Davered

Navrat k velkolepemu pojeti Nibelungskeho cyklu Roberta Lepage, kteri divaci Met HD prenosu mohli poprve videt v kompletni podobe v letech 2010-2012. Tentokrat pouze prostrednictvim druhe (a nejpopularnejsi) z ctverice oper a s mene hvezdnym obsazenim/dirigentem. Stale kvalitni, ale doporucil bych spise verzi z roku 1990.

S filmovymi verzemi oper je to osidne--na jednu stranu nabizeji bohatsi vizualni podivanou prekracujici hranici divadelnich prken (v tomto pripade je obzvlast pusobiva plavba na rece ve tretim dejstvi), na stranu druhou casto spolehaji na ponekud trapne zirani hercu primo do kamery. Filmovy Rigoletto je navic znacne odpudivy a vulgarni, jeho postavy az absurdne slizke. Tim padem nelze citit moc sympatii k Rigolettovi a predevsim Pavarottiho Vevoda neni herecky presvedcivy, nebot je za slizouna po celou dobu (cimz jeho odhaleni v zaverecnem dejstvi ztraci na pusobivosti). Idealni neni ani zvukova kvalita, orchestr je prilis upozadeny a zpev, obzvlast Pavarottiho, je misty na hranici kriku. Vysledek je tak sice slusny, ale idealni zpracovani Rigoletta hledejte jinde.

Pozor, Acrobat i deda jsou mimo misu a komentuji/popisuji uplne jinou verzi z roku 2010 (ve ktere se Domingo objevil uz jako baryton v titulni roli). Vazne tak jde brat jenom komentar Marci a nelze nez s ni plne souhlasit. Jedinecny trojlistek MacNeil-Cotrubas-Domingo se o 4 roky pozdeji spolu objevil v taktez dokonalem zaznamu La Traviaty. Vytknul bych snad jen trochu mene presvedcive herectvi v uplnem zaveru, ale vsechno ostatni je tak perfektni, ze ani to moc nevadi.

Prijemna rom-com, jez je o stupinek lepsi nez netflixovsky standard (SOMEONE GREAT, ISN'T IT ROMANTIC, nebo TO ALL THE BOYS I'VE EVER LOVED), predevsim proto, ze jeji postavy nejsou vylozene na zabiti. Coz nic nemeni na tom, ze prakticky po celou dobu sledujeme vcelku banalni problemy mladych, krasnych, a bohatych. 3,5*

Nakonec o dost chytrejsi zanrova hra, nez se zpocatku zdalo. Svedci o tom zejmena moc, kterou zdejsi hrdinky maji (jedna nad druhou i nad muzi) i experimentovani s ruznymi zpusoby snimani. Bonbonkem pro milovniky opery je pak scena vzdavajici hold slavne arii "Largo al factotum della citta" z Lazebnika sevillskeho.

VIDINY by svym zpusobem mohly byt typickou blaznivou komedii, ve ktere se zaletny muz snazi zabranit tomu, aby se jeho vsemozne manzelky/milenky (shodou okolnosti shromazdene pod jednou strechou) dozvedely pravdu. Ovsem zde mame obracene genderove role a diky hudbe i zpusobu snimani se z potencialni komedie stal pekne dusny horor. One atmosfere pak jeste pridava i prednes z detske knihy. Vysledek pak ukazuje, ze i obycejne nehororove prvky mohou za urciteho spojeni efektivne vyvolat hruzu.

Ani tato inscenace me zatim nevyvedla z nazoru, ze Turandot je snad nejslabsi Pucciniho operou ("Nessun dorma" navzdory). Ten neskonale hloupy dej a ruzne orientalni stereotypy je opravdu tezke prekousnout. Toto zpracovani vyuzivajici opulentni Zeffirelliho sceny je ale i tak solidni, ovsem tenor Marcello Giordani mel lepsi dny nez tento. Za zvlastni zminku stoji 80lety Charles Anthony, rekordman v poctu vystoupeni v Met, v roli cisare a zajimavy prestavkovy rozhovor s nim (Anthony zemrel o dva a pul roku pozdeji).

Civilni drama o naprave newyorkske prostitutky, ktere si navzdory tematu udrzuje cudnost a zaroven ma pro svou ustredni hrdinku pochopeni. Za zminku stoji krome scenare (inspirovaneho skutecnou psychoanalitickou studii) predevsim vykon Anne Francis v hlavni roli.

Velmi strohe a minimalisticke zpracovani Wagnerovy opery (cemuz prispiva i ponekud nizsi kvalita video zaznamu, evokujici spise inscenace o deset ci dvacet let starsi), ale prave to dava skvele vyniknout hudbe. A jaka je! Dokonala krasa a opravdu transcendentni zazitek.

Neodolatelna vzpominka na casy, kdy se na fotbal chodilo v burince a obleku, mezinarodni zapasy se dalo jen poslouchat v radiu, a Zide mohli v Praze bezstarostne zit bez strachu o vlastni krk (a jeste o tom zertovat).