Drama - Žánry

Původ a vlastnosti dramatu

Drama je spolu s lyrikou a epikou jedním ze tří základních typů literárního díla. Vyvinulo se ve starověkém Řecku z tehdejších oslav na počest boha Dionýsa, jejichž součástí byla tradiční vystoupení sestávající zejména z tanců, sborového zpěvu a předvádění nejrůznějších výjevů ze života. Průběžné zdokonalování těchto vystoupení vedlo ke vzniku institucionalizovaného divadla, založeného na dramatických textech různých autorů, jako byli Sofoklés nebo Euripidés. Pro antické divadelní hry bylo zásadní dodržování jednoty místa, času a prostoru, herci běžně užívali masky, kostýmy a rekvizity. Jako první dramatický žánr se zrodila tragédie, inspirovaná antickou historií a mytologií, jejíž příběhy byly vážné a osudové a často končívaly tragicky. Nedlouho poté spatřila světlo světa jako druhý dramatický útvar komedie, která byla naopak veselá a rozverná a nabízela divákům i šťastné konce. Divadelní tradice byla následně rozvíjena jak v období antického Říma, tak v období středověku. V dobách renesance byla postavena první krytá divadla a nejvýznamnějším dramatikem, jehož hry zásadně ovlivnily podobu tragédií i komedií, se stal William Shakespeare.

V 19. století byla definována struktura dramatu pomocí pěti pilířů – prvním byla „expozice“, sloužící k představení postav a uvedení do děje, následovaly „kolize“, vrhající do děje prvek konfliktu, „krize“, během níž drama vrcholilo, a „peripetie, která přicházela s návrhem na řešení výchozí situace, a vše vyvrcholilo „katastrofou“, tedy rozuzlením a závěrečnou katarzí. Samostatný žánr se z dramatu stal ve chvíli, kdy se výraz „drama“ začal používal při popisu her, jež nebyly ani komedií, ani tragédií, a v obdobné formě se později uchytil i při klasifikaci kinematografických děl. Ve filmové řeči je tak drama fikčním žánrem, jímž lze označit jakýkoli film, jehož příběh je vyprávěn převážně seriózním tónem. V tomto směru je drama stavěno do opozice vůči komedii, v níž je příběh vyprávěn naopak převážně humorným tónem. Dramata vypovídají o realistických postavách zažívajících situace, při nichž se ocitají buď v konfliktu se sebou samotnými, s jinými postavami nebo s okolními vlivy, které onu situaci doprovázejí. Krom divadla, literatury a filmu je však drama zároveň žánrem běžně spjatým třeba i s televizními seriály nebo s rozhlasovými hrami.

Různé podoby dramatu

Vzhledem k původu dramatu v divadelním prostředí, kde jím bylo obecně označováno jakékoli scénické vyprávění příběhu prostřednictvím dialogů, monologů a hereckých projevů, lze v širším slova smyslu za filmové drama považovat jakýkoli film, v němž herci ztvárňují vážný fiktivní příběh. Díky tomu lze na drama pohlížet jako na nejširší žánr vůbec, jenž v sobě zahrnuje všechny sub-žánry, vycházející z kombinace dramatu s jinými typy žánrů. Podle typu jejich zápletky tudíž rozlišujeme mimo jiné dramata válečná, historická, životopisná, katastrofická, kriminální či romantická, která jsou součástí oddělených žánrů, jimž jsou v této sekci věnovány samostatné texty. Krom toho však můžeme v závislosti na povaze snímku hovořit i o dramatech psychologických, sociálních, politických nebo třeba též o dramatech o dospívání. Typ prostředí pak pomáhá určit kupříkladu i dramata sportovní, soudní, právnická nebo rodinná. Některá dramata vznikají za účelem diváky dojmout, jiná zas napínat, jejich společným cílem je nicméně především vyvolat v divácích pocit empatického souznění s postavami a jejich činy.

Řada dramat se zabývá zásadními společenskými neduhy a fenomény, jako jsou např. nerovnost a nespravedlnost, rasové, náboženské nebo genderové předsudky, chudoba, alkoholismus, drogová závislost, mentální choroba, násilí vůči určitým skupinám, korupce, politický neklid, zkaženost mocných a podobně. Psychologická dramata se zaměřují na vykreslení psychologie postav, dramata sociální zas pojednávají o životních podmínkách ve společensky nižších vrstvách. V dramatech o dospívání se mladiství hrdinové ocitají na prahu dospělosti, začínají ztrácet dětské iluze a objevují první vážné lásky a případně i svou sexualitu, sportovní dramata zas často pracují s postavou sportovce nebo i celého družstva, které se postupně propracovává od konce žebříčku mezi šampiony. V rodinných dramatech jsou hrdinové členy jedné rodiny, v soudních dramatech jsou jimi pro změnu právníci, advokáti a jejich klienti. Melodramata kladou důraz na zjitřené emoce a sentimentální citovost a jejich hlavními hrdinkami často bývají obětavé ctnostné ženy, které si procházejí určitým strádáním nebo krizí, nemocí, ztrátou či neopětovanou láskou nebo jsou oběťmi cizoložství, milostných afér a komplotů probíhajících za jejich zády. Některá dramata mohou obsahovat též fantasy nebo sci-fi prvky, stejně jako komediální dramata obohacují vážnou zápletku pro změnu o prvky humorné.

 

Drama v počátcích kinematografie

Filmové žánry se začaly utvářet až řadu let po zrodu filmového média. Filmy byly z počátku limitovány svou délkou, jejich autoři experimentovali s filmovou formou a s různými náměty a svou tvorbou demonstrovali rozdíly mezi dokumentem a fikcí. Za rané drama lze označit např. britský hraný pětiminutový snímek Fire! (1901), v němž několik hasičů asistovalo při hašení požáru bytového domu a při záchraně jeho obyvatel (zatímco jeho americká variace Life of an American Fireman z roku 1903 kombinovala hrané sekvence s dokumentárními záběry). S ucelenými příběhy pracoval jako první francouzský režisér Georges Méliès, jenž byl průkopníkem filmových triků a také žánrů sci-fi a fantasy. Prvním americkým filmem s uceleným příběhem byl western Velká železniční loupež (1903). K vývoji dramatu následně přispělo zakládání amerických filmových produkčních společností, které zaměstnávaly konkrétní tvůrce – největší vliv na podobu filmu jakožto na určitou formu umění měl tehdy režisér D. W. Griffith, který mezi lety 1908 a 1913 režíroval přes 400 (krátkometrážních) filmových titulů, z nichž mnohé byly dramatického charakteru a leckteré dokonce zastávaly funkci společensky kritických děl – např. film Spekulant s obilím (1909) poukazoval na nerovnost mezi pracovitými rolníky a hamižnými obchodníky, zatímco snímek Brutality (1912) zas tematizoval domácí násilí.

Ještě před první světovou válkou se několik filmových producentů přesunulo do oblasti Los Angeles, což vedlo k založení amerického centra filmové tvorby, jež od roku 1913 neslo název Hollywood. Krátce poté byl ustanoven systém filmových studií, zaměřených na tvorbu filmů v rozsáhlých ateliérech. Dominantními žánry byly v té době westerny a komediální grotesky, začaly se profilovat první filmové hvězdy. Drama Traffic in Souls (1913), jenž se zabývalo tématem nucené prostituce, bylo jedním z prvních filmů, které lákaly diváky na ožehavý námět. V dramatu Franka Powella Blázen to byl (1915), v němž se život ženatého muže zhroutil pod vlivem jeho milenky, byl zas poprvé použit motiv femme fatale, zničující osudové ženy, a s motivem nevěry poté pracoval i snímek Slepí manželé (1919), ve kterém se manželka nevšímavého horolezce stala objektem zájmu cynického svůdníka. Drama Within Our Gates od Oscara Micheauxe (1920), v dnešní době vůbec nejstarší dochovaný film natočený afroamerickým režisérem, vynikalo pro změnu převážně černošským obsazením a kritikou zacházení s etnickými menšinami.

Režisér D. W. Griffith natočil biblické drama Princezna z Betulie (1914), kontroverzní historické drama Zrození národa (1915) i dramatický epos Intolerance (1916) a později se uchýlil k tvorbě romantických dramat, jimiž byly kupříkladu snímky Zlomený květ (1919), Věrné srdce (1919), Venkov proti městu (1919) nebo Cesta na východ (1920). Krom toho se věnoval i natáčení válečných dramat, mezi něž se zařadily filmy Srdce světa (1918), Děti velké revoluce (1921) a Děti svobody (1924). Řada dramat vznikala i v Evropě, viz např. francouzské historické drama Královna Alžběta (1912), německé drama Madame DuBarry (1919), dánský film President (1919), švédské snímky Ingeborg Holmová (1913) a Poklad pana Arna (1919) či švédsko-islandské drama Psanci (1918).

 

Drama ve 20. letech a pre-code Hollywood

Filmový průmysl ve 20. letech nadále průběžně narůstal (do konce desetiletí operovalo jen v USA okolo dvaceti filmových studií), a spolu s ním se každým rokem neustále navyšovalo i množství nově vznikajících snímků. Většina těchto filmů byla němá, doprovázena pouze hudbou, zprostředkovanou živým orchestrem. První pokusy s nahraným zvukem proběhly se snímkem Don Juan (1926), jenž byl opatřen autonomní hudební stopou, zaznamenanou na zvláštním nosiči. Zlom přišel až s hudebním dramatem Jazzový zpěvák (1927), prvním zvukovým filmem, v němž byla audio stopa již součástí filmu samotného. Jeho úspěch pak vedl k rozšíření zvukových filmů, které od roku 1929 filmové produkci dominovaly. Přestup na zvukové filmy výrazně poznamenal nejen kariéru některých herců a hereček, ale i některých snímků – kupříkladu drama Královna Kelly (1929) zůstalo nedotočené a s narychlo přepsaným závěrem bylo distribuováno v Evropě, avšak nikoli v USA. Předtím i poté každopádně vznikaly snímky nejrůznějších žánrů, nejčastěji komedie, westerny, dobrodružné a romantické filmy, historické a válečné filmy, ale i horory, kriminální filmy a po vynálezu zvukového filmu též muzikály.

K nejvýraznějším dramatům tohoto období se řadí např. biblická dramata režiséra Cecila B. DeMilla Desatero přikázání (1923) a Král králů (1927), válečná dramata Čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy od Rexe Ingrama (1921) nebo Přehlídka smrti od Kinga Vidora (1925) či romantická dramata Camille (1921) a Moderní Carmen (1926). Původně švédskému režisérovi Victoru Sjöströmovi se zadařilo v Hollywoodu se snímky Ten, jehož políčkují (1924), v němž rozehrál příběh o pádu intelektuála ke kariéře v cirkuse, Rudé písmeno (1926), jehož námětem byl život cizoložnice v puritánské společnosti, a Země věčného cyklónu (1928), jehož hlavní hrdinka propadala šílenství tváří v tvář drsnému prostředí, do nějž byla nucena se přestěhovat. Podobnou kariérní trajektorii předvedl i původem německý režisér F. W. Murnau, jenž uspěl na domácí půdě mimo jiné s dramaty Hořící důl (1922), Fantom (1922) nebo Poslední štace (1924) a poté prorazil ve Spojených státech s romantickým dramatem Východ slunce (1927), které bylo oceněno třemi Oscary, a v němž ženatý venkovský farmář dočasně propadl neznámé krásce z města, což ho však jen utvrdilo v lásce ke své manželce. Murnau posléze natočil v USA ještě dramata Čtyři ďáblové (1928), Chléb náš vezdejší (1930) a Tabu (1931).

V roce 1929 se konalo první udílení Oscarů, cen Akademie filmových umění a věd, přičemž historicky prvním vítězem se stalo válečné romantické drama Wings (1927), které okouzlilo diváky scénami leteckých soubojů. Za zmínku stojí mimo jiné též dramata David mazlíček (1921), Velké pokání (1927) a filmy režiséra Ericha von Stroheima Bláhové ženy (1922), Chamtivost (1924) a The Wedding March (1928). Z evropských produkcí vynikaly zejména dramatické filmy dánského filmaře Carla Theodora Dreyera Miluj bližního svého (1922), Michael (1924) nebo Utrpení Panny orleánské (1928), francouzské životopisné drama Napoleon (1927), sovětské filmy Křižník Potěmkin (1925) a Stávka (1925), britská dramata Alfreda Hitchcocka Žena se špatnou pověstí (1927) a …a neuveď nás v pokušení (1929) nebo německé filmy Georga Wilhelma Pabsta Poklad (1923), Ulička, kde není radosti (1925), Pandořina skříňka (1929), Deník ztracené (1929) a Bílé peklo (1929).

