Zvětšenina

Antonioni je pro mě něco jako dnes třeba Widing Refn. Ve svých filmech se snaží spojovat populární a s čímsi hluboce artovým a přinejmenším pro mě to úplně nefunguje a ve výsledku je to spíš nuda anebo art for masses. Kdyby Zvětšeninu natočil třeba Godard, věřím, že by se mnohem víc oddal trýznění diváka s nekonečným studováním několika nazvětšovaných detailů a nesnažil by se pák následně vykoupit venturou na koncert Yardbirds. Čeho si na Zvětšenině cením je to jak geniálně vyobrazila práci modního fotografa v úvodu snímku. Ve své podstatě je Zvětšenina vlástně tím, čím je její hlavní postava fotografa: po večerech fotografuje život v noclehárně, přes den fotí Twiggy a Veruschku do modního časopisu. Jednou nohou v punku a druhou v mtv. // Jinak nemusím asi dvakrát doporučovat, ale pokud chcete vidět pro mě skutečně relevantní filmy, kde nalezení jednoho malého detailu dopomohlo k rozkrytí jednoho velkéh celku, pusťe si De Palmův BLOW OUT a Coppolův ROZHOVOR / THE CONVERSATION. (06.12.2016)

Tak nevím, jestli víc nemám v lásce staré filmy nebo Art filmy. Zvětšenina nicméně splňuje obě varianty. Pro mne, obyčejného člověka, se zde totiž až do scény v parku nedělo nic převratného. Sledovat bezstarostný, veselý, nezávazný životní styl tehdejší mládeže mi mnoho zábavné nepřipadalo. To vše v podání módního fotografa, který je za vodou. Jedno však nemůžu popřít: odhalováním tajemství fotografie a ,,tichem“ při závěrečné scéně jsem byl – nevím proč – fascinován! Vím proč, jsou totiž moc dobré, než abych si jich nevšiml! Přesto jde JEDNO Z NEJLEPŠÍCH DĚL KINEMATOGRAFIE mimo mne. Nepokrytě přiznávám ,,já tomu umění nerozumím…..“ (10.02.2008)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

Umělecký film, který velice mírnými a uměřenými prostředky vypráví v prvním plánu drama, které člověku nedá vydechnout. V dalších vrstvách se pak originálně zamýšlí nad tím, jak je život pomíjivý, nevyzpytatelný a nepředvídatelný, ale nejen do budoucnosti, ale i do zdánlivě jasné a přehledné minulosti. V symbolické rovině tento pocit a náladu nastoluje už v úvodu chaotickým průvodem těžko identifikovatelných maškar a stejně tak v závěru slavnou scénou fiktivního tenisu bez míčku. Stalo se to? Stalo se to tak, jak si to člověk pamatuje? Pamatují si všichni totéž? Stejně vrazi jako oběti? Stejně svědci, stejně zainteresovaní jako lhostejní nebo zfetovaní? Volné tempo, zdání hříčky a nepřestajné napětí - to všechno tažené přes úsporně hrajícího skvělého herce. (06.04.2007)

Po letech reviduji, překvapená, že kdysi mlhavý příběh se přede mnou náhle vyloupl, skepticky příkrý a jasný. Měním hodnocení, neboť mi zároveň došlo, že ono konceptuální či strojené chování všech postav, které mi před lety překáželo, jistá jejich neobratnost, stafážovost či plakátovost, neopravdovost, ve skutečnosti cíleně dotvářejí pointu filmu. Úspěšný fotograf, jenž - jakoby mimochodem, bez zájmu - provokuje svou arogancí a nezúčastněností okolí, které se před něj každodenně tupě klade, znuděný jeho nedějovostí, nedobrodružností, čitelnou plakátovostí a stafážovostí, snadností úspěchu, při jednom ze svých výletů z ateliéru, kdy se snaží o skutečnější focení, o aktivizaci a rozpohybování světa svým fotoaparátem, o vydolování živých interakcí, náhodou vyfotí vraždu - která se navíc možná stala právě proto, že fotil - a na okamžik propadá vzrušení, že je možné protrhnout ubíjející klec paradigmat, vyvolat změnu, a tak pocítit sebe, pocítit (a nechat pocítit svět) jedinečnost svého vlastního bytí, získat vzrušující odezvu v narušení běhu věcí právě jakožto nadaný fotograf, jehož placený úspěch jinak spočívá v tom vžité rámce upevňovat. Avšak postupně zklamaně sleduje, že svět, v němž existuje, se nedá vyrušit, ničím vykolejit, a my se díváme, jak jeho postava v závěru snímku mizí z hřiště, protože ve stafážovém světě zůstává navždycky neviditelný, jako by nebyl, bez šance do něčeho skutečně originálně a zaznamenatelně zasáhnout. *** Jednoznačně doporučuji každému okouzlenému divákovi též přečíst si předlohovou povídku Zvětšeniny z pera jihoamerického génia srovnatelného s Márquezem, byť jinudy se ubírajícího ve svém magizování i rozkrývání světa, který žijeme, jeho principů a našich potenciálů i limitů, Julia Cortázara: totiž povídku Babí léto, jež několikrát vyšla v českých výborech ze spisovatelovy pozoruhodné povídkové tvorby a Antonioniovi se stala především východiskem a podnětem k vytvoření mnohem spíše mistrovského filmového pandánu k ní než jejího filmového ztvárnění. Ta dvě díla spou vedou svrchovaný a výsostný dialog a navzájem se dourčují jako dva přilehlé a neodtrhnutelné magnety, byť o náboji ani soulehlém, ani opačném. *~ (18.06.2013)