Thriller - Žánry

Charakteristické znaky a sub-žánry thrillerů

Thriller je fikčním žánrem, jehož cílem je budování napětí a dalších souvisejících pocitů, jako je vzrušené očekávání, zvědavost, překvapení, rozrušení a úzkost. Toho může být dosaženo mnoha způsoby – zasazením postav do nebezpečné situace a vzbuzováním pocitu ohrožení, oddalováním čehosi zlého a nevyhnutelného, či postupným rozkrýváním různých záhad a tajemství. Hlavní hrdinové thrillerů často usilují o záchranu svého nebo něčího života při řešení všelijakých problémů a krizových situací nebo při plnění jakéhosi poslání. Častým motivem thrillerů bývají mimo jiné honičky a pronásledování, spiknutí a konspirace, vraždy, pomsty a držení rukojmí, nájemní zabijáci, špionáž a tajení důležitých informací nebo pátrání po vrazích, zlodějích, únoscích, psychopatech či teroristech. Thrillery mívají rychlý spád, často disponují nečekanými dějovými zvraty, falešnými stopami, určitou mírou akce a vrcholí v těch nejnapínavějších okamžicích. Svou podstatou se thrillery mohou snadno mísit s jinými žánry, typicky např. se žánrem krimi, jenž však klade mnohem větší důraz na rozvíjení kriminální či detektivní zápletky, nebo se žánrem hororu, který nicméně stojí spíš na vyvolávání strachu a děsu než na pouhém napětí, k čemuž navíc na rozdíl od thrilleru častěji využívá nadpřirozených elementů.

Časté jsou kromě krimi-thrillerů a thrillerů s hororovými prvky také špionážní thrillery, odehrávající se ve světě tajných služeb, a psychologické thrillery, jež kladou důraz na proměny v lidském chování, identitu člověka a prožívání složitých duševních procesů. Existují též právnické a politické thrillery, jejichž děj se soustředí na postavy právníků a vládních činitelů a na politické motivy, jako jsou např. konflikty mezi mocnostmi, atentáty na státníky či rozkrývání korupčních sítí, nebo mysteriózní thrillery, které pracují naopak s motivy nereálnými a paranormálními. V techno-thrillerech se zápletka obvykle točí kolem používání vyspělých technologií, v konspiračních thrillerech zas hraje prim odhalování tajného spiknutí, erotické thrillery kombinují napínavý děj s více či méně explicitní nahotou a sexuálními scénami a komediální thrillery pro změnu míchají napětí s humorem. Kromě napínavého obsahu mohou thrillery mnohdy nabídnout i společenský komentář nebo kritiku, přičemž takové thrillery se pak nejběžněji zabývají sociálními nebo rasovými tématy. Běžné jsou i akční thrillery, sci-fi thrillery nebo katastrofické thrillery, ty jsou však popsány v sekcích o sci-fi, akčních a katastrofických filmech, stejně jako i krimi filmům je přiřazena vlastní žánrová kategorie.

Zrod thrilleru v počátcích zvukové éry

Za jeden z prvních thrillerů je považován němý komediální snímek O patro výš (1923), v jehož průběhu hlavní protagonista v podání Harolda Lloyda zdolává bez jakéhokoli jištění v rámci nesmírně napínavého kaskadérského kousku výškovou budovu. Německý film Fritze Langa Špioni (1928), jenž pracoval s motivy romance dvou agentů ze znepřátelených tajných služeb, byl zas vůbec prvním špionážním thrillerem, který díky užití řady prvků, jimiž byla kupříkladu realizace skrytých ústředí tajných organizací nebo používání čísel při identifikaci agentů, ovlivnil vývoj tohoto žánru na několik desetiletí dopředu. Fritz Lang později natočil v USA mimo jiné například thriller Man Hunt (1941), jehož hrdinou byl britský vojenský kapitán, jenž byl po neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera pronásledován gestapem.

Režisér Roland West natočil thriller The Bat Whispers (1930), předělávku vlastního němého filmu z roku 1926, vyprávějící o obyvatelích velkého domu, terorizovaných neznámým zločincem. Ve filmu Nejnebezpečnější hra (1932) byli zas hlavní hrdinové konfrontováni s podivínským hrabětem, jenž na svém soukromém ostrově pořádal hony na lidi. V britském thrilleru Římský express (1932) se v jedoucím vlaku řešilo zcizení obrazu, vydírání i vražda. Ve filmu Night Must Fall (1937) byl zas na práci na statku najat šikovný pomocník, jehož přítomnost však vzbuzovala otázky ohledně série vražd, k nimž docházelo v blízkém okolí.

 

Alfred Hitchcock neboli „mistr napětí“

Britský režisér a scenárista Alfred Hitchcock začínal jako autor mezititulků v němých filmech, postupem času se však vypracoval do pozice žánrové legendy a jednoho z nejslavnějších filmařů vůbec, jenž právě thrilleru vtiskl své jedinečné pojetí, jenž ovlivnilo vývoj tohoto žánru v budoucích dekádách. Thrillerem byl už jeho němý film s názvem Příšerný host (1927), v němž se pátralo po nechvalně proslulém Jacku Rozparovači, a ve kterém se Hitchcock poprvé zabýval svým oblíbeným motivem nevinné ženy v nebezpečí. Jeho dalším thrillerem byl již zvukový snímek Její zpověď (1929), v němž hlavní hrdinka zabila v sebeobraně útočníka, jehož vraždu poté vyšetřoval její snoubenec. Hitchcock poté natočil komediální konspirační thriller Muž, který věděl příliš mnoho (1934), jehož předělávky se sám ujal v roce 1956. Pak režíroval snímek o naháněném uprchlíkovi The 39 Steps (1935), film Sabotáž (1936), v němž vylíčil pátrání policejního seržanta po podezřelém teroristovi, či thriller Mladý a nezkušený (1937), ve kterém nevinný muž podezřelý z vraždy slavné herečky pátral na vlastní pěst po jejím skutečném vrahovi. V komediálně laděném konspiračním thrilleru Zmizení staré dámy (1938) zas kultovní režisér rozehrál příběh o hledání pasažérky jedoucího vlaku, která se během cesty vypařila neznámo kam.

