Generál - příběh Martina Cahilla, jednoho z největších gangsterů všech dob, novodobého Robina Hooda či jen, dle vlastních slov, "obyčejného slušného zločince" v plné rozporuplnosti smyslu slova, kdy ho někteří lidé měli "jen" za dalšího špinavého kriminálníka a zvrácenou duši. Boorman to vše servíruje v krásném duchu skvělé kamery a vypravěčského postupu - a podkresluje decentními linkami klidného jazzu, který tomuto filmu dává jedinečný glanc, eleganci a hlavně hutnou atmosféru, jenž ho vystřeluje rovnou do mého pomyslného pětihvězdičkového nebe. Zajímavosti: 1) Ve filmu proběhne dramatizace vykradení Boormanova domu Martinem Cahillem, ke kterému opravdu došlo. Tato scéna je ke shlédnutí zde http://www.youtube.com/watch?v=wq6TrW1fo-g&feature=channel_page 2) pokud pochybujete o Boormanově řemeslných schopnostech, shlédněte též film "Ordinary Decent Criminal", kde Cahilla hraje Kevin Spacey.. a bude jasno.

Hutně atmosférický film z mnohem špinavějšího a chaotičtějšího světa než známe, drsná studie chladnokrevnosti člověka, který nestačil vyrůst a jeho vnitřku snažícího se prorvat ven přes vrstvu ztvrdlou válkou a dsnými podmínkami. Když brilantně zahraný danila pije vajíčko, aby se zmátořil před sexem s tulačkou, ke kterému dochází skoro po slovní dohodě, poukazuje to na eho charaktr mnohem více, než kdž bez zaáhání střílí všechny záporáky. Film není o rychlé akci, není o záěrech špín, jenž stále zůstává na tváři světa - je o malém chlapci, který nemůže jinak než neustále utíkat před kulkami - a citlivých filmů o drsných věcech je málo.

Možná první černobílý film, který jsem doopravdy vnímal, určitě první film vůbec, co mne ještě jako malého chlapce uvedl v úžas a probudil ve mne nadšení ve stříbrné plátno. Znovu jsem ho viděl až po nějakých deseti letech, a seděl jsem stejně koncernovaně jako tehdy. Brilantní řemeslnost filmu a silný příběh zajistily tomuto filmu nesmrtelnost - a jistě ne jen pro mne.

Jednou, když jsem se v noci vrátil z práce, listoval jsem programy a brakoval při tom ledničku. V tom jsem zahlédl scénu, jak muž roztlačuje syna na kole, očividně ho učí jezdit, a dítě vzplane. To mě posadilo a následný sled gagů mne nenechal se nesmát. Ukázalo mi to, že britské komedie nekončí za červeným trpaslíkem a monty pythony a otevřelo měsíce zábavy v nacházení nových seriálů vtipných k popukání.

Spolu s příběhy obyčejného šílenství se jedná o pravděpodobně nejvěrnější adaptaci Bukova prozaického díla a to, i když se to možná nezdá, chce hodně. Mickey Rourke v hlavní roli naprosto exceluje, dokonce s maximální věrností hraje bukovy hemeroidy. Prostředí je vybráno přesně tak, jak jsem si ho při čtení knih představoval a dynamika filmu je dov naprosto stejném rytmu, jakým kloužou vaše oči v řádkách knih. Pět hvězd jako bukofil i jako milovník filmu a jeho atmosféry, která kondenzuje při sledování na celém vašem těle.

Naprosto neuvěřitelné c-čko, které baví stejně jako filmy eda wooda - jde o absolutní bordel, který vypadá, jako by ho točilo sedmileté dítě. Je geniální svou příšerností. Tak nebo onak, jestli se k vám film něakou zvláštní híčkou osudu dostane, naslouchejte jeho příběhu - ten, ač zabit, je stále relativně zajímavý.

Tento film se dá od všeobecného špatného hodnocení ochránit jednoduchým vysvětlením - jde totiž o film pro masochisty. Je to film pro ty, co se ženou za režijními sestřihy filmů, pro ty, co musí mít všechny možné extras i doplňky, aby měli z filmu plnohodnotný dojem. Nepřináší totiž nic nového - jen autorskou selekci scén, které jsou dle jejich vlastního názoru nejpodařenější. Nejsou ale pouze vystříhány z létajícího cirkusu, jsou přehrány znovu, s o něco lepší scénografií, rozpočtem nebo i, v pravém duchu monty pythonů - s jiným ovocem. Proto kdo má doopravdy rád létající cirkus, nezatratí tento film, ale bude ho brát tak, jak by ho brát měl - jako třešničku na delikátním dortu.

