Utrpení Panny orleánské

Viděl jsem jednu z původních kopií bez zvuku s vyleptanými titulky. První Dreyerovi bohužel shořela, ale měl natočeno tolik materiálu, že bez problémů sestřihal další. Tato verze se našla až v osmdesátých letech, jak psal Matty, ale není to originál, jak si myslí. Do té doby vznikaly kratší verze z nalezených částí dalších kopií. Utrpení Panny orleánské je velmi působivé, a to nejen kvůli bravurní mimice Marie Falconetti. Tento film je důkazem, že obraz (v tomto případě mimika herců) může říct víc než tisíc slov. Pro mě to je nejpůsobivější němý film bez hudebního doprovodu, jaký jsem kdy viděl. Pochybuji, že by mě nějaký jiný němý film takto dokázal zaujmout jen obrazem. (04.01.2009)

Když jsem na to šla takhle na stará kolena poprvé, samozřejmě jsem se bála, že mě čeká jen chladná klasická krása. Ale byl to zbytečný strach. V tomto filmu je totiž kromě toho, o čem jsme milionkrát četli, cosi, co se o něm nikdy nikomu nepodaří napsat. Tak. ... Nicméně musím poznamenat, že kinokoncert v rámci Febia 2010 stál docela za houby. Orchestr hrající přímo před plátnem a navíc svítící si žárovičkami na notičky je prostě menší renonc. Neukázněná část publika a chlápek po mé levici, který spotřeboval veškerý kyslík ze sálu na svoje chrápání, tomu taky nepřidali. Chtít to vidět za každou cenu jedině v kině byla hrozná pošetilost. (01.04.2010)

Tenhle film je jako emocionální dynamit. Co se zdá ze začátku jako malý plamínek, je ve skutečnosti pouhé zapálení rozbušky. Postupem času si začnete uvědomovat sílu filmu, abyste na konci skončili chtě-nechtě rozcupovaní na kousky. Rafinovaná práce s detailem a úhly snímání, neskutečná přesvědčivost hlavní protagonistky a hudba Richarda Einhorna jsou v kombinaci skutečně zdrcující. (11.06.2016)

Co se dá psát o klasice takového formátu? Osobně mě uchvhátila jakási fllmovost tohoto díla. Již od prvního švenku, přejíždějícím přes soudní síň. zachycujícím círekvní pohlaváry v družných hovorech, totiž není pochyb o tom, že Dreyerovi se podařilo vytvořit velmi přirozeně půobící svět, kde se nenosí afektované předimenzované teatrální herectví. Naopak vše působí velice reálně a díky koncepci scénáře, která zachycuje pouze samotný proces vyvolává film velice sugestivní dojem. Nejvíce působivé mi přišly detailní záběry obličejů soudců, které s jejich herectvím navozují znepokojivou atmoséfru doby, kdy bych rozhodně nechtěl žít. Filmy je navíc pojat celkem neutrálně, nikoho nesoudí a díky téměř rekonstručnímu postupu může sloužit jako svědectví o bestialtiě oné doby. Geniální díla nepodléhají zubu času a to je i případ tohoto filmu, v němž je taková porce vyspělé filmařiny, že film vůbec nepůsobí archaicky. (01.03.2012)

Nemám rád pořekadlo "méně je někdy více". Podle mě dost často zakrývá neschopnost umělců ponořit se hlouběji; zkrátka více je více a méně je méně! Tak takhle já mám v tom světě jasno, když se náhle objeví Carl Dreyer a ukáže mi film, ve kterém není nic jiného než dvě místnosti, jeden kůl a spousta tváří. A najednou je mi jasné, že to, jak mě svým filmem totálně dostal, by se mu určitě nepovedlo, kdyby to byl výpravný velkofilm se spoustou hereckých hvězd a akčních scén... A ano, krucinál, méně je někdy více! (11.01.2011)