V roce 1940 byl Alfred Hitchcock pozván do Hollywoodu, aby natočil snímek Rebecca (1940), pojednávající o manželském páru v podání Laurence Oliviera a Joan Fontaine, kteří po svatbě odjeli na mužovo šlechtické panství, jenž jeho novomanželce nahánělo hrůzu. Film slavil mimořádný úspěch, z jedenácti oscarových nominací proměnil dvě (včetně té za nejlepší film) a odstartoval Hitchcockovu dlouhou kariéru v USA, kde režisér prožil zbytek života. Téhož roku měl premiéru i jeho americký thriller Zahraniční dopisovatel (1940), v němž skloubil téma druhé světové války se špionážní zápletkou, do níž omylem zabředl obyčejný novinář, jenž byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Poté Hitchcock režíroval snímek Podezření (1941), v němž si Joan Fontaine zahrála zamilovanou ženu, jíž zadlužený přítel ztvárněný Carym Grantem usiloval o život kvůli její životní pojistce. Jeho dalším thrillerem byl Sabotér (1942), v němž byl nevinný přihlížející pilot zatažen do válečného zločinu, naháněn policií i zločinci zároveň. V krátkém časovém sledu pak došlo i na psychologické thrillery Ani stín podezření (1943) a Rozdvojená duše (1945), na špionážního Pověstného muže (1946) a na konverzační Provaz (1948), jenž se snažil budit zdání filmu natočeného na jediný záběr.

Své nejslavnější filmy nicméně Alfred Hitchcock natočil až v 50. letech, která započal snímkem Hrůza na jevišti (1950), zasazeným do divadelního prostředí, a hlavně Cizinci ve vlaku (1951), v nichž se dva muži při svém náhodném setkání domluvili na vraždách dvou nenáviděných lidí, jichž by se rádi zbavili. Po Vraždě na objednávku (1954), v níž spojil pokus o dokonale naplánovaný zločin s jeho policejním vyšetřováním, Hitchcock natočil na čtyři Oscary nominované Okno do dvora (1954), v němž James Stewart a Grace Kelly ztvárnili pár, jenž na základě podrobného pozorování došel k přesvědčení, že jeden z jejich sousedů zabil svou manželku. Po zmíněném Muži, který věděl příliš mnoho (1956) následoval ještě snímek Vertigo (1958), jenž líčil snový psychologický příběh bývalého policisty, který se zamiloval do ženy, již měl za úkol potajmu sledovat, a další mistrovský thriller Na sever severozápadní linkou (1959), v němž se reklamní specialista v podání Caryho Granta stal obětí špionážních tajných služeb v příběhu, jenž se zapsal do filmové historie scénou s mužem pronásledovaném letadlem a závěrem na památníku Mount Rushmore. Po slavných hororech Psycho (1960) a Ptáci (1963) pak Hitchcock režíroval v 60. a 70. letech mimo jiné ještě thrillery Marnie (1964), Roztržená opona (1966) či Zběsilost (1972), které však na mimořádné úspěchy jeho předešlých filmů již nenavázaly.

 

Další tvůrci thrillerů ve 40. letech

V USA kralovaly ve 40. letech kriminální filmy noir, přičemž klasické thrillery, které též v menší míře vznikaly, často používaly podobná schémata jako některé Hitchcockovy filmy, typicky pronásledování agenty tajné služby nebo nesnáze hlavní hrdinky vystavené potenciálnímu nebezpečí. První zmíněné téma zpracoval např. válečný komediální thriller režiséra Carola Reeda Noční vlak do Mnichova (1940), jenž nechal své hrdiny v rámci špionážní zápletky cestovat po nejrůznějších atraktivních evropských lokacích a velkoměstech, což se následně stalo oblíbeným prvkem celé řady pozdějších thrillerů, zejména těch o tajných agentech, navštěvujících při plnění svých misí exotická místa po celém světě. Krátce nato vznikly v roce 1943 ještě špionážní thrillery Cesta do strachu, Above Suspicion a The Fallen Sparrow.

Druhý zmíněný námět naplňoval mimo jiné britský snímek Gaslight (1940) i jeho novější americké verze režiséra George Cukora Plynové lampy (1944), psychologický thriller pojednávající o obavách ženy ze ztráty rozumu v rodinném sídle, v němž se s manželem zabydlela po úmrtí své tety. S motivem ženy konfrontované s přítomností jakéhosi vraha pracovaly zas filmy Točité schodiště od Roberta Siodmaka (1945), v němž se před zabijákem fyzicky postižených žen skrývala mladá němá hospodyně, nebo Promiňte, omyl od Anatole Litvaka (1948), jehož protagonistka v telefonu omylem zaslechla plán své vlastní vraždy. O řadu let později se s výrazným úspěchem setkal snímek Terence Younga Čekej do tmy (1967), v němž osamocenou slepou ženu ztvárněnou herečkou Audrey Hepburn ohrožovala v jejím bytě skupina kriminálníků.

 

Politické a špionážní thrillery 50. a 60. let

Jako rané společensko-kritické thrillery, v nichž je v přeneseném významu hlavním padouchem společnost samotná, bývaly označovány snímky Černý den v Black Rock režiséra Johna Sturgese (1955), westernově laděný příběh o válečném veteránovi z druhé světové, který se při snaze vyhledat v zapadlém americkém městečku jistého japonského farmáře setkal s podezřelou neochotou místních, nebo V žáru noci od Normana Jewisona (1967), jenž se zabýval rasovými otázkami v krimi-thrilleru o jižanských policistech, jimž přijel pomoct s vyšetřováním úmrtí bohatého podnikatele černošský specialista na vraždy. Ve snímku The Bad Seed (1956) byla matka desetileté dívky přesvědčena, že její dcera byla malou vražedkyní, hlavním anti-hrdinou britského filmu Šmírák (1960) se stal osamělý fotograf a voyeur, posedlý touhou zachytit smrt zavražděné oběti na filmovém pásu, a ve filmu Mys hrůzy (1962) byl hlavním protagonistou pro změnu bývalý trestanec, jenž se rozhodl pomstít muži, jenž ho před lety usvědčil ze zločinu.