Dvacátá léta byla krom toho počátkem jazzového věku a obdobím společenské nevázanosti, uvolněné atmosféry a prohibice. V reakci na nezřízený přístup amerických filmařů k prezentování amorálních témat ve filmech došlo v roce 1922 k založení sdružení amerických producentů a distributorů (pod zkratkou MPPDA), autocenzurní organizace v čele s předsedou Willem H. Haysem, která zavedla produkční kodex, soubor mravních pravidel a pokynů, jimiž se hollywoodské snímky měly řídit. Kodex byl vytvořen v roce 1930, jeho dodržování bylo nicméně striktně vyžadováno až od roku 1934, přičemž se pro něj uchytilo s odkazem na zakladatele sdružení neformální označení „Haysův kodex“. Pravidla produkčního kodexu pak fungovala až do konce 60. let, kdy byl roku 1966 zrušen a posléze v roce 1968 nahrazen dodnes používaným filmovým ratingem MPAA. Období americké kinematografie mezi plošným zavedením zvukových filmů v roce 1929 a přijetím produkčního kodexu v roce 1934 je označováno jako pre-code Hollywood, tedy Hollywood před kodexem. V té době vznikla např. dramata Bezbožná dívka (1929), Rozpoutaná vášeň (1929), Rozvedená (1930), The Champ (1931), Maitressa Guvernérova (1931), Americké šílenství (1932), Rozvodová záležitost (1932), Lidé v hotelu (1932), Cavalcade (1933), Morning Glory (1933) nebo Malé ženy (1933).

 

Vzestup amerických melodramat po nástupu zvukového filmu  

V rámci opozice velkému množství válečných a dobrodružných filmů a westernů začaly v Hollywoodu ve značné míře vznikat i dramata obsahující elementy, jejichž účelem bylo oslovit krom mužů i ženskou část publika, a které byly zaměřené obzvláště na výrazné ženské postavy a milostné zápletky, partnerské vztahy a témata manželství, nevěry a vztahových krizí. O tvorbu těchto filmů se již na přelomu 20. a 30. let zasadili režiséři jako Frank Borzage, jehož třemi Oscary oceněný romanticko-válečný snímek V sedmém nebi (1927) a následně i Anděl ulice (1928) byly sentimentálními romancemi z konce němé éry, nebo John M. Stahl, jehož melodramata Back Street (1932), Imitation of Life (1934) či Magnificent Obsession (1935) byla již zvuková. John M. Stahl poté uspěl i se snímky Až přijde zítřek (1939), v němž vyprávěl o romanci servírky s ženatým klavíristou, a Smrtelný hřích (1945), jehož zamilovaná hlavní hrdinka zničila všechny ve svém okolí svou vlastní žárlivostí. Melodramatické elementy však obsahovaly i jeho filmy Immortal Sergeant (1943), The Keys of the Kingdom (1944) nebo Věčná Ambra (1947). Režisér George Cukor do své melodramatické komedie The Women (1939) obsadil výhradně jen ženy, přestože její děj se točil zejména kolem vztahů s muži. S melodramatickými příběhy pracovala ve filmech Merrily We Go to Hell (1932) a Její poslední rekord (1933) též filmařka Dorothy Arzner, jediná režisérka z Hollywoodu 30. let.

Leckterá melodramata těžila ve 30. letech z přítomnosti slavných hereček v hlavních rolích a z mnohých hereček udělaly jejich role v melodramatech hvězdy. Jednou z největších byla Barbara Stanwyck, která zazářila nejprve ve snímku Román modelky od režiséra Franka Capry (1930) a poté se chopila hlavních rolí i v melodramatech Forbidden (1932), Vášeň generála Yena (1933), Baby Face (1933), Gambling Lady (1934) a Stella Dallas od Kinga Vidora (1937). Neméně slavnou se stala Joan Crawford, která se chopila pro změnu hlavních rolí mimo jiné v dramatu Sadie McKee (1934) a následně i ve filmech Manekýnka (1937), The Shining Hour (1938) a Strange Cargo (1940), které všechny režíroval Frank Borzage. Bette Davis se zaskvěla ve filmu Jezábel od Williama Wylera (1938), oceněném dvěma Oscary, poté ztvárnila postavu smrtelně nemocné závodnice v dramatu Edmunda Gouldinga Hořké vítězství (1939), William Wyler ji následně obsadil i do Lištiček (1941), jež byly nominované na devět Oscarů, a ve filmu A teď, cestovateli (1942) jí zas režisér Irving Rapper svěřil roli ženy, která se vzepřela své dominantní matce.

V Hollywoodu kromě toho prorazila i původem německá herečka Marlene Dietrich, která si zahrála kabaretní zpěvačku ve filmech Josefa von Sternberga Modrý anděl (1930) a Maroko (1930) a týž režisér ji poté obsadil i do role kurtizány v Šanghajském expresu (1932) a do role tanečnice ve snímku Žena a tatrman (1935). Marlene poté zapůsobila i jako zlodějka šperků v Pokušení od Franka Borzageho (1936) a jako záletná manželka v dramatu Ernsta Lubitsche Anděl (1937). S podobným úspěchem se setkala též původem švédská herečka Greta Garbo, kterou proslavily již role v němých melodramatech Tělo a ďábel (1926), Žena bez studu (1928) a Polibek (1929). Následně si zahrála např. špionku ve snímcích Dáma z lože č. 13 (1928) a Mata Hari (1931), operní pěvkyni ve filmu Romance (1930), bývalou prostitutku v dramatu Anna Christie (1930), nevěrnou ženu v Anně Karenině (1935) nebo kurtizánu v Dámě s kaméliemi od George Cukora (1936). Z dalších hereček, jež se pravidelně objevovaly v melodramatických filmech, stojí za zmínku např. Jean Harlow (Muž, kterého si přeji, 1933), Margaret Sullavan (Next Time We Love, 1936) nebo Janet Gaynor (na sedm Oscarů nominované melodrama z prostředí filmových studií Zrodila se hvězda, 1937).

 

Další dramata hollywoodského zlatého věku ve 30. letech

Období 30. let a většiny 40. let bývá označováno za zlatý věk Hollywoodu, během něhož se na plátně představila nová generace hvězd a naplno se vyvinuly nové populární žánry, jako byly muzikály a gangsterky. Produkce zvukových filmů byla již v plném proudu a začínaly se objevovat snímky barevné – prvním celovečerním filmem natočeným v barvě, a to konkrétně metodou třípásového Technicoloru, bylo historické drama Trh marnosti (1935). Stejný postup byl poté zvolen i při natáčení dalších snímků, zejména výpravných kostýmních velkofilmů Čaroděj ze země Oz (1939) a Jih proti Severu (1939), jenž se stal nejnákladnějším filmem dekády a nejdelším zvukovým filmem své doby, na předávání Oscarů zvítězil v rekordních osmi kategoriích a nevídaného rekordního úspěchu dosáhl i v tržbách. Na druhou stranu vznikaly i filmy velmi levné, tzv. filmy kategorie B (neboli béčkové filmy), jejichž natáčení bylo ekonomickým důsledkem velké hospodářské krize.

Na Oscarech se ve 30. letech dařilo i jiným dramatům – čtyři z nich získal film Johna Forda Denunciant (1935), tři sošky si z deseti nominací vydobylo životopisné drama Williama Dieterleho Případ kapitána Dreyfuse (1937) a dvě z pěti nominací proměnily snímky Dobrá země od Sidneyho Franklina (1937) a Boys Town od Normana Tauroga (1938). Více než Vražedné lži od Williama Wylera (1936) se zadařilo jeho romantickým dramatům Továrník Dodsworth (1936) a Na větrné hůrce (1939), která obě obdržela po jedné sošce. George Cukor natočil na tři Oscary nominované drama David Copperfield (1935) a na čtyři Oscary nominované romantické drama Romeo a Julie (1936), režisér Frank Capra zas usiloval o ceny se svými filmy Úžasná událost (1936) a Pan Smith přichází (1939). Na řadu Oscarů byly nominovány též dramatické filmy A Tale of Two Cities (1935), Motýl vzlétl k záři (1937), Citadela (1938), O myších a lidech (1939) a Sbohem, pane Chips (1939).

 

Období války, poválečná dramata a konec hollywoodského zlatého věku

S vypuknutím druhé světové války skončily v USA ekonomické problémy předchozího desetiletí, přičemž film nejenže poskytoval rozptýlení v těžkých časech, ale navíc se stal i zdrojem informací, morálního povzbuzení a z hlediska armády též nástrojem propagandy. Vznikalo velké množství válečných filmů, plodné byly však i jiné žánry, a zatímco americký filmový průmysl vzkvétal, evropská produkce v důsledku bojů trpěla. Válečná angažovanost se promítla i do řady neválečných filmů – nesmírně populární bylo např. třemi Oscary oceněné romantické drama režiséra Michaela Curtize Casablanca (1942), které se odehrávalo v průběhu války na neutrální půdě nočního podniku v marocké metropoli, nebo vlastenecké drama Williama Wylera Paní Miniverová (1942), jenž proměnilo šest z dvanácti oscarových nominací. Během války se americké snímky do Evropy nevyvážely, nicméně po jejím skončení se tento trend navrátil. Ve druhé polovině 40. let tvůrčí nadšení opadlo v důsledku vykonstruovaných honů na komunisty ve filmovém průmyslu a zlaté období Hollywoodu pak definitivně skončilo v roce 1948, když nejvyšší soud v USA označil za nelegální dosavadní monopolizační distribuční praktiky filmových studií, která dohlížela na fungování řetězců kin a filmy do nich sama prodávala v hromadných balíčcích. Změna distribuční praxe posléze umožnila vstup menších studií a nezávislých producentů do filmového odvětví a pracovníci v tomto oboru navíc mohli pracovat i pro více studií naráz.

Drama o fiktivním milionáři a mediálním magnátovi Občan Kane od režiséra Orsona Wellese (1941) obohatilo kinematografii o řadu pokrokových filmařských a vypravěčských postupů, a byť proměnilo pouze jedinou z devíti oscarových nominací a v době svého vzniku nebylo diváky příliš doceněno, stalo se postupem času opěvovanou legendou, často uváděnou v žebříčcích nejlepších amerických filmů všech dob. Orson Welles poté režíroval i na čtyři Oscary nominované drama Skvělí Ambersonové (1942), které vyprávělo o osudech vysoce postavené rodiny, která přišla o veškerý majetek a o své společenské postavení, a později natočil i shakespearovskou adaptaci Macbeth (1948). Dvěma Oscary byly oceněny Hrozny hněvu od Johna Forda (1940), v nichž byla přírodní pohromou stižená farmářská rodina nucena hledat štěstí na západě, a kromě nich přispěly do souboru výrazných adaptací románových dramat též snímky Pýcha a předsudek (1940), Jana Eyrová (1943) a Little Women (1949). John Ford posléze režíroval i drama Bylo jednou zelené údolí (1941), rodinnou ságu z prostředí velšských horníků, jíž byla udělena pětice Oscarů. Sedm oscarových nominací si vysloužilo životopisné drama Mervyna LeRoye Madame Curie (1943), jež pojednávalo o objevení radioaktivního prvku radium, a jednu ze šesti oscarových nominací proměnilo noir drama Michaela Curtize Mildred Pierceová (1945), vyprávějící příběh emancipované ženy, která se pustila do podnikání ve snaze dosáhnout vlastními silami amerického snu a následně se rozhodla obětovat pro svou dceru.

Na pět Oscarů byl nominován snímek Franka Capry Život je krásný (1946), vyprávějící o muži v depresi, z níž ho dostal zjevivší se anděl, a tentýž režisér později natočil i drama Vládní prohlášení (1948), které se točilo kolem vztahových problémů v zákulisí prezidentské kampaně. Vítězem sedmi Oscarů se stal poválečný film Williama Wylera Nejlepší léta našeho života (1946), líčící snahu trojice mužů navrátit se po návratu z armády zpět do společnosti, a čtyři sošky obdrželo i romantické drama téhož režiséra Dědička (1949). Čtyři z dvanácti oscarových nominací proměnilo drama Píseň o Bernadettě od Henryho Kinga (1943), vyprávějící o francouzské venkovance, která byla svědkyní zjevení Panny Marie. Na jednu sošku z dvanácti nominací dosáhlo drama Johnny Belinda (1948), které se zabývalo příběhem znásilněné neslyšící dívky, zatímco hlavní hrdinka snímku The Snake Pit (1948), vyšetřovaná v psychiatrické léčebně, se zas potýkala se ztrátou paměti. Na problematiku rasových předsudků se zaměřil např. film Pinky (1949), jehož hrdinkou byla černoška s nebývale světlou pletí, zatímco čtyřmi Oscary ověnčené drama Billyho Wildera Ztracený víkend (1945) se zas věnovalo alkoholismu.

