Horor - Žánry

Horor před vynálezem filmu

Horor je klasický fikční žánr, jehož cílem je probudit v lidech pocity děsu a strachu, případně je i vylekat či šokovat. Naplnění specifik tohoto žánru přitom nezávisí až tolik na obsahu díla, jako spíš na jeho formě – jakýkoli příběh se totiž dá vylíčit jako horor, bude-li si to vypravěč přát. Žánr hororu může být kromě toho kombinován i s jinými žánry, třeba s fantasy, detektivkou, komedií, thrillerem nebo se sci-fi. Kvůli své podstatě, jíž je vyvolávání negativních emocí, jsou horory mnohdy považovány za pokleslý žánr, nicméně mohou se z nich stát plnohodnotná umělecká díla, pokud splní požadavky na vysokou estetickou normu, kladené obvykle též na žánry jiných typů.

Hororové náměty často narušují každodenní realitu přítomností něčeho nadpřirozeného, co působí strašidelně a probouzí strach z neznámého. Typickými postavami hororů jsou proto strašidla, duchové, tajemné temné síly, démoni, pekelné či mimozemské bytosti, čarodějnice, upíři, vlkodlaci, nejrůznější monstra či zombies. Z více realistických elementů lze vzpomenout kupříkladu zdivočelá zvířata, psychopaty a sériové vrahy, katastrofy všeho druhu a chybět nesmí obvykle ani krev, mučení či nejrůznější formy teroru.

Různé děsivé prvky a strašidelné situace se objevují již ve starých legendách a mýtech, například už v dávném čínském a japonském folkloru se vyskytují příběhy o démonech a upírech, jejichž podoba se v řadě případů stala archetypálním vzorem pro mnohé pozdější horory. Moderní horor se pak vyvinul z anglických gotických románů, psaných na konci 18. století, na něž později navazovali literární autoři jako Bram Stoker (Dracula), Mary Shelley (Frankenstein), Robert Louis Stevenson (Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda) či Edgar Allan Poe (Jáma a kyvadlo, Černý kocour). Hrůzu mohou nahánět i některé temnější pohádky bratří Grimmů nebo Hanse Christiana Andersena. Filmové horory si proto už ve svých počátcích braly inspiraci z literatury a v leckterých případech si ji berou dodnes.

První filmové horory

Za úplně první hororový film je považován snímek Le Manoir du Diable, který natočil francouzský režisér a průkopník filmových triků Georges Méliès v roce 1896. Antagonistou tříminutového filmečku se stal sám vládce pekel, který se na začátku zjevil coby netopýr a pak nabyl lidské podoby, načež začal svými kouzly strašit dvojici pocestných, dokud nebyl na konci zahnán krucifixem. I v pozdějších Mélièsových filmech se vyskytovaly propriety jako kostlivci, záhadné nadpřirozené síly nebo třeba zápolení člověka s obřím pavoukem, což lze všechno považovat za rané hororové motivy. Počátkem 20. století pak Georges Méliès natočil i několik různých verzí příběhu o Faustovi, z nichž nejznámější byly snímky Faust aux enfers (1903) a jeho pokračování Damnation du Docteur Faust (1904), které byly oba inspirovány slavnými operami.

Americký režisér George Albert Smith natočil v roce 1897 vlastní verzi Mélièsovy hororové prvotiny a dal vzniknout i řadě dalších krátkých filmů, v nichž využíval postavy kostlivců nebo duchů. Stejně jako oba výše zmínění pánové, proslul svými filmařskými optickými iluzemi a kamerovými triky i španělsko-francouzský režisér Segundo de Chomón, jehož proslavily krátké filmy Satan s'amuse (1907), v němž sledujeme sérii Ďáblových oblíbených aktivit, a La maison ensorcelée (1908), jeden z prvních filmů využívajících motiv strašidelného domu. Všechny tyto snímky zároveň reprezentovaly nástup trikových filmů, v nichž byly nadpřirozené jevy a kouzla vytvářeny pomocí masek, kostýmů, a hlavně též prostřednictvím filmového střihu. Tyto snímky byly populární obzvláště na přelomu století a techniky používané při jejich natáčení se staly předchůdci zvláštních efektů.

V roce 1910 se dočkal své první filmové adaptace Frankenstein, následován hned dvěma verzemi příběhu o Dr. Jekyllovi a panu Hydeovi, z nichž jedna vznikla v roce 1912 a druhá o rok později (úplně první adaptace z roku 1908 se nedochovala). V roce 1911 se stal mezinárodní senzací přes hodinu dlouhý italský němý film Dantovo peklo, jenž byl adaptací první části Alighieriho Božské komedie a věrně zachycoval nejen postavu Lucifera, ale i všech devět kruhů pekel. V letech 1915-1916 vznikl ve Francii desetidílný epos Les Vampires, vyprávějící na poli zhruba sedmi hodin o gangu kriminálníků vydávajících se za upíry, kteří šířili strach mezi veřejností i policisty, kteří jim byli na stopě.