Snímek Šaráda (1963) režiséra Stanleyho Donena s Carym Grantem a Audrey Hepburn kombinoval romantickou komedii se špionážní thrillerovou zápletkou a politický thriller Mandžuský kandidát (1962) oživil v 60. letech motiv tajných agentů a vládních konspirací. Politické byly i některé thrillery zabývající se americko-sovětským konfliktem během studené války – Selhání vyloučeno od Sidneyho Lumeta (1964) a Sedm květnových dní od Johna Frankenheimera (1964). Britská trilogie Agent Palmer: Případ Ipcress (1965), Pohřeb v Berlíně (1966) a Mozek za miliardu dolarů (1967) v hlavní roli s Michaelem Cainem zas rozkrývala svět britské tajné služby ve snaze konkurovat tehdejším mnohem akčnějším a dobrodružnějším bondovkám. Špionážní tematice se věnovaly též britské snímky Špión, který přišel z chladu (1965), Smrtelný případ (1967) nebo Quillerovo memorandum (1966). V režii italského modernistického režiséra Michelangela Antonioniho vznikl pro západní trh snímek Zvětšenina (1966), který těkavě zachycoval atmosféru 60. let na pozadí příběhu o požitkářském fotografovi, jenž možná náhodou vyfotografoval pokus o vraždu.

 

Konspirační a jiné thrillery v 70. letech

Už od začátku 70. let začalo v thrillerech docházet k větší míře násilí, k čemuž přispěla mimo jiné filmová série započatá snímkem Dona Siegela Drsný Harry (1971), v níž byl Clint Eastwood coby cynický policista, kašlající při prosazování svých cílů na předpisy a nadřízené, pověřený dopadením tajemného odstřelovače. Eastwood se prosadil i jako režisér s thrillerem Zahrajte mi „Misty“ (1971), v němž sám ztvárnil postavu rádiového dýdžeje, jenž se stal obětí své neústupné fanynky. Herec Charles Bronson zas uspěl v roli samozvaného mstitele v Přání smrti režiséra Michaela Winnera (1974), které zahájilo sérii akčních thrillerů na téma občanské sebeobrany. O dostatek násilí na plátně se postaral též dobrodružný thriller Johna Boormana Vysvobození (1972), jehož hrdinové se při sjíždění divoké řeky střetli se skupinou drsných horalů v příběhu polemizujícím o morální stránce boje o přežití. Na brutalitě přidal i thriller Slepá hrůza (1971), znovu oprašující obehraný námět ženy v nebezpečí, tentokrát s Miou Farrow v roli nevidomé ženy, ukrývající se v domě před mužem, jenž vyvraždil její rodinu. Ve filmu Sama Peckinpaha Strašáci (1971) se zas hlavní hrdina ztvárněný Dustinem Hoffmanem musel postavit na odpor skupině mužů, kteří znásilnili jeho ženu.

Po aféře Watergate v roce 1972, kdy byli pracovníci úřadu republikánského prezidenta Richarda Nixona přistiženi v sídle Demokratické strany při instalaci odposlechů, se na filmové scéně objevila řada konspiračních a politických thrillerů, mezi nimi např. Pohled společnosti Parallax režiséra Alana J. Pakuly (1974), jehož příběh o politickém spiknutí odrážel náladu v americké společnosti po zabití prezidenta Kennedyho v roce 1963 a v průběhu války ve Vietnamu. Přímo kauzou Watergate se zabýval čtyřmi Oscary oceněný snímek téhož režiséra Všichni prezidentovi muži (1976), jenž realisticky nastínil zákulisí novinové redakce a komplexní aspekty redaktorské práce, zatímco líčil příběh dvojice investigativních novinářů v podání Dustina Hoffmana a Roberta Redforda, kteří postupně odkrývali vládou tutlanou pravdu skrývající se za Nixonovým skandálem.

Dalším konspiračním thrillerem byl třeba film Tři dny Kondora od Sydneyho Pollacka (1975), vyprávějící o agentovi CIA ocitajícím se v ohrožení života, nebo vědecko-fantastický snímek Petera Hyamse Kozoroh 1 (1977), v němž americká vláda podvedla veřejnost falešnými záběry z přistání amerického raketoplánu na Marsu. Za politický lze označit i britsko-francouzský thriller Freda Zinnemanna Den šakala (1973), v němž si jistá tajná organizace zaplatila za atentát na francouzského prezidenta. Téma odposlechů pak bylo zpracováno ve snímku Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), v němž Gene Hackman coby odborník na štěnice v telefonech odkryl síť tajemství a vražd, zatímco byl sám odposloucháván.

V britském thrilleru Slídil (1972) s Laurencem Olivierem a Michaelem Cainem v hlavních rolích si úspěšný autor detektivních románů pozval k sobě domů milence své ženy s plánem důmyslné pomsty. V mysteriózním psychologickém thrilleru Teď se nedívej (1973) se Julie Christie a Donald Sutherland jako manželé ve zlověstných Benátkách marně zotavovali z úmrtí dcerky. Velkým hitem byl žraločí thriller Stevena Spielberga Čelisti (1975), v němž ohrožovala návštěvníky slunných pláží obří ozubená paryba – třemi Oscary oceněný snímek poté inspiroval celou řadu jiných zvířecích thrillerů a hororů a dočkal se i několika pokračování. Úspěch měl i režisér Brian De Palma se svými thrillery Sestry (1972), Posedlost (1976) či Zuřivost (1978).

 

Francouzské a italské thrillery od 50. do 70. let

Poměrně dlouhou historii thrillerové tvorby má z evropských zemí Francie, kde natáčel filmy tohoto žánru zejména v 50. letech režisér Henri-Georges Clouzot. Ten už v roce 1942 natočil krimi-thriller Vrah bydlí v čísle 21 a o rok později na něj navázal psychologicky laděným snímkem Havran (1943), v němž vylíčil strádání lékaře, jenž se stal obětí očerňujících anonymních dopisů průběžně doručovaných obyvatelům města. Clouzot poté zrežíroval Mzdu strachu (1953), příběh o řidičích kamionů dopravujících skrz latinskoamerickou džungli nebezpečný náklad nitroglycerinu, jenž se stal předlohou pro americkou předělávku v režii Williama Friedkina z roku 1977. Jeho snímek Ďábelské ženy (1955), v němž se na společné vraždě despotického ředitele školy dohodly jeho manželka a milenka, se zas mnohem později dočkal amerického remaku v podobě snímku Ďábelská lest (1996). V 60. a 70. letech pak natáčel ve Francii thrillery kupříkladu původem řecký režisér Costa-Gavras, jehož politický snímek Z (1969), vyprávějící o hledání pravdy v případu vraždy řeckého politika, byl oceněn Oscarem. Costa-Gavras poté natočil mimo jiné thrillery Doznání (1970), Stav obležení (1972), Zvláštní oddělení (1975) či Nezvěstný (1982). V té době však byly ve Francii běžné thrillery již na ústupu ve prospěch nesmírně populárních kriminálek s Alainem Delonem a Jeanem-Paulem Belmondem.