Třemi Oscary byla oceněna Džentlemanská dohoda (1947), drama z prostředí investigativní žurnalistiky, vyprávějící o antisemitismu v americké společnosti, a stejný počet cen si odneslo též drama Všichni královi muži (1949), jež se zabývalo postavou politika, kterého nově nabytá moc přeměnila z čestného idealisty v amorálního demagoga. Komediální drama Dopis třem manželkám (1949) zas pojednávalo o třech ženách na cestách, které anonymní zpráva přinutila zamyslet se nad stavem svého manželství. Jisté odlehčení nabídlo divákům třemi Oscary vyznamenané rodinné drama Zázrak v New Yorku (1947), jež se točilo kolem soudního přelíčení se Santou Klausem. Krom toho došlo i na další rodinná dramata jako Lassie se vrací (1943) nebo Zvony od svaté Marie (1945) a také na sportovní dramata Pýcha Yankeeů (1942), O velkou cenu (1944) a Champion (1949).

 

Britská a další evropská dramata z 30. a 40. let

Evropská filmová tvorba byla před druhou světovou válkou i během ní převážně propagandistického charakteru, přesto se našla řada výjimek i velkých filmařských jmen. Nejvýznamnějším francouzským režisérem tohoto období se stal Jean Renoir, jenž po dramatech Fena (1931), Paní Bovaryová (1933), Toni (1935) a Na dně (1936) dosáhl ohromného věhlasu se svým protiválečným filmem Velká iluze (1937), v němž již dva roky před začátkem války reflektoval strach Evropy z potenciálních konfliktů. Španělský režisér Luis Buñuel započal svou kariéru experimentálními snímky Andaluský pes (1929) a Zlatý věk (1930). Německý režisér Fritz Lang natočil drama o sériovém vrahovi Vrah mezi námi (1931) a následně se chopil příležitosti udělat kariéru v USA. V Sovětském svazu se začal etablovat směr zvaný sociální realismus, jemuž se režiséři i jiní umělci museli podřídit, přičemž vznikaly dramata jako Země (1930), Dezertér (1933), Předměstí (1933), Na březích modrého moře (1936) nebo životopisná trilogie Dětství Gorkého (1938), Pouť za štěstím (1939) a Léta dozrávání (1940). Za zmínku však stojí mimo jiné i německé dramatické snímky Kamarádi (1931), Dívky v uniformě (1931), Milkování (1933) či Barkarola (1935), portugalská Marie od moře (1930), československá Extase (1932), švédská Valpuržina noc (1935) nebo britský Američan v Oxfordu (1938).

Po skončení války patřily k vrcholům britské filmové tvorby dickensovské adaptace Nadějné vyhlídky (1946) a Oliver Twist (1948) v režii Davida Leana, jenž předtím natočil i romantické drama Pouto nejsilnější (1945), pojednávající o nenaplněné lásce lékaře a vdané ženy, kteří se pravidelně setkávali při jízdě vlakem. Další vrcholy tvořily např. snímky Padlý idol od Carola Reeda (1948), Anna Karenina od Juliena Duviviera (1948), Hamlet od Laurence Oliviera (1948) nebo anti-melodramatické Červené střevíčky od tvůrčího dua Michael Powell a Emeric Pressburger, kteří stáli mimo jiné i za romancí Cesta k cíli (1945), za psychologickým dramatem Černý narcis (1947) nebo za válečným dramatem s fantasy prvky Otázka života a smrti (1946), které propojilo barevný film s černobíle natočenými snovými scénami. Z francouzské tvorby nejvíce vyčnívalo drama Roberta Bressona Andělé hříchu (1943), Děti ráje od Marcela Carného (1946) a filmy Jeana Renoira Muž z jihu (1945) a Deník komorné (1946). Za povšimnutí nicméně stojí i romantická dramata Věčný návrat (1943) a Věznice parmská (1948) nebo snímek Monsieur Vincent (1947), líčící životní osudy kněze, jenž se snažil probudit v lidech solidaritu v dobách morové epidemie.

Italská kinematografie byla výrazně ovlivněna nástupem neorealismu, jenž reflektoval sociální realitu poválečné Itálie a zaměřoval se na autentické lokace a na příběhy ze života chudiny a dělnické třídy. Tento trend se poprvé objevil v souvislosti s filmem režiséra Luchina Viscontiho Posedlost (1943) poté i v dramatu Vittoria De Sicy Děti se na nás dívají (1944). Po konci války prosákl italský neorealismus i do díla Roberta Rosselliniho, zejména do jeho dramatu Řím, otevřené město (1945), vyprávějícím o osudech obyčejných lidí v Němci okupovaném Římě, a následně i do jeho snímků Německo v roce nula (1948) a Stromboli (1950). Vittorio De Sica poté natočil i Děti ulice (1946) a následně se proslavil dramaty Zloději kol (1948), příběhem otce a syna pátrajících po ukradeném bicyklu, a Umberto D. (1952), pojednávajícím o těžkém živobytí stárnoucího úředníka na penzi. Film Země se chvěje od Luchina Viscontiho (1948) zas vykresloval životní podmínky chudých a vykořisťovaných rybářů. Z dalších výrazných evropských dramat 40. let lze zmínit třeba i dánský Den Hněvu (1943), německý film Vrahové mezi námi (1946), maďarský snímek Někde v Evropě (1948), polskou Osvětim (1948), československá psychologická dramata Šťastnou cestu (1943), Daleká cesta (1948) a Svědomí (1948) nebo sovětský dvoudílný film Ivan Hrozný (1945). Ve švédsku započal režisér Ingmar Bergman svou filmařskou kariéru s dramaty Krize (1946), Prší nám na lásku (1946), Přístav (1948), Vězení (1949) a Žízeň (1949), přičemž jako scenárista debutoval již snímkem Štvanice (1944).

 

Epické velkofilmy a další formy amerického dramatu v 50. letech

Počátkem 50. let vrcholil v USA boj proti komunismu, kdy kvůli vyhroceným honům na filmaře vedeným obávaným senátorem Josephem McCarthym skončila řada představitelů zábavního průmyslu na černé listině. Velkou konkurencí se pro filmová studia staly televizory, jichž začalo v amerických domácnostech rapidně přibývat, což vedlo k poklesu návštěvnosti kin. Co si producenti mysleli o televizích, bylo zřejmé třeba ze satirického dramatu Tvář v davu (1957), jež kritizovalo tendenci televize manipulovat s lidmi. Snaha udržet diváky v sálech donutila filmaře přistoupit k řadě novinek, z nichž většina se ukázala být jen krátkodobou atrakcí, kupříkladu interaktivní hororové projekce, natáčení stereoskopických filmů, které bylo nutno sledovat s polaroidovými 3D brýlemi, nebo promítání panoramatických filmů s technologií Cinerama na širokém zakřiveném plátně, jenž využívalo periferního vidění diváků. Velký boom zažila autokina a značnou událostí byl i zrod systému CinemaScope, jímž se natáčely širokoúhlé filmy, popularita obojího se nicméně udržela na špici jen do 60. let. Nejtrvalejší strategií na nalákání diváků do kin tudíž bylo nadále zdokonalovat filmový barevný obraz a zvuk, pracovat i s kontroverzními a odvážnými motivy, které se v televizích neobjevovaly, a zároveň cílit na dospívající mládež jak tematicky, tak prostřednictvím nových hereckých hvězd.

Další součástí strategie bylo natáčení výpravných a nákladných velkofilmů s epickými náměty, přičemž jedním z prvních byl cirkusový snímek Největší představení na světě (1952), jehož režisér Cecil B. Demille poté natočil na sedm Oscarů nominované biblické drama Desatero přikázání (1956), předělávku vlastního filmu z roku 1923. Na něj pak navázala další biblická či dobrodružná historická epická drama, kupříkladu Roucho od režiséra Henryho Kostera (1953), rekordními jedenácti Oscary ověnčený Ben Hur Williama Wylera (1959) nebo čtyřmi Oscary oceněný Spartakus Stanleyho Kubricka (1960). Velkými výpravnými filmy byla také historická dramata Quo Vadis od Mervyna LeRoye (1951), Julius Caesar (1953) od Josepha L. Mankiewicze, Egypťan Sinuhet od Michaela Curtize (1954), Země faraonů od Howarda Hawkse (1955) či Vojna a mír od Kinga Vidora (1956). Novější historií se zaobírala např. velkolepá a na deset Oscarů nominovaná rodinná sága režiséra George Stevense Gigant (1956) nebo sedmi Oscary obdařené válečné drama Davida Leana Most přes řeku Kwai (1957).

K největším úspěchům režiséra Elii Kazana patřilo zejména psychologické drama Tramvaj do stanice touha (1951), které získalo čtyři Oscary z dvanácti nominací, a následně též oscarový film Na východ od ráje (1955), jehož příběh se soustředil na nejistého mladíka a jeho boj o přízeň u přísného otce a protežovaného bratra. Na svět rozervané dospívající mládeže se zaměřilo také drama Nicholase Raye Rebel bez příčiny (1955), ve filmu Divoch (1953) byl pro změnu hlavním hrdinou mladistvý vůdce motorkářského gangu, jenž se zamiloval do dcery znepřáteleného policisty, a drama Džungle před tabulí (1955) zas tematizovalo boj učitelů se školními delikventy. Šesti Oscary oceněné drama Josepha L. Mankiewicze Vše o Evě (1950) se odehrávalo v prostředí divadelního zákulisí, zatímco snímek Roberta Aldricha Velký nůž (1955) byl pro změnu devastujícím náhledem do zákulisí filmařského.

Satirickým portrétem Hollywoodu bylo i oslavované drama Billyho Wildera Sunset Boulevard (1950), které vyprávělo o povrchnosti slávy a o zašlých filmových hvězdách a proměnilo tři z jedenácti oscarových nominací. Tentýž režisér poté natočil i drama Eso v rukávu (1951), jehož příběh se točil kolem pragmatického novináře, jenž se při honu za senzací nezastavil před ničím. Šest nominací na Oscara posbíralo drama Richarda Brookse Kočka na rozpálené plechové střeše (1958), které rozkrývalo komplikované vztahy v rodině jižanských majitelů bavlněných plantáží, a film Freda Zinnemanna Příběh jeptišky (1959), jenž byl inspirován skutečným příběhem belgické řádové sestry, byl nominován dokonce osmkrát. Dvanáct rozhněvaných mužů od režiséra Sidneyho Lumeta (1957) vylíčilo dramatické debatování soudních porotců nad zdánlivě jednoznačným případem vraždy, hlavní hrdinka snímku Tři tváře Evy (1957) zas trpěla vzácnou poruchou osobnosti. Filmy Není cesty ven (1950), Sayonara (1957) a Útěk v řetězech (1958) se věnovaly motivu rasových předsudků a dramata Muž se zlatou paží (1955) a Silnější než život (1956) otevírala pro změnu problematiku narkomanství.

K vrcholům melodramatu patřily v 50. letech filmy režiséra Douglase Sirka, jehož snímky Nádherná posedlost (1954), Interlude (1957) a Imitation of Life (1959) byly předělávkami starších melodramat režiséra Johna M. Stahla. Mezi jeho nejznámější díla patřily snímky All I Desire (1953), v němž se hlavní hrdinka vracela k manželovi a třem dětem, od nichž před lety utekla, All That Heaven Allows (1955), jehož ovdovělá hrdinka narazila se svým záměrem provdat se za výrazně mladšího muže z nižší společenské vrstvy na kritiku od potomků a přátel, a Psané ve větru (1956), příběh dvou mužů a jejich problematických vztahů k jedné ženě, v nichž hrála roli žárlivost, impotence a alkoholismus. Za povšimnutí krom toho stojí i další výrazná romantická dramata, k nimž patřilo šesti Oscary ověnčené Místo na výsluní od George Stevense (1951), pěti Oscary vyznamenané Město iluzí od Vincenta Minnelliho (1952), dvěma Oscary oceněný Tichý muž od Johna Forda (1952), na šest sošek nominované hudební drama George Cukora Zrodila se hvězda (1954), čtyřikrát oceněný Marty od Delberta Manna (1955) nebo čtyřikrát nominovaná Nezapomenutelná láska od Lea McCareyho (1957). Později však začal být plodný žánr melodramatu více nahrazován realističtějšími dramaty jiných typů.