Miloš z Dejvic - bez pochyb nejbrilantnější jazzman všech dob, který nikoliv jen jazz, ale i veškerou zajímavou hudbu posunul tak daleko, jako nikdo jiný - a jeho vystoupení na Isle of Wright, největším "jazzovém koncertu", co kdy proběhl. Ve filmu se ale krom shlédnutí záznamu tohoto koncertu a několika dalších doprovodných sekvencí (většinou složených z jeho spoluhráčů a známých) nedozvíme prakticky nic. Celý dokument tedy působí dojmem, že jde o koncert s bonusovým materiálem. Tak i tak, Miloš je mým velkým vzorem a díky své bezbožné úctě nemohu dát jinak než 10/10 - protože i ta nejmenší informace o něm je pro mne poklad. Část dokumentu je k shlédnutí zde. http://youtube.com/watch?v=ZqVGbda2tu4

Film jsem si ač nádodně, přesto velice příznačně situoval do doby, kdy je snaha o překonání jaderných zbraní na vrcholu a my se jich, de fakto, nemusíme bát - zato bychom se ale měli obávat zbraní mnohem horších, ničivějších a zákeřnějších, jejichž vývoj už byl nepochybně při všeobecném strachu započat. Barry Hines, který psal scénář, si očividně vzal studii předpokládaného dopadu jaderné války, vytáhl z ní to nejtvrdší jádro faktů, jenž by se bezesporu vešlo na papír velikosti a5 a počtem úhozů nepřekonalo ani mé kompletní poznámky v sešitech ze střední školy. Mezi to si nakreslil linky a do nich začal fabulovat ty nejhorší noční můry každého z nás, kdo kdy jen na chvíli zauvažoval nad tím, jaký dopad by asi mělo vyhrocení konfliktu studené války - a toto dílo choromyslně přímého génia zabalil do tolika bezvýchodnosti a zoufalství, že bylo i zfilmované coby spekulativně dokumentární film předurčeno stát se tím nejpříšernějším hororem, který jsem kdy shlédnul. Kdo by se po shlédnutí tohoto filmu bál u nějakého vymítače ďábla? Komu by dítě otáčející hlavou nepřipadalo směšné, zvláštěpak v kontextu dnešních událostí? Kdo by byl byť jen na moment vystrašen romerovými zombiemi obléhajícími hrstku přeživších? Jak jsme u produkce BBC zvyklí, režisér Mick Jackson (mimochodem režisér bodyguarda nebo sopky) si nepřidal téměř nic. Aby nedošlo k omylu, na plátně jsou vidět zrůdnosti nejtěžších kalibrů, ale není to nic, bez čeho by se podobný snímek obešel. Snad pro údernost prostého textu zanechal ve filmu občasné statistiky, se kterými psal Hines scénář, a které přechytralým divákům, jak vidno, navozují pocit že se mají dozvědět něco, co už dávno znají. Není tomu tak. Stejně jako si zvykneme na otravný hukot ventilace v kanceláři a postupem času jí nevnímáme, i tak jsme schopní si do jisté míry zvyknout na plejádu zrůdností, které se před námi ve filmu pohybují. Statistiky ve formě textu působí něco, co alespon mne z těchto letargií bylo schopné vytrhnout a donutit mne znovu se soustředit na to, co se děje. Kamera je skutečně užitá v dokumentárním stylu, ačkoliv sleduje děj jako takový. Nezainteresovanému pozorovateli, který je na správném místě ve správné chvíle by jistě dostalo stejného vizuálního dojmu. Navíc prakticky každá scéna, krom prostřihů do "polévkových" záběrů globálního děje je zabírána jedním postavením kamery, která v kombinaci s prakticky bez výhrad širokoúhlými objektivy dokáže neuvěřitelným způsobem vtrhnout do děje. Absence jakéhokoliv hudebního podbarvení tomu dodává opravdu autentický dojem, který je u dnešních filmů (dokonce i dokumentů) prakticky vyhuben. A proč si nechávám děj nakonec? Protože ten si domyslíte sami. Stačí zavřít oči a popřemýšlet, jak by to vypadalo, kdyby ve vašem okolí dopadla atomová bomba, co by se muselo stát, aby jste přáli svým blízkým smrt spíše než dny, měsíce a roky agónie. Co by mohl normální, vyrovnaný člověk vidět, aby ho to donutilo v pět hodin ráno v pracovním týdnu sedět u počítače a psá