V Itálii byly v pozdních 60. letech a během 70. let populární giallo filmy, jejichž charakteristickými znaky byly explicitní krvavé vraždy, psychologické motivy šílenství a paranoie, voyeurství, sexuální tematika, výrazný hudební podkres, silně stylizovaná vizuální složka, surrealistická atmosféra a netradiční obrazové kompozice, často až fetišisticky zaměřené na nejrůznější objekty či části lidského těla. Obvykle šlo o psychologické thrillery nebo psychologické horory s detektivní či kriminální zápletkou. Základní kámen tohoto žánru položil thriller režiséra Maria Bavy Oko ďábla (1963), jehož hrdinkou byla fanynka detektivek, která se snažila přesvědčit své okolí, že se stala svědkyní skutečné vraždy. Mario Bava pak uspěl i s filmem Šest žen pro vraha (1964), Lucio Fulci natočil mimo jiné Muka neviňátek (1972), Emilio Miraglia režíroval La dama rossa uccide sette volte (1972) a hororový režisér Dario Argento se prosadil např. se snímky Tmavě červená (1975), Temnota (1982) a později i Vrah přichází v noci (2001).

 

Americké thrillery v 80. letech

Brian De Palma natočil v 80. letech mimo jiné thriller Výstřel (1981), v němž obsadil Johna Travoltu do hlavní role zvukaře, jenž se náhodou stal svědkem podivné autonehody, a v žánru thrilleru se na čas usadil i kanadský filmař David Cronenberg, jenž režíroval s Christopherem Walkenem mysteriózní snímek Mrtvá zóna (1983) a následně s Jeremy Ironsem ve dvojroli jednovaječných dvojčat film Příliš dokonalá podoba (1988). Ve filmu Očitý svědek (1981) se nálezcem mrtvoly asijského obchodníka stal William Hurt, což jej sblížilo s televizní reportérkou ztvárněnou Sigourney Weaver. V psychologickém thrilleru Klid noci (1982) zas Roy Scheider coby psychiatr propadl romanci se ženou podezřelou z vraždy, kterou si zahrála Meryl Streep. Herec Harrison Ford získal hlavní role v thrilleru Svědek v režii Petera Weira (1985), kde jako policista dostal úkol chránit svědka vraždy v podobě malého chlapce, a ve 48 hodinách v Paříži od Romana Polanského (1988), v nichž se snažil zachránit ve francouzské metropoli svou unesenou manželku.

V rámci politických thrillerů vznikl např. snímek Bez východiska (1987), v němž se Kevin Costner v roli zaměstnance Pentagonu snažil prokázat svou nevinu ohledně zabití milenky ministra obrany, příkladem právnického thrilleru byl zas Trestní zákon s Garym Oldmanem a Kevinem Baconem (1988), v němž se schopný advokát po vyhraném soudu rozhodl přeci jen dokázat, že jeho klient byl vrahem. David Lynch zavítal do žánru psychologického thrilleru se svým snímkem Modrý samet (1985), v němž za oponou poklidného městečka odkryl svět násilí a sexuálních úchylek. V komediálně laděném thrilleru Johna Landise Do noci (1985) se hlavní hrdinové Jeff Goldblum a Michelle Pfeiffer dostali do ohrožení života v zápletce o ukradených smaragdech. O tom, že nabízet někomu pomocnou ruku se vám může šeredně vymstít, vyprávěl např. film Stopař (1986), v němž padlo na nevinného mladého muže podezření z vražd, jichž se ve skutečnosti dopustil psychopatický stopař, jehož vezl autem, nebo v thrilleru Úplné bezvětří (1989), kde manželé v podání Nicole Kidman a Sama Neilla bojovali o svůj život pro změnu na jachtě, na niž nabrali nebezpečného trosečníka.

 

Vzestup erotického thrilleru v 80. a 90. letech

Nahota se sice sporadicky objevovala v některých thrillerech již dříve, erotický thriller jako samostatný sub-žánr se však zrodil až v 80. letech po premiéře snímků Briana De Palmy Oblečen na zabíjení (1980) a Dvojník (1984), po uvedení filmu Lawrence Kasdana Žár těla (1981) a hlavně po úspěchu Osudové přitažlivosti režiséra Adriana Lynea (1987). Lyneův snímek s Michaelem Douglasem a Glenn Close v hlavních rolích šťastně ženatého advokáta a jeho milenky, která se jím stane posedlá, si vysloužil šest oscarových nominací a stal se jedním z nejvýdělečnějších filmů roku. Následnému rozkvětu thrillerů, obohacujících své zápletky o milostné poměry hlavních postav a více či méně decentně odhalená těla jejich představitelů, se posléze snadno uchytil i díky kabelovým televizím a trhu s videokazetami. Řada erotických (a tu a tam skoro až pornografických) thrillerů dokonce vznikala přímo pro účely přímé video distribuce, mezi nimi např. Noční oči (1990), Poslední výzva (1991) nebo Zvířecí instinkty (1992).