 

Drama v 60. letech a konec klasického Hollywoodu

V Americe byla 60. léta obdobím protestů za lidská práva a proti válce ve Vietnamu, atentátu na prezidenta Kennedyho a Martina Luthera Kinga, vesmírného závodu, rockové hudby, hnutí hippies a sexuální revoluce. Z hlediska kinematografie navíc došlo i k popularizaci barevných televizorů, krom běžných kin se zakládaly i první multiplexy s vícero sály a hlavně – filmová studia začala přecházet do vlastnictví nadnárodních společností kvůli finančním problémům, souvisejícím mimo jiné i se soustavným poklesem divácké návštěvnosti. To vedlo ve druhé polovině dekády ke kolapsu tehdejšího studiového systému, jenž otevřel dveře éře Nového Hollywoodu, definované nástupem nové generace filmařů, která kinematografii oživila přívalem pulzující tvůrčí energie a zápalem pro umělecké hodnoty filmu. Většího prostoru se dostalo i nezávislým režisérům a producentům a také zahraničním snímkům, které měly v těchto časech na podobu amerického filmu nemalý vliv. Filmaři objevovali nové žánrové a stylistické přístupy a zrušení produkčního kodexu jim navíc umožnilo docílit větší míry realismu zobrazováním otevřenějších projevů násilí a sexuality. Krom toho se zároveň výrazně rozšířilo spektrum filmových námětů. Mnohé snímky natočené ve druhé polovině 60. let předznamenaly vývoj amerického filmu pro následující desetiletí.

V trendu hollywoodských epických velkofilmů pokračovaly snímky jako Král králů od Nicholase Raye (1961), sedmi Oscary ověnčený Lawrence z Arábie (1962) a pěti Oscary oceněný Doktor Živago (1965) od Davida Leana nebo také monumentální a třemi Oscary vyznamenaná Kleopatra od Josepha L. Mankiewicze (1963), která byla ve své době nejdražším velkofilmem všech dob – enormní problémy s její produkcí a natáčením však vzniku podobně megalomanských projektů na dlouhá léta zamezily. Po výrazném finančním neúspěchu historického dramatu Pád říše římské (1964) se tak posledním z této série nákladných eposů stalo biblické drama o životě Ježíše Krista Největší příběh všech dob (1965). K dalším zásadním dramatům 60. let patřily filmy, jako třeba třemi Oscary oceněné soudní drama Roberta Mulligana Jako zabít ptáčka (1962), vyprávěné z dětské perspektivy a zabývající se motivy znásilnění a rasové nesnášenlivosti, romantická Lolita od Stanleyho Kubricka (1962), v níž se operovalo s tématem pedofilie, nebo pěti Oscary ověnčené psychologické drama Mika Nicholse Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966), založené na ostrých hádkách manželského páru. Opomenout nelze ani na devět Oscarů nominované kulečníkové drama Roberta Rossena Hazardní hráč (1961), na pět Oscarů nominovanou Dětskou hodinku od Williama Wylera (1961), filmy Otty Premingera Rada a souhlas (1962) a Kardinál (1963), třemi Oscary oceněné troj-generační drama Martina Ritta Hud (1963) nebo vězeňské drama Stuarta Rosenberga Frajer Luke (1967).

Výraznou režisérskou osobností 60. let byl také Sidney Lumet, jenž se v romantickém dramatu Sestup Orfeův (1960) věnoval milostným pletkám charismatického vandráka na americkém jihu, v psychologickém dramatu Cesta dlouhého dne do noci (1962) vylíčil jeden den v problematickém životě členů jedné rodiny, ve filmu Zastavárník (1964) vyprávěl příběh traumatizovaného prodavače, který přežil holokaust, se snímkem Selhání vyloučeno (1964) varoval před hrozbou jaderných konfliktů a v britském protiválečném filmu Pahorek (1965) kritizoval bezohledné metody vojenských velitelů zneužívajících svého postavení. Podobně vlivným se stal režisér Stanley Kramer, jehož dvě soudní dramata, na čtyři Oscary nominovaný snímek Kdo seje vítr (1960) a na jedenáct Oscarů nominovaný Norimberský proces (1961), se zabývala v prvním případě otázkami původu lidské existence a ve druhém případě nacistickými válečnými zločiny, zatímco jeho desetkrát nominovaný film Hádej, kdo přijde na večeři (1967) byl pro změnu komediálním konverzačním dramatem, v němž se bělošská dvojice manželů musela vyrovnat s černošským přítelem jejich dcery. V dramatické tvorbě pokračoval i režisér Elia Kazan, jenž obohatil svou filmografii o snímky Divoká řeka (1960), Třpyt v trávě (1961), Ameriko, Ameriko (1963) a Tichá dohoda (1969).

Jedním z klíčových filmů z počátku Nového Hollywoodu byla na dva Oscary nominovaná Bezstarostná jízda od Dennise Hoppera (1969), která se díky příběhu o volnomyšlenkářském putování dvojice revoltujících motorkářů plnému drog a rockových písniček zároveň zapsala do historie jako základní kámen žánru road-movie. Tehdejší atmosféru doby zachytil s podobnou výstižností i třemi Oscary oceněný Půlnoční kovboj od Johna Schlesingera (1969), jenž pojednával o dvou mužích živořících na okraji společnosti. Zásadní bylo také komediální drama režiséra Mika Nicholse Absolvent (1967), které bylo nominováno na sedm Oscarů a vyprávělo o vysokoškolském studentovi, jenž si začal tajný milostný románek se starší vdanou ženou, načež se však zamiloval do její dcery. Do popředí se mimo to začali dostávat i další noví významní režiséři, například Robert Altman (Toho chladného dne v parku, 1969), William Friedkin (Kluci z party, 1970), Arthur Penn (dvěma Oscary oceněná Divotvůrkyně, 1962), John Cassavetes (Tváře z roku 1968, Manželé z roku 1970), John Frankenheimer (třemi Oscary vyznamenané Grand Prix, 1966) nebo Sydney Pollack (na devět Oscarů nominované drama Koně se také střílejí, 1969).

 

Britská sociální dramata a Francouzská nová vlna

Ve Velké Británii se na přelomu 50. a 60. let otisklo do kinematografie levicové literární hnutí „mladých rozhněvaných mužů“, načež začaly vznikat sociálně-realistické snímky o životech lidí z dělnické třídy. Předními představiteli tohoto směru byli např. filmaři Tony Richardson nebo Lindsay Anderson. V dramatu Ohlédni se v hněvu (1958) byl hlavním protagonistou věčně nespokojený pouliční prodavač z cukrářského stánku, ve snímcích V sobotu večer, v neděli ráno (1960) a Hněvivé ticho (1960) jimi byli pro změnu tovární dělníci a film Komik (1960) se zas věnoval postavě ješitného krachujícího divadelního podnikatele. Hlavní hrdinové filmů Kapka medu (1961), Osamělost přespolního běžce (1962) a Kdyby… (1968) zas pocházeli z řad dospívající mládeže. Pozoruhodná byla krom toho i dramata režiséra Johna Schlesingera Takové milování (1962), Drahoušek (1965) a Daleko od hlučícího davu (1967). Režisér Ken Loach zas debutoval sociálním dramatem Kes (1969). Populární a oceňovaná byla též mnohá historická dramata o evropských panovnících – kupříkladu hned dvanáct oscarových nominací posbíral film Becket (1964), třemi Oscary byl oceněn Lev v zimě (1968) a šest zlatých sošek si vysloužil Člověk do každého počasí (1966). Za zmínku pak stojí i další britské dramatické filmy, např. Místo nahoře (1959), Ten sportovní život (1963), Sluha (1963), Othello (1965), Nehoda (1967), Panu učiteli s láskou (1967) nebo Nejlepší léta slečny Jean Brodieové (1969).

Ve Francii se několik filmařů vzbouřilo proti tehdejší usedlé domácí kinematografii a konvenčním metodám natáčení. Začali se zaměřovat na mladé intelektuální publikum, čerpali z atmosféry přelomu 50. a 60. let a ze zahraničních filmařských trendů, objevovali nové přístupy ke vzniku filmů a experimentovali s jejich formou i se stylem vyprávění. Za vůbec první film Francouzské nové vlny bývá označováno drama Krásný Serge od režiséra Clauda Chabrola (1958), který následně natáčel i filmy jako Bratranci (1959), Landru (1963) nebo Vražedné šampaňské (1967). Nejvýraznějšími osobnostmi tohoto směru se však stali režiséři François Truffaut, jenž debutoval se snímkem Nikdo mne nemá rád (1959), načež se prosadil i s filmy Jules a Jim (1962), Hebká kůže (1964) nebo Ukradené polibky (1968), a Jean-Luc Godard, který sklidil úspěch s kriminálním dramatem U konce s dechem (1960) a poté se prosadil mimo jiné s dramaty Žít svůj život (1962), Pohrdání (1963), Vdaná žena (1964) či Bláznivý Petříček (1965). Dalšími představiteli byli např. Alain Resnais (Hirošima, má láska z roku 1959, Loni v Marienbadu z roku 1961), Jacques Rivette (Jeptiška z roku 1966, Šílená láska z roku 1969), Eric Rohmer (Znamení lva, 1962) nebo Louis Malle (Bludička, 1963). Krom toho tvořili ve Francii téže doby filmy také režiséři jako Jacques Demy (Andělská zátoka, 1963) či Agnès Varda (Cléo od pěti do sedmi z roku 1962 nebo Štěstí z roku 1965).

 

Další evropská i mimoevropská dramata 50. a 60. let

Polský film se z válečných hrůz vzpamatoval až na konci 50. let, kdy se stal jedním z jeho nejvýraznějších představitelů režisér Andrzej Wajda, jenž se uvedl na scénu válečnou trilogií Nezvaní hosté (1955), Kanály (1957) a Popel a démant (1958). Později natočil mimo jiné i historický epos Popely (1965) a drama Vše na prodej (1969). Dalšími reprezentanty polského filmu byli např. Jerzy Kawalerowicz (Matka Johana od Andělů, 1961) nebo Roman Polanski (Nůž ve vodě, 1962). V Maďarsku na sebe zas upozornila jiná skupina tvůrců, k nimž patřili např. Miklós Jancsó (Beznadějní, 1966), István Szabó (Otec, 1966) nebo István Gaál (Sokolníci, 1970).

V Sovětském svazu prošlo filmové odvětví zásadní změnou po Stalinově smrti v roce 1953, kdy se kinematografická díla mohla konečně odklonit od svazujícího lidového a vlasteneckého socialistického realismu. Od druhé poloviny 50. let tak mohla vznikat díla, která kritizovala válku a reflektovala její negativní dopady na krajinu, na společnost a na individuální osudy lidí. V tomto ohledu nelze opomenout dramatické filmy Jeřábi táhnou (1957) od Michaila Kalatozova, Osud člověka od Sergeje Bondarčuka (1959), Balada o vojákovi od Grigorije Čuchraje (1959) nebo Ivanovo dětství (1962), debut režiséra Andreje Tarkovského, jenž později proslul i svým historickým dramatem Andrej Rublev (1966). Pozoruhodné však byly též snímky Dáma s psíčkem (1960), Hamlet (1964) či Stíny zapomenutých předků (1964) a také více jak sedmihodinový epos Vojna a mír (1966).

Ve Švédsku svou pozici mezinárodně uznávané filmařské osobnosti obhájil režisér Ingmar Bergman, jenž po romanticky laděných dramatech Za štěstím (1950), Letní sen (1951) a Léto s Monikou (1953) natočil svá nejznámější díla Lesní jahody (1957) a Sedmá pečeť (1957). Na ty pak navázal mimo jiné s dramaty Než se rozední (1958) a Pramen panny (1960) a také komorní trilogií o úzkostech a hovorech s Bohem tvořenou snímky Jako v zrcadle (1961), Hosté večeře páně (1963) a Mlčení (1963), v nichž se zabýval především lidským bytím a psychikou. Konkrétně psychologii žen se věnoval i v dramatu Persona (1966). Jeho další trojici snímků, tzv. ostrovní trilogii, tvořila dramata Hodina vlků (1968), Hanba (1968) a Náruživost (1969), jejichž hlavním tématem byly pro změnu partnerské vztahy.

