rodl

Kolečkové brusle, Olivia, ústřední melodie, kýč - nostalgické vzpomínání na dětskou fascinaci podobnými filmy uprostřed socialistické šedi.

Ono je těžko točit o něčem, v čem vlastně není naděje, na takové filmy se málokdo rád dívá. A zde - nechtěli-li autoři sklouznout k hollywoodským fabulacím - naděje nebyla od počátku žádná. Od počátku je nám jasné, že nepřežije téměř nikdo. Od počátku je nám jasné, že potomci mrtvých budou jen pár let po vraždění trestáni za vyslovení pravdy. Od počátku je nám jasné, že ještě ani vnuci zavražděných nemohli znát a říkat pravdu. A co je velmi zarážející, po několika málo letech relativně normálního myšlení i v zemi, která to všechno způsobila, už opět slyšíme o událostech v Katyni lži a propagandu. Smutné, obludné, jako téma pro film mimořádně náročné. A mám pocit, že ona bezvýchodnost autory pohltila natolik, že zvládli natočit profesionálně kvalitní film, ale až příliš mrazivě, bez emoce. A těch je třeba, je třeba, abysme si všichni uvědomili obludnost ideologie, která se rozhodne povraždit přes dvacet tisíc lidí - to je běžný počet obyvatel českého okresního města. A obludnost tohoto vraždění pohled na jeden masový hrob s maximálně stovkou mrtvých nevyvolal. Bohužel.

Nac nic si to nehraje, příběh je jednoduchý a dopředu čitelný, ale místy je to opravdu vtipné. A ženy jsou krásné.

Film pro všechny zastánce trestu smrti, aneb o tom, jak málo stačí, aby i v tolik propracované demokracii, jakou Anglie je, docházelo k nepochopitelným kolapsům systému. Pro mě to je film nejen o síle jedince, ale hlavně o šokující síle terorismu, která dokáže z myslících jedinců a zaběhnutého právního řádu během relativně krátkého času učinit nemyslící stádo zneužívající zkratkovitě "vylepšený" právní řád najednou až mrazivě podobný právnímu řádu totalitních států. Je totiž zcela zřejmé, že obnova procesu a následné osvobození všech aktérů byla možná jen a právě kvůli konci studené války. Dostal by se Gerry Conlon na svobodu po 11. září?

Naprosto skvělý námět. Občas skvělé hlášky. Výborná výtvarná složka. Mile absurdní. Bohužel děj místy trochu drhne a nudí. Z námětu se dalo vytěžit víc, mohl to být kult.

Sice předvídatelné, ale natočit milý a zábavný film o životech veskrze bolestně komplikovaných určitě není jednoduché.

Tisícá variace na téma trnité cesty za snem, tentokrát s akcentem nesnadného sociálního prostředí a rasové problematiky. Jako neznalec hip-hopu jsem ocenil určitý vhled do této oblasti hudby a tance a závěrečný konkurzní tanec kombinující balet s hip-hopem považuji za velmi podařený. A pár dalších scén. Na druhou stranu mi Julia Stiles připada hrozně prkenná až nemotorná, již viděných scén a slyšený vět bylo ve filmu také velmi mnoho. Závěrečná scéna konkurzu - to byla pocta Flashdance nebo jen kouzlo nechtěného?

Ale spíš 70%. Samozřejmě se nejedná o nic zásadního, ale propadák to rozhodně není. I když už na začátku víme (a většina už před vstupem do kina či usednutím před obrazovku) o čem to je a bude, a to nejhorší vidíme pod úvodními titulky, přesto si po celý průběh film udrží vnitřní napětí. Čekání na objevení těla, čekání na zlom ve vyšetřování. Jsme nuceni (pokud nás myšlení nebolí) hledat důvody předvedení některých scén a postav, neboť mozaika se poskládá (poskládá?) až na konci. Já vidím roztěkanou kameru a "chaotický" střih jako plus s jedním malým minusem - herci na těch pár sekund před dalším střihem nemají co předvádět. Pro mě jediné samúčelně jsou scény s taneční skupinou. Má to být jen hezké a má to asi být kontrast k té hrůze kolem. Ale nefunguje to.

Budu hodný a dám dvě hvězdy, snad z úcty k většině herců. U crazy komedie logika hlavní roli hrát nemusí, u crazy komedie má hlavní roli hrát humor. Jakmile ten chybí, všechny nelogičnosti a nesmysly najednou září jak houby kolem Černobylu. Jedinou dobrou hláškou je farářovo sdělení, že paní máma odešla sice tragicky, ale s úsměvem na rtech. Mít v rodině tolik idiotů, taky odcházím z tohoto světa s úsměvem na rtech, ba dokonce asi s pořádným řehotem.

Je to vlastně typická romance, jakých americká filmová studia produkují desítky ročně a které se většinou v hodnocení nedostanou nad šedesát procent. Natočí-li se však dle zásad manifestu Dogma, hlavní postavy nebydlí ve vile s vyhlídkou na jezero a nejezdí autem za 10 mega, a hlavně, vloží-li jim scénáristé do úst dialogy, které nešustí papírem a předepíšou reakce, které známe z vlastních životů, je z toho najednou film, který mě i hodinu po půlnoci dokonale probudí a nenechá usnout ani desítky minut po jeho skončení. Přirozeně reálné, byť pro toho, které nebaví sledovat sama sebe nebo své sousedy, asi trochu nudné a málo akční.