Do kin na začátku 90. let putovaly mimo jiné snímky Jedovatý břečťan (1992), Spolubydlící (1992) nebo Barva noci s Brucem Willisem a Jane March (1994). Nejvýznamnějším erotickým thrillerem tohoto období se však stal Základní instinkt režiséra Paula Verhoevena (1992), v němž Michael Douglas a Sharon Stone ztvárnili policejního detektiva a z vraždy podezřelou spisovatelku, která si jej omotá kolem prstu. Základní instinkt se dočkal vysokých tržeb a úspěšně zavedl do žánru erotického thrilleru i lesbickou tematiku, s níž později pracovaly také snímky Divoká hra (1995) nebo Past (1996). Sharon Stone si poté zahrála i v erotickém thrilleru Někdo se dívá (1993) a Paul Verhoeven se vrátil k režírování nahých scén ještě ve filmu Showgirls (1995), v němž poukázal na odvrácenou stranu showbusinessu. Následovaly filmy Jade režiséra Williama Friedkina (1995), Schůzka s cizincem s Rebeccou De Mornay a Antoniem Banderasem v hlavních rolích (1995) a snová Spalující touha režiséra Stanleyho Kubricka (1999), v níž si Tom Cruise a Nicole Kidman zahráli manželskou dvojici procházející sexuální obrodou.

 

Nárust amerických thrillerů v 90. letech

Řada thrillerů v 90. letech používala motiv únosce či přesvědčivého manipulátora a dějové schéma se snaživým vysvobozováním jeho obětí z jeho zajetí či vlivu – na tomto principu byl založen třeba snímek Roba Reinera Misery nechce zemřít (1990), v němž populárního spisovatele násilně držela u sebe doma tyranská obsesivní fanynka, film Ruka na kolébce (1992), ve kterém klid jedné rodiny narušila mstící se chůva, nebo snímek V poslední chvíli (1995), jehož hlavní hrdina v podání Johnnyho Deppa bojoval o život své dcerky s únosci požadujícími smrt kalifornské guvernérky. Mel Gibson se zas potýkal s únosci svého syna v thrilleru Rona Howarda Výkupné (1996). Ve filmu Záhadné zmizení (1993) pátral Kiefer Sutherland po únosci své zmizelé snoubenky a stejně tak se Kurt Russell pídil po únoscích své ženy v thrilleru Únos (1997). Mimořádně úspěšný byl thriller režiséra Jonathana Demmea Mlčení jehňátek (1991), který proměnil pět ze sedmi oscarových nominací, včetně těch za nejlepší film a režii, a v němž Jodie Foster coby agentka FBI pátrala po sériovém vrahovi, kvůli čemuž musela spolupracovat s kanibalským psychiatrem ztvárněným Anthonym Hopkinsem.

Konspirační thrillery se v 90. letech znovu objevily v podobě snímků Vysoká hra Patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994), v nichž si roli neohroženého agenta CIA zahrál Harrison Ford, který se objevil i v hlavních rolích thrillerů Podezření od Alana J. Pakuly (1990) a Uprchlík od Andrewa Davise (1993). Z politických thrillerů stojí za vyzdvihnutí mimo jiné JFK v režii Olivera Stonea (1991), jenž se zabýval pozadím atentátu na prezidenta Kennedyho, S nasazením života od Wolfganga Petersena (1993), v němž Clint Eastwood v roli agenta tajné služby musel prezidenta naopak před atentátem ochránit, Pakulův Případ Pelikán (1993), jenž se točil kolem odhalení pravdy v případu zabití dvou neúplatných soudců, nebo Nepřítel státu Tonyho Scotta (1998), v němž se Will Smith v hlavní roli stal obětním beránkem v případu vraždy kongresmana. Krom toho vzniklo i několik právnických thrillerů, mezi nimi např. Firma Sydneyho Pollacka (1993), v níž se nadějný absolvent práv Tom Cruise ocitl v pasti svých zaměstnavatelů v advokátní společnosti, Prvotní strach Gregoryho Hoblita (1996), v němž obhájce Richard Gere hájil z vraždy podezřelého schizofrenika Edwarda Nortona, nebo Ďáblův advokát Taylora Hackforda (1997), s Keanu Reevesem a Alem Pacinem v rolích mladého právníka a jeho démonického zaměstnavatele.

Režisér Martin Scorsese natočil podle stejnojmenného thrilleru z roku 1962 nový Mys hrůzy (1991), Bryan Singer režíroval thriller Nadaný žák (1988) o středoškolákovi, který ve svém sousedovi poznal bývalého nacistického zločince, Brian De Palma navázal na svou thrillerovou tvorbu snímkem Hadí oči (1998) a Darren Aronofsky debutoval s Pí (1998), thrillerem o matematikovi, jenž se ocitl v ohrožení kvůli programu na předvídání hodnoty burzovních akcií. Velký úspěch slavil David Fincher s krimi-thrillerem Sedm (1995), v němž vyšetřovatelé Brad Pitt a Morgan Freeman pátrali po vrahovi zabíjejícím podle sedmi smrtelných hříchů, a s paranoidním thrillerem Hra (1997), v němž se Michael Douglas coby milionářský bankéř ocitl ve spleti intrik, jež mu začaly komplikovat život po přijetí nezvyklého narozeninového dárku. Režisér M. Night Shyamalan natočil mimořádně výdělečný hororový thriller Šestý smysl (1999), jenž se proslavil svou překvapivou závěrečnou pointou. Obliby se dočkal i Insider: Muž, který věděl příliš mnoho (1999) v režii Michaela Manna či Odplata (1999) s Melem Gibsonem v roli pomstychtivého gangstera, kterého okradli jeho kumpáni.

 

Evropské thrillery od počátku 90. let

Ve Francii natočil režisér Luc Besson v roce 1990 akční thriller Brutální Nikita, vyprávějící o mladé feťačce, která se po zatčení přidala k tajné službě, kde byla přeškolena v dokonalou agentku a vražedkyni. Besson poté svůj úspěch zopakoval se snímkem Leon (1994), v němž proslavil rolí profesionálního zabijáka herce Jeana Rena. Ve Španělsku se tvorbě thrillerů věnoval režisér Alejandro Amenábar, který do tohoto žánru zavítal hned ve svém debutu Diplomová práce (1996), zabývajícím se příběhem vysokoškolské studentky, která se ocitla v ohrožení během psaní práce o násilí v audiovizuálním průmyslu. Amenábar poté výrazně uspěl s filmem Otevři oči (1997), jenž se později dočkal americké předělávky v podobě snímku Vanilkové nebe (2001). Americký remake vznikl i pro rakouský thriller Funny Games (1997), vyprávějící o rodině terorizované dvojicí mladíků, přičemž jeho režisér Michael Haneke natočil obě verze. Zahraniční předělávku syrového norského thrilleru Insomnie (1997) o dvojici detektivů, jimž vyšetřování vraždy komplikovala nespavost jednoho z nich, zas režíroval britský filmař Christopher Nolan.