Španělský režisér Luis Buñuel natočil nemalé množství dramat v Mexiku, viz např. snímky Zapomenutí (1950), Él (1953), Řeka a smrt (1955), Nazarin (1959) a Dívka (1960). Jeho nejvýznamnějším dílem se však stala Viridiana (1961), která prostřednictvím příběhu novicky na návštěvě u svého strýce satiricky kritizovala mentalitu a pokrytectví církve. Buñuel pak natočil několik filmů ve francouzsko-italské koprodukci (Deník komorné z roku 1964, Kráska dne z roku 1967) a do rodného Španělska se vrátil až při natáčení dramatu Tristana (1970). Z další evropské dramatické tvorby vynikaly především francouzská romantická dramata Madame de… (1953) a Nebezpečné známosti (1959), snímek dánského režiséra Carla Theodora Dreyera Slovo (1955), španělsko-italská Smrt cyklisty (1955), řecký Řek Zorba (1964) nebo film režiséra Franca Zeffirelliho Romeo a Julie (1968), natočený v britsko-italské koprodukci.

V období americké okupace se v Japonsku etablovalo několik režisérů ovlivněných americkou kinematografií, z nichž nejvýraznější byl Akira Kurosawa, který natočil několik dramat již ve 40. letech, a jehož snímky umožnily japonskému filmu proniknout na západ. Nejvíce jej sice proslavily samurajské filmy, nicméně za pozornost stojí i jeho četná dramata, zejména Skandál (1950), Idiot (1951), Žít (1952), Žiji ve strachu (1955), Na dně (1957) a také pozdější Rudovous (1965). V tvorbě režiséra Jasudžiró Ozua zas figurovala dramata Sklizeň obilí (1951) nebo Rané jaro (1956), jeho nejznámějším dílem se nicméně stal Příběh z Tokia (1953), v němž byly problémy doby zachyceny prostřednictvím příběhu o střetu několika generací. Za zmínku stojí kupříkladu i snímek Kaneta Šindóa Ostrov (1960), jenž popisoval cyklický život rodiny obývající malý ostrůvek, nebo melodramatické filmy režiséra Kendžiho Mizogučiho Život milostnice Oharu (1952) či Správce Sanšo (1954).

 

Italská tvorba v 60. letech a Československá nová vlna

Výjimečný byl v italské filmové tvorbě rok 1960, kdy byly uvedeny snímky Sladký život od Federica Felliniho, Dobrodružství od Michelangela Antonioniho a Rocco a jeho bratři od Luchina Viscontiho. Fellini, jenž již v 50. letech proslul svými snímky Darmošlapové (1953), Silnice (1954) nebo Cabiriiny noci (1957), zobrazoval ve Sladkém životě mravní úpadek vyšší společenské třídy v tehdejší Itálii a položil tak základní kámen italského moderního filmu. Poté výrazně uspěl i se svým dramatem Osm a půl (1963), v němž prostřednictvím příběhu o vyhořelém filmaři tematizoval tvůrčí krizi. Antonioni ve svém formálně pozoruhodném a záměrně zavádějícím Dobrodružství též kritizoval společenskou smetánku, přičemž jeho snímek se stal prvním v tematické tetralogii, do níž patřily též filmy Noc (1961), Zatmění (1962) a Červená pustina (1964). Mezinárodně pak Antonioniho prorazil především díky filmu Zvětšenina (1966), ve kterém zachytil atmosféru 60. let na pozadí příběhu o požitkářském fotografovi, jenž možná náhodou vyfotografoval pokus o vraždu. Pozoruhodné byly v téže době i dramata režisérů Piera Paola Pasoliniho (Evangelium sv. Matouše, 1964), Bernarda Bertolucciho (Před revolucí z roku 1964, Konformista z roku 1970), Marca Bellocchia (Pěsti v kapsách, 1965) nebo Ermanna Olmiho (Místo z roku 1961, Snoubenci z roku 1963).

V Československu začaly v 60. letech vznikat filmy světového měřítka od generace filmařů označované jako Československá nová vlna, jejíž plodné působení předčasně ukončila invaze sovětských vojsk v roce 1968. Tito tvůrci vstřebávali moderní trendy evropské kinematografie a sami je pak pomáhali utvářet coby výrazné autorské osobnosti, přičemž se často zabývali morálkou ve společnosti, uchylovali se k nejrůznějším experimentům, leckdy obsazovali neherce a budovali specifický styl humoru. Z hlediska dramatu byli předními představiteli tohoto směru např. Štefan Uher (Slunce v síti, 1962), Ján Kadár a Elmar Klos (Obchod na korze, 1965), Jiří Menzel (Ostře sledované vlaky, 1966), Věra Chytilová (Sedmikrásky, 1966), Jan Němec (O slavnosti a hostech, 1966), Juraj Herz (Spalovač mrtvol, 1968) nebo Pavel Juráček (Případ pro začínajícího kata, 1969). Krom toho natáčeli v tomtéž období výrazné dramatické filmy i režiséři jako Jiří Krejčík (Vyšší princip, 1960), Karel Kachyňa (Kočár do Vídně, 1966), František Vláčil (Markéta Lazarová a Údolí včel z roku 1967), Vojtěch Jasný (Všichni dobří rodáci, 1968), Otakar Vávra (Kladivo na čarodějnice, 1969) nebo Zdenek Sirový (Smuteční slavnost, 1969).

 

Dramata Nového Hollywoodu v 70. letech

Paranoia studené války a aféra Watergate kulminovaly v hollywoodské kinematografii sérií konspiračních thrillerů, v kinech se začaly objevovat kasovní trháky v podobě žánrových hitů a letních blockbusterů a poprvé začala být v amerických filmech brána v potaz i válka ve Vietnamu. Ve stejném roce tak získalo pět Oscarů psychologické válečné drama Michaela Cimina Lovec jelenů (1978), které vyprávělo o několika mužích traumatizovaných válečnými hrůzami, a na osm Oscarů bylo nominováno protiválečné romantické drama Hala Ashbyho Návrat domů (1978), jehož hlavní hrdinka se v něm po odchodu svého muže do války ve Vietnamu zamilovala do postiženého válečného veterána. Směřování kinematografie již naplno určovala mladá generace filmařů Nového Hollywoodu, do níž patřili mimo jiné tvůrci jako Bob Rafelson (Malé životní etudy, 1970), Mike Nichols (Tělesné vztahy, 1971), Peter Bogdanovich (na osm Oscarů nominované Poslední představení, 1971), Jerry Schatzberg (Panika v Needle Parku, 1971), George Lucas (Americké graffiti, 1973), Sydney Pollack (na šest Oscarů nominované romantické drama Takoví jsme byli, 1973), John Cassavetes (Žena pod vlivem, 1974), John Schlesinger (Den kobylek, 1975), Sidney Lumet (čtyřmi Oscary z deseti nominací oceněná Televizní společnost, 1976), Terrence Malick (Nebeské dny, 1978), Woody Allen (Interiéry, 1978) nebo Paul Schrader (Naostro, 1979).

Výrazného diváckého i kritického úspěchu se dostalo mafiánskému dramatickému eposu Kmotr od režiséra Francise Forda Coppoly (1972), jenž vyprávěl o praktikách vlivného zločineckého klanu, stál na vykreslení komplexní sítě vztahů a interních rituálů mezi členy této uzavřené gangsterské „rodiny“ a proměnil tři z jedenácti oscarových nominací. Navázal na něj Kmotr II (1974), který z jedenácti nominací na Oscara proměnil šest, čímž se stal jedním z nejúspěšnějších pokračování všech dob. Pět Oscarů z devíti nominací obdrželo drama původem československého režiséra Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), v němž se nepřizpůsobivost osobitého rváče, odsouzeného k pobytu v psychiatrické léčebně, střetla s totalitními praktikami tamější vrchní sestry. Stejně dopadl i film Roberta Bentona Kramerová vs. Kramer (1979), jenž pojednával o soudních sporech rozvádějících se manželů ohledně opatrovnictví jejich dítěte. Na pět Oscarů bylo nominováno hudební drama Roberta Altmana Nashville (1975), které bylo komplexní satirou na americký život v druhé polovině 70. let, postihující např. témata rasismu, násilí, sexuality, politiky, médií a posedlosti slávou. Atmosféru a závažné společenské problémy přelomu 60. a 70. let zas reflektovalo romantické drama Arthura Hillera Love Story (1970), líčící příběh lásky dvou mladých lidí z rozdílných třídních poměrů.

Čtyřmi Oscary byl oceněn snímek Alana J. Pakuly Všichni prezidentovi muži (1976), jenž realisticky nastínil zákulisí novinové redakce prostřednictvím příběhu dvou investigativních novinářů, kteří postupně odkrývali vládou tutlanou pravdu skrývající se za kauzou Watergate. Tři Oscary si z deseti nominací odneslo sportovní drama Rocky (1976), boxerský film o outsiderovi usilujícím o titul mistra světa v těžké váze, na čtyři sošky byl nominován Taxikář Martina Scorseseho (1976), jenž se díval na morálně pokleslé prostředí New Yorku očima samotářského válečného veterána, a v komediálním dramatu Hala Ashbyho Byl jsem při tom (1979) byl zas hlavním hrdinou prostinký zahradník, jemuž se díky několika shodám okolností podařilo udělat politickou kariéru. Za zmínku pak stojí také romantické drama Velký Gatsby (1974) nebo hudební romantické drama Zrodila se hvězda (1976) a také hudební film Horečka sobotní noci (1977), jenž čerpal z módy diskoték.

 

Kino morálního neklidu a další evropská tvorba 70. let

V Německu byl již v 60. letech sepsán manifest, jenž požadoval založení filmové školy. Díky tomu vznikla nová vlna režisérů, jako byli Werner Herzog (Signál k životu, 1968), Wim Wenders (Léto ve městě z roku 1971, Alice ve městech z roku 1974 a V běhu času z roku 1976), Volker Schlöndorff (Náhlé vzplanutí z roku 1972, Plechový bubínek z roku 1979) nebo Rainer Werner Fassbinder (Strach jíst duše z roku 1974, Manželství Marie Braunové z roku 1979). V Polsku došlo v druhé polovině 70. let k založení „Kina morálního neklidu“, uměleckého proudu, jenž vyjadřoval nespokojenost filmařů se stavem nastoleným komunistickou vládou, která omezováním tvůrčí svobody zabraňovala ve ztvárňování určitých společenských témat. Společným jmenovatelem tohoto hnutí se staly sociální náměty a etické problémy, vztah mezi člověkem a státem, reflexe ztráty ideálů a kladení důrazu na morální odpovědnost. Jeho předními představiteli se stali především Andrzej Wajda (Člověk z mramoru, 1977), Feliks Falk (Předtanečník, 1978), Krzysztof Kieślowski (Amatér, 1979), Agnieszka Holland (Provinční herci, 1979) nebo Krzysztof Zanussi (Konstanta, 1980).

Větší otevřenost filmů k sexuální problematice výstižně odráželo zejména kontroverzní italsko-francouzské milostné drama Bernarda Bertolucciho Poslední tango v Paříži (1972), zatímco explozi násilí představoval pro změnu britsko-americký Mechanický pomeranč od Stanleyho Kubricka (1971), jenž byl satirickou kritikou totality, vyprávěnou z pohledu násilnického vůdce gangů mladistvých výtržníků. Na svou předchozí tvorbu navázali významní italští tvůrci jako Luchino Visconti (Smrt v Benátkách z roku 1971, Rodinný portrét z roku 1974) a Federico Fellini (Amarcord z roku 1973, Zkouška orchestru z roku 1978) a také švédský velikán Ingmar Bergman, jenž po psychologických dramatech Šepoty a výkřiky (1972), Scény z manželského života (1973) a Podzimní sonáta (1978) oznámil jako svůj poslední celovečerní počin snímek Fanny a Alexandr (1982), byť poté natočil ještě několik televizních filmů. Jeho rodinná freska inspirovaná dětstvím a dětskou imaginací, která byla vyvrcholením jeho tvorby, byla dokonce oceněna čtyřmi Oscary. Z dalších evropských děl jsou pozoruhodná i britská romantická dramata Posel (1971) a Ryanova dcera (1970) nebo španělský film Duch úlu (1973), v němž byl dětskou optikou zachycen stav španělského venkova, zotavujícího se z občanské války.

 

Vzkříšení hollywoodského systému a americké drama v 80. letech

V americké kinematografii 80. let se oproti předchozímu desetiletí zásadně snížilo množství filmařských experimentů, neb hollywoodský systém se vrátil do svých dřívějších pevných pozic, v důsledku čehož autorští režiséři postupně ztráceli vliv, zatímco filmová studia a producenti naopak opětovně nabírali na síle. Filmový trh se upnul ke tvorbě blockbusterů, na něž lákal diváky prostřednictvím masivních marketingových kampaní, přičemž výrazně cílil na náctiletou mládež. Fenoménem se staly akční filmy, výrazně vzkvétaly však i komedie, horory a sci-fi filmy. Navíc započala i éra filmových pokračování, kdy se z řady úspěšných filmů stávaly mnohadílné série. Formální stránku filmů ovlivnila estetika videoklipů na kabelové televizi MTV, nehledě na to, že řada nových režisérů přešla k filmu právě z prostředí hudebních klipů nebo reklam. Revolucí byla i popularizace videokazet, přičemž v roce 1985 byla otevřena první videopůjčovna. Zároveň neustále přibývalo kin v podobě multiplexů s mnoha sály, které se stavěly obzvláště v městských obchodních centrech.