V Dánsku vznikl v roce 1994 thriller Nightwatch, jehož hrdinou byl noční dozorce v márnici, a v koprodukci Dánska, Německa a Švédska byl natočen mysteriózní thriller Stopy ve sněhu (1997), zabývající se pátráním nadějné vědkyně po příčinách úmrtí malého chlapce. V Německu slavil režisér Tom Tykwer mezinárodní úspěch s thrillerem Lola běží o život (1998), v němž odvyprávěl jeden příběh v několika různých variantách, a o několik let později i s koprodukčním filmem Parfém: Příběh vraha (2006), jehož anti-hrdinou byl znalec vůní, vyrábějící dokonalý parfém z těl zavražděných mladých krásek. Ve Španělsku se zadařilo snímku Intacto (2001), v němž skupina lidí disponujících neobyčejným štěstím experimentovala s hranicemi svého daru, a nebývalý ohlas způsobil také maďarský mix thrilleru a černé komedie Revizoři (2003), v němž několik budapešťských revizorů pátralo ve stanicích metra po muži, jenž strkal cestující pod vlak. Sociálním thrillerem lze označit britský snímek Špína Londýna (2002), jenž se krom zápletky o nalezeném lidském srdci zabýval i neblahou životní situací imigrantů v anglickém hlavním městě.

V roce 2010 natočil Roman Polanski v koprodukci Francie, Německa a Velké Británie politický thriller Muž ve stínu, jehož hrdinou byl spisovatel, jenž se zapletl do sítě intrik při sepisování pamětí bývalého britského premiéra. Ve Španělsku uspěl thriller Zatímco spíš (2011), líčící příběh psychopatického domovníka, jenž se pravidelně vydával na noční návštěvy k nic netušící nájemkyni, snímek Pedra Almodóvara Kůže, kterou nosím (2011), v níž Antonio Banderas ztvárnil plastického chirurga experimentujícího s novým typem kůže a změnou pohlaví, nebo zvraty přeplněný thriller Contratiempo (2016), ve kterém se z vraždy obviněný podnikatel musel spolehnout na schopnosti své obhájkyně.

Severští koprodukční Lovci hlav (2011) zdařile kombinovali napětí s černým humorem v krvavém příběhu hledače talentů a zloděje umění, jemuž šel po krku jeden z okradených, stejně jako Boj sněžného pluhu s mafií (2014), jenž oslnil zábavnou cestou pomsty řidiče pluhu, jemuž mafiáni zabili syna, za což si vysloužil americkou předělávku v podobě snímku Mrazivá pomsta (2019). Dánské Tísňové volání (2018) pro změnu napínalo zápletkou o únosu nahlíženou z pohledu telefonního operátora. Francouzské filmy jako Dvojitý milenec (2017) nebo Iris (2016) se vydaly cestou erotických thrillerů a maďarský Měsíc Jupitera (2017) zas zkombinoval téma honu na nelegálního uprchlíka se sci-fi motivem nadpřirozených schopností.

 

Americké thrillery po přelomu tisíciletí

Ve šlépějích Mlčení jehňátek se vydal se svým pokračováním Hannibal (2001) nejprve Ridley Scott a poté s Červeným drakem (2002) i Brett Ratner, kteří však úspěch původního snímku již nezopakovali. Naopak úspěšně na své předešlé thrillerové počiny navázal David Fincher, jenž natočil s Jodie Foster snímek Úkryt (2002), vyprávějící o matce s dcerou schovávajícími se před zloději v nedobytné tajné místnosti, M. Night Shyamalan, jenž režíroval mimo jiné filmy Vyvolený (2000) a Vesnice (2004), nebo Tony Scott, který si připsal na konto např. špionážní thriller Spy Game (2001) a film Muž v ohni (2004) s Denzelem Washingtonem v roli bývalého vládního agenta vydávajícího se po stopě únosců dítěte. V žánru špionážních thrillerů se uchytil hrdina Jason Bourne, jenž v podání Matta Damona pátral po své identitě ve snímcích Agent bez minulosti (2002), Bournův mýtus (2004), Bourneovo ultimátum (2007) a Jason Bourne (2016). Režisér Michael Mann zazářil se svým thrillerem Collateral (2004), v němž obsadil Toma Cruise do role nájemného vraha, David Cronenberg natočil Dějiny násilí (2005), v nichž kriminální minulost dohnala otce od rodiny v podání Vigga Mortensena, a Sydney Pollack se naposledy vrátil k politickému thrilleru se snímkem Tlumočnice (2005), v hlavních rolích s Nicole Kidman a Seanem Pennem.

Do žánru thrilleru úspěšně vstoupil i Christopher Nolan, jenž se zapsal do historie pozpátku vyprávěným snímkem Memento (2000), spletitým filmem o soupeření dvou kouzelníků s názvem Dokonalý trik (2006) a na osm Oscarů nominovaným sci-fi thrillerem Počátek (2010), vyprávějícím o skupině infiltrátorů snů, kteří dostali za úkol vnuknout spícímu člověku konkrétní myšlenku. Výrazně na sebe upozornil koprodukční thriller Mechanik (2004) s Christianem Balem v roli pohublého muže trpícího nespavostí, i snímek V pasti (2005), v němž se Ellen Page jako náctiletá školačka vypořádala s pedofilním fotografem. Režisér D. J. Caruso natočil se Shiou LaBeoufem v hlavní roli thriller Disturbia (2007) a techno-thriller Oko dravce (2009), David Lynch obhájil po úspěchu s filmem Lost Highway (1997) svou pověst s mysteriózním filmem Mulholland Drive (2001) a James Mangold zabodoval s thrillerem Identita (2003), ve kterém tajemný vrah postupně zabíjel nesourodé obyvatele zapadlého motelu.