Dva Oscary z devíti nominací obdržel Zuřící býk od Martina Scorseseho (1980), životopisné sportovní drama zasvěcené příběhu boxerského šampiona střední váhy. Martin Scorsese poté navázal po řadě let na kulečníkové drama Hazardní hráč (1961) a natočil jeho pokračování Barva peněz 1986), přičemž později zapůsobil i s biblickým dramatem Poslední pokušení Krista (1988). Na osm Oscarů byl nominován snímek Miloše Formana Ragtime (1981), jenž vykresloval na pozadí několika příběhů období přechodu mezi 19. a 20. stoletím. Zásadního úspěchu se pak Miloš Forman dočkal s dramatem Amadeus (1984), které bylo oceněno za příběh o rivalitě geniálního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta a jeho žárlivého konkurenta Antonia Salieriho osmi Oscary. Formanovým dalším dramatickým projektem byl dobový film o svůdnických aférách protřelého vikomta s názvem Valmont (1989), přičemž té samé postavě a témuž příběhu se věnoval i snímek Nebezpečné známosti od Stephena Frearse (1988). Mezi velká životopisná dramata se v 80. letech zařadil např. i snímek Warrena Beattyho Rudí (1981), jenž vybojoval tři Oscary z dvanácti nominací, nebo devíti soškami ověnčený Gándhí od Richarda Attenborougha (1982), velkolepý portrét známého indického pacifisty a politického a duchovního vůdce. Sociální drama a hudebně-taneční film se podařilo skloubit ve snímku Flashdance (1983), jenž byl nominován na čtyři Oscary a jehož režisér Adrian Lyne se později proslavil i romantickým dramatem 9 a ½ týdne (1986).

Režisér Steven Spielberg se ponořil do vod vážných dramat s dobovým snímkem Purpurová barva (1985), jenž popisoval nesnadný život afroamerické ženy na americkém jihu, a který se dočkal hned jedenácti oscarových nominací. Na dalších šest nominací Spielberg dosáhl s válečným dramatem Říše slunce (1987), v němž vylíčil dění v japonském zajateckém táboře z perspektivy jedenáctiletého chlapce. Režisér Sergio Leone zas natočil jako svůj poslední film mafiánské drama Tenkrát v Americe (1984), monumentální fresku o životě newyorského gangstera. Na sedm Oscarů nominovaný film Davida Lynche Sloní muž (1980) vyprávěl o nesnadném životě znetvořeného muže, tématem jeho mysteriózního krimi-dramatu Modrý samet (1986) se zas stala zdánlivá idylka amerických maloměst, pod jejichž povrchem se však skrýval svět násilí, psychopatů a sexuálních perverzností. Čtyřmi Oscary byl oceněn snímek Barryho Levinsona Rain Man (1988), road-movie o dvou mužích, mladém intrikánském obchodníkovi a jeho starším autistickém bratrovi, kteří o sobě až do dospělosti nevěděli. Stejný počet Oscarů si vysloužil i snímek Obyčejní lidé (1980), komorní psychologické drama Roberta Redforda o členech jedné rodiny, film Bruce Beresforda Řidič slečny Daisy (1989), příběh o přátelském vztahu mezi bohatou vdovou a jejím černošským řidičem, a stejně tak i sportovní drama Hugha Hudsona Ohnivé vozy (1981), jehož hlavní hrdiny tvořila dvojice olympijských atletů. Z dalších sportovních dramat lze zmínit např. filmy Přirozený talent (1984) nebo Hřiště snů (1989), které bylo obohaceno o fantasy prvky.

Jednoho Oscara ze šesti nominací proměnilo drama Alana J. Pakuly Sophiina volba (1982), které na příběhu polské hlavní hrdinky demonstrovalo zhoubný vliv nacismu na lidské životy. V boji o zlaté sošky se zadařilo i filmu Cena za něžnost od Jamese L. Brookse (1983), který se zabýval partnerskými vztahy matky a dcery, muzikálovému dramatu Barbry Streisand Jentl (1983), jehož hlavní hrdinka se v touze studovat náboženství začala vydávat za muže, a Vzpomínkám na Afriku od Sydneyho Pollacka (1985), jež byly romancí mezi majitelkou kávové plantáže a charismatickým lovcem. Režisér Peter Weir sklidil nadšený ohlas za svůj film o svébytném učiteli Společnost mrtvých básníků (1989), filmař Steven Soderbergh se zdařile uvedl na scénu svým debutem Sex, lži a video (1989) a Woody Allen zas uspěl se svými komediálními dramaty Hana a její sestry (1986) a Zločiny a poklesky (1989) a krom toho natočil i vážná psychologická dramata Září (1987) a Jiná žena (1988). Další výrazná dramata natáčeli též režiséři jako Mark Rydell (Na Zlatém jezeře, 1981), Sidney Lumet (Rozsudek, 1982), Francis Ford Coppola (Dravé ryby, 1983), Philip Kaufman (Správná posádka z roku 1983, Nesnesitelná lehkost bytí z roku 1988), Hector Babenco (Polibek pavoučí ženy z roku 1985, Jako nepoddajný plevel z roku 1987), Tom Moore (Dobrou noc, mami, 1986), Oliver Stone (Wall Street, 1987), Jonathan Kaplan (Znásilnění, 1988) nebo Spike Lee (Jednej správně, 1989).

 

Evropská dramatická tvorba 80. let

Francouzskou kinematografii v 80. letech zásadně oživila tvorba režisérů, jimiž byli Leos Carax (Když chlapec potká dívku, 1984), Jean-Jacques Beineix (Betty Blue, 1986) a Luc Besson (Magická hlubina, 1988), jejichž filmy se vymykaly svým výrazným vizuálním stylem. V Německu patřili k vrcholným dramatickým tvůrcům režiséři, kteří se úspěšně etablovali v 70. letech, především Rainer Werner Fassbinder (Lola z roku 1981, Touha Veroniky Vossové z roku 1982), Volker Schlöndorff (Swannova láska, 1984), Wim Wenders (koprodukční Paříž, Texas z roku 1984 a drama o zamilovaném andělovi Nebe nad Berlínem z roku 1987) či Werner Herzog (Vojcek, 1979). V Polsku patřili k nejuznávanějším režisérům Andrzej Wajda (Člověk ze železa, 1981) a Krzysztof Kieślowski, který po snímcích Náhoda (1981) a Bez konce (1985) natočil dvojici dramat Krátký film o zabíjení (1987) a Krátký film o lásce (1988), která vycházela z jeho televizního cyklu Dekalog (1989-1990), jenž na ploše deseti epizod pojednával na téma desatera přikázání.

V Itálii se jako jeden z největších talentů blýskl režisér Giuseppe Tornatore, jenž svůj autobiograficky laděný oscarový snímek Bio Ráj (1988) pojal jako nostalgickou poctu filmu a zašlé slávě kin. V Dánsku se zas režisér Lars von Trier uvedl na scénu svou trilogií tvořenou filmy Prvek zločinu (1984), Epidemie (1987) a Evropa (1991), v nichž se zabýval pátráním po duchovním rozměru prostoru, jenž obýváme. Ve Španělsku patřila k nejvýraznějším dramata režiséra Carlose Saury, který si již v 70. letech vybudoval silnou tvůrčí pozici díky filmům jako Anna a vlci (1973) Sestřenice Angelika (1974), Starý dům uprostřed Madridu (1976) nebo Eliso, můj živote (1977) a v 80. letech na svou filmografii navázal mimo jiné svými hudebními a muzikálovými dramaty Krvavá svatba (1981), Carmen (1983) či Čarodějná láska (1986). Pozoruhodné bylo i španělské drama Maria Camuse Nevinní svatí (1984). Z jiných evropských zemí zas dokázaly silně zaujmout např. britské filmy Caravaggio (1986) a Vražedná pole (1984) nebo romantická dramata Jamese Ivoryho Pokoj s vyhlídkou (1985) a Maurice (1987), jugoslávské drama Emira Kusturicy Otec na služební cestě (1985) či maďarské filmy Bély Tarra Panelové vztahy (1982), Podzimní almanach (1985) a Zatracení (1988).

 

Počátek digitálního věku a americké drama 90. let

Hollywood kladl v 90. letech důraz na produkování velkých kasovních hitů ještě více než v předchozí dekádě, utrácel ohromné částky za marketingové kampaně, slavné herecké tváře a digitální triky. Zároveň do filmařského odvětví vstoupily digitální kamery, které učinily natáčení filmů levnější, snazší a dostupnější pro větší množství režisérů, přičemž nejprve se uchytily mezi tvůrci nezávislé scény. Tím ještě zřetelněji vykrystalizovaly rozdíly mezi filmy hollywoodských studií a nezávislých filmařů, přičemž někteří tvůrci své nezávislé projekty (tzv. indie filmy) prokládali spoluprací se studii (např. Gus Van Sant, režisér nezávislého dramatu Mé soukromé Idaho z roku 1991 a oscarového studiového dramatu Dobrý Will Hunting z roku 1997), zatímco jiní dokázali být zcela nezávislí (např. Jim Jarmusch, autor anti-westernového dramatu Mrtvý muž z roku 1995). Trh s videokazetami nadále pokračoval jako nesmírně úspěšný byznys (spousta filmů dokonce vycházela rovnou na videu, aniž by předtím byla promítána v kinech), krom toho se však v roce 1997 poprvé objevil i nosič DVD, jenž byl oproti páskovým kazetám trvanlivější a krom filmu často obsahoval jako bonus i další doprovodné video-materiály. V roce 1996 došlo k prvnímu televiznímu vysílání ve vysokém rozlišení HDTV, které vedlo i k vývoji nových televizorů a domácích kin. Krom toho se v 90. letech zrodil internet, počítačový systém na výměnu dat, a tím pádem i další potenciální prostředek na propagaci a distribuci filmů.

Nejúspěšnějším filmem 90. let byl jedenácti Oscary ověnčený Titanik od Jamese Camerona (1997), jenž kromě potopení slavného parníku vyprávěl i o lásce dvou mladých lidí z rozdílných společenských vrstev a stal se nejvýdělečnější film všech dob. Šest ze třinácti oscarových nominací proměnil film Roberta Zemeckise Forrest Gump (1994), v němž byla válka ve Vietnamu zachycena z pohledu prosťáčka, který byl na své životní pouti vždy osobně přítomen u nejzásadnějších událostí americké historie od 50. do 80. let. Režisér Steven Spielberg slavil úspěch nejprve s filmem Schindlerův seznam (1993), sedmi Oscary oceněným dramatem o německém obchodníkovi a zachránci stovek židů před koncentračními tábory, následně se snímkem Amistad (1997), na čtyři sošky nominovaným historickým dramatem o lodní vzpouře černošských otroků, a ve finále i s válečným dramatem Zachraňte vojína Ryana (1998), které obdrželo pět Oscarů z jedenácti nominací za příběh o záchranné misi započaté vyloděním v Normandii. Celkem jedenáct oscarových nominací si mezi sebou rozdělily dva vězeňské filmy režiséra Franka Darabonta – Vykoupení z věznice Shawshank (1994), které pojednávalo o osudech a útěku z vězení neprávem odsouzeného bankovního úředníka, a Zelená míle (1999), v níž bývalý dozorce vzpomínal na své zážitky s vězni a s kolegy.

Dvou Oscarů se dočkalo soudní drama Jonathana Demma Philadelphia (1993), které se zabývalo předsudky ohledně lidí s AIDS. Stejný počet cen připadl z devíti nominací také filmu Rona Howarda Apollo 13 (1995), jenž mapoval průběh neúspěšného pilotovaného letu na Měsíc. Po jedné sošce obdržela dramata Vůně ženy (1992), ve kterém slepého muže zachránilo před sebevraždou přátelství s mladým opatrovníkem, Leaving Las Vegas (1995), které pojednávalo o scenáristovi závislém na alkoholu, a Mrtvý muž přichází (1995), film o vztahu muže odsouzeného k trestu smrti a sociální pracovnice, jež mu ve vězení začne dělat společnost. Devět cen si vydobyl Anglický pacient režiséra Anthonyho Minghelly (1996), romantické drama o raněném vojákovi vyprávějícím své ošetřovatelce o vzpomínkách na druhou světovou válku, a s pěti cenami na kontě skončil snímek Sama Mendese Americká krása (1999), černohumorné satirické drama o životě a deziluzích lidí střední třídy z předměstí. Režisér Paul Thomas Anderson si udělal jméno nejprve na dramatu Hříšné noci (1997), odehrávajícím se v prostředí pornoprůmyslu, a poté i na filmu Magnolia (1999), v němž spletl dohromady vzájemně provázané příběhy několika postav.

Drama Joela Schumachera Volný pád (1993) vyprávělo o náhlém výboji agrese u muže, jenž nezvládl ustát svou nakumulovanou frustraci a stres, Klub rváčů od Davida Finchera (1999) nabídl anarchistickou a nihilistickou kritiku systému a komerčního světa a Spalující touha od Stanleyho Kubricka (1999) zas líčila příběh manželské dvojice, která si procházela sexuální obrodou. Režisér Robert Redford uspěl po filmu Teče tudy řeka (1992) s dramatem o prohnilém zákulisí televizní vědomostní soutěže Otázky a odpovědi (1994) a poté i s romantickým dramatem Zaříkávač koní (1998), které pojednávalo o honákovi, jenž dokázal léčit traumatizovaná zvířata. Za zmínku krom toho stojí i další romantická dramata, zejména Pán přílivu od Barbry Streisand (1991), Horečka džungle od Spika Leeho (1991), Malé ženy od Gillian Armstrong (1994), Rozum a cit od Anga Leeho (1995), Hořký měsíc od Romana Polanského (1992), Madisonské mosty od Clinta Eastwooda (1995), Lolita od Adriana Lyneho (1997) nebo Pravidla moštárny od Lasse Hallströma (1999). Výraznými dramaty byly však i snímky Konkurenti (1992), Prostřihy (1993), Ledová bouře (1997), Smrtící bumerang (1996), Vyvolávač deště (1997), Říjnové nebe (1999), Talentovaný pan Ripley (1999) nebo Krvavé léto v New Yorku (1999).

 

Dogma 95 a další mezinárodní dramata 90. let

V Dánsku vzniklo v reakci na povrchní střední proud světové kinematografie avantgardní umělecké hnutí Dogma 95, jehož zakladatelé se zavazovali docílit realismu pomocí desatera pravidel, k nimž se řadilo např. natáčení v autentických lokacích a s autentickými rekvizitami, snímání na ruční kameru, zapovězení akčních scén, pokleslých žánrů a historických témat nebo zákaz používání dodatečné hudby a speciálního osvětlování. Hlavními představiteli tohoto směru byli zejména Thomas Vinterberg (Rodinná oslava, 1998) a Lars von Trier (Idioti, 1998). Dalšími významnými zástupci dánského filmu se krom toho stalo i Trierovo drama Prolomit vlny (1996) nebo Rodinné záležitosti (1994) od režisérky Susanne Bier. V Belgii se zas stali oceňovanými představiteli evropského dramatu bratři Jean-Pierre a Luc Dardennovi, kteří na sebe výrazně upozornily s filmy Myslím na vás (1992), Slib (1996) nebo Rosetta (1999). Výrazný mezinárodní vliv měla též hongkongská romantická dramata režiséra Kar-wai Wonga, zejména Chungking express (1994), Padlí andělé (1995), Šťastni spolu (1997) nebo Stvořeni pro lásku (2000).

Zásadními díly britského dramatu se staly mimo jiné snímky Soumrak dne od Jamese Ivoryho (1993), na osm Oscarů nominovaný příběh distingovaného majordoma, na pět Oscarů nominované Tajnosti a lži od Mika Leigha (1996), pojednávající o setkání matky a dcery po mnoha letech, nebo Trainspotting od Dannyho Boyla (1996), generační manifest proslavený drogovou tematikou. Z francouzské tvorby stojí za pozornost zejména oscarové romantické drama Indočína (1992), zasazené do prostředí kaučukových plantáží v koloniálním Vietnamu, a Nenávist od Mathieua Kassovitze (1995), sledující živoření tří mladých delikventů v pařížských ulicích. V Itálii se stal oscarovým pro změnu hned třemi soškami oceněný snímek Život je krásný (1997), komediální drama o židovském číšníkovi, který kvůli svému malému synkovi pojal jejich pobyt v koncentračním táboře jako součást narozeninové hry. Italský režisér Giuseppe Tornatore zas uspěl s dramatem Legenda o „1900“ (1998), jehož hlavním hrdinou byl klavírista, jenž se narodil na palubě zámořské lodi a nikdy ji neopustil. Velké množství výrazných filmařů vyprodukovalo Španělsko – režisér Pedro Almodóvar získal věhlas díky svým melodramatickým filmům Květ mého tajemství (1995), Na dno vášně (1997) nebo Vše o mé matce (1999), v nichž se zabýval zejména duševními pochody ženských postav, a jako pozoruhodné autorské osobnosti se projevili i režiséři Alejandro Amenábar (Otevři oči, 1997), Fernando Trueba (Dívka tvých snů, 1998) nebo Julio Medem (Zrzavá veverka z roku 1993, Země z roku 1996 nebo Milenci ze severního pólu z roku 1998).

Polský režisér Krzysztof Kieślowski ještě posílil svůj věhlas prostřednictvím snímku Dvojí život Veroniky (1991), ve Francii natočeným příběhem o propletených osudech dvou identických dívek, a filmovou trilogií Tři barvy, postupně postihující témata „volnost, rovnost, bratrství“ a sestávající z filmů pojmenovaných podle barev francouzské trikolóry – Modrá (1993), Červená (1994) a Bílá (1994). Ruský film pookřál díky režisérům, jimiž byli např. Pavel Čuchraj (Vor, 1997) nebo Nikita Michalkov, jehož poeticky melancholické oscarové drama Unaveni sluncem (1994) bylo zasazeno do období stalinistických čistek. Maďarský režisér Béla Tarr rozšířil svou filmografii o více než sedmihodinový epos Satanské tango (1994) a o Werckmeisterovy harmonie (2000), přičemž oba snímky prosluly dlouhými uhrančivými záběry a interpretačně bohatou vrstevnatostí. Nová generace filmařů se objevila v Íránu, předními reprezentanty tamní kinematografie se stali zejména Jafar Panahi (Bílý balónek, 1995), Abbas Kiarostami (Chuť třešní, 1997), Majid Majidi (Božské děti, 1997) nebo Samira Makhmalbaf (Jablko, 1998). Za zmínku stojí též německý koprodukční film polské režisérky Agnieszky Holland Evropa, Evropa (1990), třemi Oscary oceněné australské koprodukční drama novozélandské režisérky Jane Campion Piano (1993), novozélandská Nebeská stvoření od Petera Jacksona (1994), český oscarový Kolja od Jana Svěráka (1996) nebo brazilské Hlavní nádraží od Waltera Sallese (1998).

 

Americké drama po roce 2000

Počátek nového milénia se nesl mimo jiné v duchu boje s terorismem, rapidního vývoje technologií, šíření internetu a sociálních sítí a obav z globálního oteplování. V kinematografii se začaly ještě více než v předchozím desetiletí používat digitální technologie, z největších kasovních hitů (většinou trikových velkofilmů) se v řadě případů začaly stávat několikadílné filmové série, nosiče DVD plně nahradily trh s videokazetami (přičemž se nově objevily též Blu-Ray disky a první online poskytovatelé filmů a seriálů) a filmové společnosti začaly brojit proti ilegálnímu stahování filmů na internetu. Téma terorismu proniklo do leckterých snímků, kupříkladu drama Paula Greengrasse Let číslo 93 (2006) a film Olivera Stona World Trade Center (2006) byly inspirovány přímo událostmi souvisejícími s útokem na budovy Světového obchodního centra v New Yorku v roce 2001, šesti Oscary oceněný film Kathryn Bigelow Smrt čeká všude (2008) vyprávěl o skupině vojáků specializovaných na deaktivaci bomb a pozdější drama téže režisérky 30 minut do půlnoci (2012) se zas točilo kolem armádního zásahu na teroristu Usámu bin Ládina. Významné téma nastolil i třemi Oscary vyznamenaný snímek Paula Haggise Crash (2004), jenž pojednával o různých formách rasismu, a také stejným počtem sošek oceněný film Anga Leeho Zkrocená hora (2005), drama o homosexuální romanci dvou kovbojů.

Silně působivým byl snímek Requiem za sen od Darrena Aronofského (2000), který vykresloval prostřednictvím několika příběhů různé podoby drogových závislostí, přičemž tentýž režisér později zaujal i s romantickým dramatem Fontána (2006) a sportovním dramatem Wrestler (2008). Režisér Clint Eastwood uspěl na Oscarech se sportovním dramatem o cílevědomé boxerce Million Dollar Baby (2004), které zazářilo ve čtyřech kategoriích, a poté vyvolal značný ohlas i se svými pozdějšími dramaty Výměna (2008) a Gran Torino (2008). Na Oscarech se blýsklo i čtyřikrát oceněné drama Stevena Soderbergha Traffic - Nadvláda gangů (2000), jehož námětem byl boj proti drogovým mafiím, dvakrát vítězné drama Paula Thomase Andersona Až na krev (2007), epos o vzestupu ctižádostivého ropného magnáta, a taktéž dvakrát vyznamenané drama Leeho Danielse Precious (2009), příběh o nelehkém dospívání náctileté černošky ze sociálně slabých poměrů.

Tři z třinácti oscarových nominací proměnilo romantické drama Davida Finchera Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008), líčící příběh muže, jehož tělo v důsledku vzácné choroby postupem času mládlo, a na osm Oscarů dosáhl Milionář z chatrče od Dannyho Boyla (2008), drama o životních osudech indického účastníka vědomostní soutěže. Po jedné sošce získala např. dramata Ples příšer od Marca Forstera (2001), film o vztahu černošské vdovy a rasistického vězeňského bachaře, jenž asistoval u popravy jejího odsouzeného manžela, Hodiny od Stephena Daldryho (2002), vyprávějící tři navzájem související příběhy tří žen ze tří různých dob, nebo Ztraceno v překladu od Sofie Coppoly (2003), snímek pojednávající o osamělosti v cizím prostředí. Za zmínku stojí i melodrama Todda Haynese Daleko do nebe (2002), dramatické filmy Woodyho Allena Match Point - Hra osudu (2005) a Vicky Cristina Barcelona (2008), drama Sama Mendese o manželské krizi Nouzový východ (2008), soudní drama o dávné vášni a procesech s válečnými zločinci Předčítač (2008), rodinné drama Hačikó - příběh psa (2009) a sportovní dramata Vzpomínka na titány (2000), Rocky Balboa (2006) a Zrození šampióna (2009).

 

Evropská i mimoevropská dramata nového tisíciletí

V Latinské Americe se probudil nový proud kinematografie spolu s brazilským režisérem Fernandem Meirellesem (Město bohů, 2002) a s mexickými režiséry Alfonsem Cuarónem (Mexická jízda, 2001) a Alejandrem Gonzálezem Iñárrituem, který po mozaikovitém filmu Amores perros - láska je kurva (2000) natočil v USA podobně strukturovaná dramata 21 gramů (2003) a Babel (2006). V Rumunsku začala být po několika letech kinematografického půstu nazývaná Rumunskou novou vlnou nová generace filmařů, jejichž zaměření spočívalo v minimalistických realistických příbězích, bohatých na silné dramatické situace a orientovaných na sociální a společensky závažná témata. Nejvýrazněji se v tomto směru zapsali do historie režiséři Cristi Puiu (Smrt pana Lazaresca, 2005), Corneliu Porumboiu (12:08 na východ od Bukurešti, 2006), Cristian Mungiu (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, 2007) a Radu Jude (Nejšťastnější dívka na světě, 2009). Ve Francii se významnými osobnostmi tamní dramatické kinematografie stali François Ozon (Bazén z roku 2003, 5x2 z roku 2004), Laurent Cantet (Mezi zdmi, 2008) a Gaspar Noé, jehož filmy Zvrácený (2002) a Vejdi do prázdna (2009) byly předmětem kontroverze.