Z politických a právnických thrillerů na sebe výrazně upozornily snímky s Georgem Clooneym Syriana (2005) a Michael Clayton (2007), populárními konspiračními thrillery plnými záhadných symbolů se zas staly filmy Rona Howarda v hlavní roli s Tomem Hanksem Šifra mistra Leonarda (2006), Andělé a démoni (2009) a Inferno (2016). Na ploše jednoho čtverečního metru rozehrál napínavé drama s Colinem Farrellem v hlavní roli snímek Telefonní budka (2002), do řad psychologického thrilleru se zařadily filmy Expres foto s Robinem Williamsem (2002) i Mr. Brooks Kevinem Costnerem a Williamem Hurtem (2007) a do farmaceutických firem se zas strefoval koprodukční Nepohodlný s Ralphem Fiennesem a Rachel Weisz (2005). Za pokračovatele erotického thrilleru po přelomu milénia lze označit mimo jiné snímek Zabij mě něžně (2002), Nevěrnou s Richardem Gerem a Diane Lane (2002) nebo Pikovou trojku s Meg Ryan a Markem Ruffalem (2003). Z pozdějších snímků spadajících do téhož žánru je možné zmínit např. filmy Základní instinkt 2 (2006), Pokušení (2009), Vášeň (2012), Nebezpečné pokušení (2015) nebo Frank a Lola (2016).

 

Thrillery z Indie a východní Asie

Krom americké produkce se thrillerům dařilo i v Indii, která v nich v mnoha případech upustila od tradičních prvků bollywoodské kinematografie a nechala se inspirovat v západních námětech a filmařských postupech, a v některých zemích východní Asie, kde se tento žánr začal objevovat ve větší míře zejména po roce 2000. Mezinárodní kinematografické vody tehdy rozčeřil jihokorejský filmař Chan-wook Park se svou trilogií o pomstě tvořenou thrillery Má je pomsta (2002), Oldboy (2003) a Nebohá paní Pomsta (2005). O řadu let později uspěl na světových festivalech i se smyslným thrillerem se spoustou zvratů a intrik s názvem Komorná (2016), jenž vyprávěl o vztahu mladé šlechtičny a její služebné, nastrčené sňatkovým podvodníkem.

Ještě větším hitem se stal jihokorejský sociální thriller Parazit režiséra Džun-ho Ponga (2019), jenž byl jako první neanglicky mluvený film v historii oceněn Oscarem v hlavní kategorii Nejlepší film, a který vyprávěl o chudé rodině, jejíž členové se podvodně vetřeli do služeb bohatého podnikatele. Z dalších jihokorejských thrillerů bylo úspěšné např. mysteriózní Vzplanutí (2018), zabývající se neobvyklým milostným trojúhelníkem a několika záhadnými případy žhářství, nebo špionážní thriller Špion, který se vydal na Sever (2018), pojednávající o napjatých vztazích mezi Jižní a Severní Koreou. Zmínit lze i několik erotických thrillerů, třeba Juhong geulshi (2004) či Madam bbaengduk (2014).

Z indických počinů stojí za zmínku např. film Karthik volá Karthikovi (2010), jehož hlavnímu hrdinovi změnil život telefonát od muže stejného jména, špionážní thrillery Krycí jméno Tygr (2012) nebo Raazi (2018), v němž se indická hlavní hrdinka vdala za účelem špionáže za pákistánského důstojníka, nebo Raid (2018), v němž se neúplatný úředník stal terčem pro znepřáteleného bohatého politika. Výrazně se zadařilo také thrilleru Kahaani (2012), jenž kombinoval konspirační zápletku o teroristických útocích v Kalkatě s příběhem ženy pátrající po svém zmizelém manželovi. Mimořádně výnosný byl i snímek Drishyam (2013), vyprávějící o obyčejného obchodníkovi, který musel ochránit svou rodinu zapletenou do nechtěné vraždy syna dvou policistů – film se poté dočkal jen v Indii hned čtyř různých předělávek, z nichž nejznámější je Drishyam z roku 2015. Úspěšným byl i thriller Neerja (2016), inspirovaný skutečnou událostí s uneseným letadlem a odvážnou letuškou, a populárními se staly také některé erotické thrillery, viz filmové série Jism (od roku 2003), Murder (od roku 2004) a Hate Story (od roku 2012) nebo též snímek Love Games (2016).

V Japonsku žánr thrilleru prosákl krom hraných filmů i do anime tvorby, jíž v tomto ohledu vévodil režisér Satoši Kon, který stál za zrodem mysteriózních psychologických thrillerů Perfect Blue (1997) a Paprika (2006). Z hrané japonské tvorby lze vyzdvihnout kupříkladu snímek G@me (2003), v němž se zaměstnanec pivovaru začal vydávat za únosce zmizelé dcery svého šéfa, thriller Kokuhaku (2010), jehož hrdinkou byla po pomstě toužící středoškolská učitelka, nebo další film o pomstě s názvem Grasshopper (2015), líčící osudy muže, který se zapletl s podsvětím. V Číně vznikl mimo jiné mysteriózní thriller Mistr hypnózy (2014), ve kterém byl žádaný psycholog pověřen případem pacientky schopné vidět duchy, a film Naneun jeunginida (2016), předělávka jihokorejského snímku Beullaindeu (2011) o bývalé policistce, která kdysi přišla o zrak, a pak se náhodou stala svědkem zločinu. V koprodukci Hong Kongu a Číny byly natočeny thrillery Náměsíčná (2011), vyprávějící o dvou traumatizovaných ženách a únosech dětí, a Bo fung yu (2014), v němž si jistý psychiatr přestal být jistý svým rozhodnutím propustit pacienta, jenž před třemi lety zabil svou manželku, a rozhodl se jej potají znovu léčit.

 

Americké thrillery po roce 2010

Mnoha pochval od kritiky i diváků se dostalo psychologickému thrilleru Prokletý ostrov režiséra Martina Scorseseho (2010), v němž Leonardo DiCaprio pátral v roli detektiva po zmizelé vražedkyni, jíž se podařilo uniknout z cely ostrovní psychiatrické léčebny. Neméně chvály se dočkal thriller Davida Finchera Zmizelá (2014), ve kterém se vyrovnával se zmizením své ženy Ben Affleck coby muž podezřelý z její vraždy. S výrazným společenským podtextem pracoval hororově laděný sociální thriller Uteč (2017), jenž tematizoval rasovou problematiku prostřednictvím příběhu o spiknutí několika bílých rodin praktikujících únosy mladých Afroameričanů. Jeho tvůrce Jordan Peele později natočil též sociální thriller My (2019), v němž se pro změnu zabýval odvrácenou stranou americké společnosti. Za sociální lze označit i snímek Kathryn Bigelow s názvem Černobílá spravedlnost (2017), jenž se zabýval rasovými nepokoji v Detroitu z roku 1967. Výraznou stopu po sobě zanechaly též špionážní thrillery Hanna od Joea Wrighta (2011), Jeden musí z kola ven od Tomase Alfredsona (2011), Most špiónů od Stevena Spielberga (2015) nebo Rudá volavka od Francise Lawrence (2018).