Z dánských tvůrců stojí za vyzdvihnutí především Lars von Trier, jenž po stylově minimalistických dramatech Dogville (2003) a Manderlay (2005) natočil kontroverzního Antikrista (2009), a režisérka Susanne Bier, jejíž filmy Bratři (2004) a Po svatbě (2006) se staly předlohami pozdějších amerických předělávek. Mezi ruskými režiséry zas vynikali zejména Andrej Končalovský (Dům bláznů, 2002), Andrej Zvjagincev (Návrat z roku 2003, Vyhoštění z roku 2007), Nikita Michalkov (Dvanáct, 2007) a Alexandr Sokurov, jehož Ruská archa (2002) se natáčela v petrohradské Ermitáži na jediný dlouhý záběr. Rakouský režisér Michael Haneke sklidil značný ohlas za svá dramata Pianistka (2001) a Utajený (2005) a také za film Bílá stuha (2009), v němž vyprávěl na pozadí osudů obyvatel jedné německé vesnice o zlu v člověku, o patologických vztazích ve společnosti a o zrodu nacismu. Belgičtí bratři Jean-Pierre a Luc Dardennovi uspěli s dramaty Syn (2002), Dítě (2005) a Mlčení Lorny (2008), španělský režisér Julio Medem prorazil se snímky Sex a Lucía (2001) a Chaotická Ana (2007) a Pedro Almodóvar rozšířil svou filmografii o dramata Mluv s ní (2002), Špatná výchova (2004), Volver (2006) a Rozervaná objetí (2009).

V Německu slavil úspěch režisér Florian Henckel von Donnersmarck, a to s oscarovým filmem Životy těch druhých (2006), jenž vyprávěl o domácnosti režimem sledovaného dramatika a o tajném policistovi, jenž byl nasazen na jeho odposlouchávání. Významnou osobností německého filmu se však stal i Fatih Akin, jehož filmy Proti zdi (2004) a Na druhé straně (2007) se odehrávaly v prostředí tureckých přistěhovalců, zatímco snímek Náš vůdce od režiséra Dennise Gansela (2008) pojednával o školním experimentu, jenž se vymkl kontrole. Britská sociální dramata Billy Elliot (2000) a Vera Drake - Žena dvou tváří (2004) se zabývala v prvním případě příběhem jedenáctiletého chlapce navštěvujícího baletní kurzy, v druhém případě dobromyslným počínáním ilegální potratářky v poválečné Anglii. Za povšimnutí krom toho stojí i kontroverzní Snílci italského režiséra Bernarda Bertolucciho, švédské drama Zlo mezi námi (2003) a české filmy Musíme si pomáhat (2000), Štěstí (2005) a Karamazovi (2008).

 

Americká a britská dramatická tvorba po roce 2010

Filmový průmysl i distribuční systém značně ovlivnilo rozšíření a navýšení počtu streamovacích platforem typu VOD (Video on Demand), online poskytovatelů filmů a seriálů, jež divákům umožňovali sledovat audiovizuální obsah dle vlastního výběru z obsáhlých nabídek. Televizní vysílání, disponující oproti tomu pevně daným programem, zas šlo divákům naproti přidáním funkce zpětného zhlédnutí a snadného nahrávání, k čemuž dopomohly též chytré televizory. Blu-Ray disky se staly důstojnými konkurenty starším DVD a v průběhu dekády navíc začaly vycházet i Ultra HD filmy v rozlišení 4K, přestože prodeje fyzických nosičů v důsledku zvyšující se popularity streamovacích služeb celkově v průměru poklesly. Na přelomu desetiletí, počínaje rokem 2007, se dostaly do módy 3D filmy, jimiž však byly zejména velkorozpočtové blockbustery a animované filmy. Popularita určitých filmů nadále vedla k výrobě mnoha pokračování, remaků, restartů a prequelů, novým trendem se navíc staly filmové série tvořící vzájemně provázané fikční světy. Dramata se stala z diváckého hlediska středním proudem, na předávání Oscarů i jiných filmových cen přesto figurovala mnohem častěji než jakékoli jiné žánry.

Velkým tématem řady dramat se staly např. osudy černošských otroků (12 let v řetězech z roku 2013, Harriet z roku 2019), Alzheimerova choroba (Pořád jsem to já z roku 2014, britský The Father z roku 2019) nebo homosexuální romance (Carol z roku 2015, Dej mi své jméno z roku 2017). Černobílý svět (2011) pojednával o rasové diskriminaci, třemi Oscary oceněný Klub poslední naděje (2013) popisoval život lidí s nemocí AIDS, dvěma Oscary vyznamenaný Spotlight (2015) líčil příběh novinářů rozkrývajících případy kněží sexuálně obtěžujících mladé chlapce a Manželská historie (2019) procedurálně nahlížela na rozpad jednoho manželství. Na šest Oscarů nominovaný film Dannyho Boylea 127 hodin (2010) byl dramatem o přežití, jehož hlavní hrdina byl uvězněn ve skalní propasti, drama Stevena Soderbergha Bez kalhot (2012) se zas odehrávalo v prostředí striptérů, hrdinkami filmu Skrytá čísla (2016) byly ženy zaměstnané v NASA, snímek Lennyho Abrahamsona Room (2015) vyprávěl o unesené ženě, která byla nucena vychovávat svého synka v jediné místnosti, a sociální drama Andrey Arnold American Honey (2016) pro změnu zavítalo do komunity podomních prodejců předplatných časopisů. Britský režisér Ken Loach uspěl na mezinárodních festivalech se sociálními dramaty Já, Daniel Blake (2016) a Pardon, nezastihli jsme vás (2019), které kritizovaly mezní situace na pracovním trhu.

Výjimečnou událostí se stalo drama Chlapectví od Richarda Linklatera (2014), které se natáčelo průběžně po dvanáct let se stále stejnými herci, kteří přirozeně stárli spolu se svými postavami. Třemi Oscary oceněné drama Davida Finchera Sociální síť (2010) se zabývalo založením Facebooku, Černá labuť od Darrena Aronofského (2010) vyprávěla o psychickém rozkladu ambiciózní baletky a třemi soškami vyznamenaný film Bena Afflecka Argo (2012) se zas věnoval svérázné záchranné misi desítek rukojmí během islámské revoluce v Íránu. Vícero Oscarů získal i film Moonlight od Barryho Jenkinse (2016) a také Místo u moře od Kennetha Lonergana (2016), Tenkrát v Hollywoodu od Quentina Tarantina (2019) nebo Země nomádů od Chloé Zhao (2020). Po jedné sošce obdržely např. Jasmíniny slzy od Woodyho Allena (2013), Nit z přízraků od Paula Thomase Andersona (2017), jenž zapůsobil i svým psychologickým dramatem Mistr (2012), či Malé ženy od Grety Gerwig (2019), z jejíž tvorby stojí za zmínku i snímek Lady Bird (2017). Na Oscarech se krom toho zadařilo mimo jiné i sportovním dramatům Fighter (2010) a Moneyball (2011) a hudebním dramatům Whiplash (2014) a Zrodila se hvězda (2018). Opomenout nelze kupříkladu ani britský Stud od Steva McQueena (2011) nebo americké snímky Strom života od Terrence Malicka (2011), Blízko od sebe od Johna Wellse (2013), Vlk z Wall Street od Martina Scorseseho (2013) nebo Chicagský tribunál od Aarona Sorkina (2020).

 

Evropská i mimoevropská dramata po roce 2010

Řada slavných evropských režisérů nadále rozšiřovala své portfolio – Béla Tarr natočil jako svůj vůbec poslední film Turínského koně (2011), Lars von Trier se v Melancholii (2011) zabýval koncem světa a následně způsobil rozruch nejprve s dvoudílnou Nymfomankou (2013) a poté i se snímkem Jack staví dům (2018), Gaspar Noé podobně šokoval s erotickým dramatem Love (2015) a Michael Haneke zas režíroval dvě úzce propojená dramata, oscarovou Lásku (2012) a Happy End (2017). Thomas Vinterberg předvedl mimořádnou formu s filmem Hon (2012) a s oscarovým Chlastem (2020), Fatih Akin uspěl s dramatickým filmem Odnikud (2017), z ruských režisérů se pro změnu nejvíce prosadili Andrej Končalovský s Bílými nocemi pošťáka Alexeje Trjapicyna (2014) a Andrej Zvjagincev se snímky Jelena (2011), Leviatan (2014) a Nemilovaní (2017). Leos Carax rozbouřil vody s filmem Holy Motors (2012), Bratři Dardennovi přispěli do své filmografie mimo jiné s dramaty Kluk na kole (2011) a Dva dny, jedna noc (2014), François Ozon obohatil svou tvorbu o snímky Jen 17 (2013), Chvála Bohu (2018) a Léto 85 (2020) a Pedro Almodóvar zas režíroval chválené filmy Julieta (2016) a Bolest a sláva (2019).

V Rumunsku navázali na svou tvorbu režiséři Rumunské nové vlny Cristian Mungiu (Zkouška dospělosti, 2016), Cristi Puiu (Sieranevada, 2016) a Radu Jude (Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři, 2018). V Řecku vznikl souběžně s tamní ekonomickou krizí proud mezinárodně uznávaných filmů, které byly absurdními a bizarními satirickými obrazy pokřivené lidské společnosti, a pro něž se uchytilo označení Divná řecká vlna. Tuto vlnu odstartovaly filmy Attenberg od režisérky Athiny Rachel Tsangari (2010) a Špičák od Yorgose Lanthimose (2009), který se následně díky svým dalším filmům Alpy (2011), Humr (2015) a Zabití posvátného jelena (2017) stal nejvyhledávanějším řeckým režisérem. Filipínský filmař Lav Diaz proslul svými mimořádně dlouhými a pomalými filmy Počátky minulosti (2014) a Ta, která odešla (2016) a turecký režisér Nuri Bilge Ceylan se pro změnu proslavil svými dramaty Tenkrát v Anatolii (2012), Zimní spánek (2014) a Planá hrušeň (2018). Z čínských dramat stojí za vyzdvihnutí opojné a snové Poslední večery na Zemi (2018), jež disponovaly hodinu dlouhou 3D scénou natočenou na jediný záběr, a společensky závažná rodinná sága Sbohem, synu (2019), která upozorňovala na stinné stránky čínské kulturní revoluce a politiky jednoho dítěte. Z japonské dramatické tvorby se největší prestiže dostalo filmům režiséra Hirokazu Kore'edy, jenž vylíčil příběhy různých rodin ve snímcích Jaký otec, takový syn (2013), Naše malá sestra (2015), Po bouři (2016) a Zloději (2018).

Z polské kinematografie nejvíce uspěly filmy oscarová Ida (2013) a Studená válka (2018) od Pawła Pawlikowského a také drama Corpus Christi (2019) od Jana Komasy. V Itálii se s největším ohlasem setkali dva diametrálně odlišní tvůrci – Paolo Sorrentino, jenž se v oscarovém filmu Velká nádhera (2013) a ve snímku Mládí (2015) zabýval životem smetánky, a Alice Rohrwacher, která se ve svých sociálních dramatech Zázraky (2014) a Šťastný Lazzaro (2018) věnovala naopak lidem z nižší společenské vrstvy. Švédsko objevilo Rubena Östlunda a jeho ceněné filmy Hra (2011), Vyšší moc (2014) a Čtverec (2017), ve Francii byl zas zjevením Kanaďan Xavier Dolan a jeho dramata Imaginární lásky (2010), Laurence Anyways (2012), Mami! (2014), Je to jen konec světa (2016) nebo Matthias a Maxime (2019). Krom toho se z francouzské tvorby výrazně prosadili i snímky Život Adèle (2013), 120 BPM (2017) nebo Portrét dívky v plamenech (2019).

K íránské filmařské špičce se zařadili především režiséři Asghar Farhadi (oscarový Rozchod Nadera a Simin z roku 2011 a též oscarový Klient z roku 2016) a Jafar Panahi (Taxi Teherán z roku 2015, Tři tváře z roku 2018). Z mexických tvůrců se nejvíce zadařilo režisérům Alfonsu Cuarónovi (oscarová Roma, 2018) a Carlosu Reygadasovi (Post Tenebras Lux z roku 2012 a Naše doba z roku 2018). Z německé filmové tvorby stojí za připomenutí především komediální drama Toni Erdmann (2016) a také filmy Křížová cesta (2014), Nikdy neodvracej zrak (2018) a Narušitel systému (2019), z maďarských snímků zas vyniklo zejména holokaustové oscarové drama Saulův syn (2015) a také romantické drama O těle a duši (2017). Opomenout nelze ani gruzínský Kukuřičný ostrov (2014), bulharský snímek Glory (2016), norskou Thelmu (2017), jihokorejské Vzplanutí (2018), chilskou oscarovou Fantastickou ženu (2017), kanadské Genesis (2018), islandský Bílý bílý den (2019), české Nabarvené ptáče (2019), dánsko-švédskou Srdcovou královnu (2019) nebo norsko-švédskou Naději (2019).

Filmmaniak