V řadě thrillerů režiséra Jaumeho Collet-Serry se hlavní role ujal herec Liam Neeson – ve filmu Neznámý (2011) kupříkladu ztvárnil vědce, jehož identitu si ze dne na den přivlastnil cizí muž, ve snímku NON-STOP (2014) si zahrál leteckého šerifa, jenž se musel na palubě letadla vypořádat s neznámým teroristou, nebo v Cizinci ve vlaku (2018), kde mu připadla role pojišťovacího agenta, jehož osud se ocitl v rukách nebezpečné tajné organizace. Populární se stala thrillerová filmová série Očista (od roku 2013), představující alternativní verzi Ameriky, v níž je pravidelně na jednu noc v roce povolena jakákoli kriminální aktivita. Z právnických thrillerů zaujal Obhájce (2011) v hlavní roli s Matthewem McConaugheym, z politických thrillerů pak Snowden Olivera Stonea (2016) nebo Spielbergův snímek Akta Pentagon: Skrytá válka (2017), který se zabýval skutečným příběhem novinářů usilujících o zveřejnění tajné zprávy o angažovanosti americké vlády v průběhu války ve Vietnamu.

V thrilleru Tři dny ke svobodě (2010) se blýskl Russell Crowe v roli univerzitního profesora, jenž se snažil dokázat nevinu své odsouzené ženy a následně jí i pomoct utéct z vězení, ve filmu Zmizení (2013), zabývajícím se pátráním po dvou děvčatech, se zas zaskvěli Hugh Jackman a Jake Gyllenhaal. Druhý jmenovaný zazářil též v psychologickém thrilleru Slídil (2014), v jehož příběhu o hyenismu médií se ujal role reportéra natáčejícího pro televizi videa trestných činností, policejních zásahů a tragických nehod. Z dalších psychologických thrillerů se výrazně otiskl do paměti film Joela Edgertona Dárek (2015), Dívka ve vlaku s Emily Blunt v hlavní roli (2016), nebo Roztříštění se Samem Worthingtonem (2019), snažícím se coby manžel a otec zmizelé matky s dcerou odhalit farmaceutické spiknutí. Na nervy divákům zabrnkala Smrt ve tmě (2016), v níž parta zlodějíčků silně podcenila schopnosti své slepé oběti, očekávání podvratně zbořila mysteriózní Záhada Silver Lake (2018), pojednávající o surrealistickém pátrání po zmizelé slečně, a efektivně vystrašil hororový thriller Neviditelný (2020), jenž použil sci-fi motiv neviditelného muže v příběhu o trpící ženě prchající ze vztahu s násilníkem.

 

Seriálové thrillery napříč věky

Televizní obrazovky vždy mnohem častěji zaplňovaly kriminální seriály a krimi-thrillery než klasické thrillery a jiné jejich sub-žánry, nicméně několik významných žánrových zástupců se v historii seriálové tvorby přeci jen najde. V 50. letech měly tyto podobu povídkových seriálů Alfred Hitchcock uvádí (1955-1962) a The Twilight Zone (1959-1964), jejichž jednotlivé epizody disponovaly každá jiným příběhem, který spadal nejčastěji do žánru thrilleru, krimi, hororu, či sci-fi. Stejnou strukturu měly v 60. letech i pořady Zadáno pro Alfreda Hitchcocka (1962-1965) a Thriller (1960), na který navázal v roce 1973 seriál téhož názvu. Populární byly i Neobvyklé příběhy (1979-1988) a v 80. letech pak i novější a též povídkový seriál Alfred Hitchcock uvádí (1985-1989), vycházející ze stejnojmenné předlohy z 50. let. Seriály na pokračování pak tvořily především špionážní série s tajnými agenty, z nichž stojí za zmínku americký The Man from U.N.C.L.E. (1964-1968) nebo I Spy (1965) či britský The Avengers (1961-1969), Danger Man (1960), Tinker, Taylor, Soldier, Spy (1979) nebo Smiley's People (1982).

Na pomezí thrilleru, krimi a mysteriózního sci-fi se nacházel zejména v 90. letech seriál Akta-X (1993-2018), v němž dvojice agentů FBI v podání Gillian Anderson a Davida Duchovnyho vyšetřovala odložené případy, často obestřené čímsi tajemným či paranormálním. Revolučním se stal seriál 24 hodin (2001-2010), jehož všechny epizody se odehrávaly v reálném čase a v němž měl hlavní hrdina – protiteroristický agent ztvárněný Kieferem Sutherlandem – vždy jen jediný den na vyřešení komplikované situace a záchranu svých blízkých. Fenoménem byl i seriál Ztraceni (2004-2010), jenž líčil dobrodružné osudy lidí, kteří skončili po pádu letadla jako trosečníci na tajuplném ostrově. Útěk z vězení (2005-2017) zas sledoval jednání muže, jenž se nechal zavřít do vězení, aby odtamtud pomohl utéct svému nespravedlivě odsouzenému nevinnému bratrovi. Se špionážním žánrem pracovaly mimo jiné série MI5 (2002-2011), zabývající se činností tajné organizace chránící Velkou Británii, nebo Alias (2001-2006), vyprávějící příběh dvojité tajné agentky. Do kategorie politických thrillerů se řadily např. seriály Skandál (2012-2018), Prezident v pořadí (2016-2019) nebo Bodyguard (2018), jehož hlavní hrdina byl pověřen ochranou političky, zastávající všechno, čím kdy v životě pohrdal. Seriál Ve jménu vlasti (2011-2020) se zas zabýval příběhem vojáka, jenž byl po návratu do své země po osmiletém zajetí v Iráku považován fanatickou agentkou CIA za teroristu.

Filmmaniak