Německý expresionismus

Po skončení první světové války došlo v Německu k rozmachu hororových filmů, které využívaly specifický typ svícení (nejčastěji zepředu a ze stran), nápaditě pracovaly se stíny a s kamerou a obsahovaly působivé zdeformované kulisy, výrazné masky a líčení a přehnaně dramatické herecké kreace. Tato vlna zvaná filmový expresionismus se stala inspirací pro mnohé pozdější filmaře z celého světa, a hlavně svým jednotným unikátním stylem ukázala, jak efektivně vytvářet hororovou atmosféru a jak s ní nakládat při vyprávění příběhu.

Za první dílo, uvozující počátek filmového expresionismu, bývá považován snímek německého režiséra Roberta Wieneho Kabinet doktora Caligariho (1920), po jehož nesmírnému úspěchu se množství expresionistických snímků značně rozrostlo. Stejným přívlastkem bývá díky svému hororovému námětu o studentovi pronásledovaném svým zrcadlovým obrazem mylně označován i předválečný německý Pražský student (1913), který ale jinak svým vizuálním zpracováním pozdějším představám o filmovém expresionismu neodpovídal a byl i z toho důvodu v roce 1926 přepracován.

Vrcholem této vlny se nicméně stal Upír Nosferatu (1922), jenž byl nepřiznanou adaptací Draculy, k němuž se režisérovi Friedrichu Wilhelmu Murnauovi nepodařilo získat autorská práva, a tak příběh zasadil do jiných lokací a přejmenoval všechny postavy. Film o úředníkovi Hutterovi, jenž se vydal do karpatských hor za hrabětem Orlokem, z něhož se vyklubal upír, bývá zařazován mezi umělecky nejvýznamnější filmy všech dob. Z dalších zásadních německých hororových expresionistických děj lze zmínit třeba Varovné stíny (1923) nebo povídkový Kabinet voskových figurín (1924), jenž v sobě kromě hororu sdružoval i jiné žánry.

Klasická monstra studia Universal

Leckteré rané americké filmy též využívaly hororové motivy, leč termín „horor“ se jako popis filmového žánru začal používat až ve 30. letech minulého století, kdy tento typ filmů proslavilo studio Universal. To začalo už ve 20. letech natáčet filmy inspirované gotickými romány, z nichž první byl Zvoník u Matky boží (1923) s hrbáčem Quasimodem, následován Fantomem opery (1925) s postavou znetvořeného Erika a Příšernou chvílí (1927), která obohatila mysteriózní námět o groteskní prvky. Už tyto snímky byly zjevně ovlivněny německým expresionismem (někteří němečtí filmaři navíc v té době emigrovali do USA) a za jejich úspěchem stál i vznik zvukového filmu.

Podstatně známějšími klasikami se však staly až horory studia Universal natočené v 30. letech, které byly ve své době komerčně úspěšnými hity (k tomuto období je i proto odkazováno coby ke zlatému věku filmových monster) a dodnes platí za kanonická díla světového hororu. Tuto legendární sérii započaly v roce 1931 snímky Dracula a Frankenstein, přičemž ten první proslavil v úloze titulního upíra herce Belu Lugosiho a ten druhý zas Borise Karloffa v roli Frankensteinova monstra. Oba herci byli poté obsazováni do hlavních rolí i v jiných hororových filmech téhož studia.

V roce 1932 vstoupila do kin Mumie, vyprávějící o probuzeném mumifikovaném těle egyptského faraona, následovaná Neviditelným mužem (1933), popisujícím osudy vědce, jenž objevil sérum neviditelnosti a vydal se na dráhu zločince, a Frankensteinovou nevěstou (1935), pokračováním Frankensteina, v němž byla osamělému Frankensteinovu monstru dopřána partnerka. Pouhý měsíc po premiéře Frankensteinovy nevěsty vstoupil do kin Vlkodlak v Londýně (1935), vůbec první velký hollywoodský film o vlkodlakovi, jehož námět byl pak hned v roce 1941 přepracován ve filmu Vlkodlak s Lonem Chaneym Jr. v hlavní roli. V roce 1936 studio Universal vypustilo pokračování Draculy s názvem Draculova dcera (1936), vyprávějícím o upírce, která toužila žít normálním životem. Po dalších sedmi letech byla tato trilogie uzavřena snímkem Draculův syn (1943).

Na přelomu 30. a 40. let tudíž studio Universal těžilo převážně z nesčetných pokračování svých hororových hitů, krom těch již zmíněných vznikly třeba i snímky Frankensteinův syn (1939), Návrat neviditelného muže (1940), The Invisible Woman (1940), Frankensteinův duch a také mnoho pokračování Mumie a několik crossoverů, jako třeba Frankenstein a Vlkodlak (1943). Krom toho totéž studio natočilo i řadu hororových adaptací vycházejících z díla Edgara Allana Poea a oblibě se těšily i jeho další horory, především ty, v nichž Bela Lugosi a Boris Karloff hráli společně. Výčet klasických monster Universalu pak uzavřel až Netvor z Černé laguny (1954). Z hororových produkcí jiných studií v tomtéž období stojí za pozornost třeba film Zrůdy (1932), jehož obsazení tvořili fyzicky deformovaní herci, Kočičí lidé (1943), v nichž byla hlavní hrdinka poznamenaná dědičným prokletím, či Vykradač hrobů (1945), v němž se mrtvoly určené na pitvu pro studenty lékařské fakulty obstarávaly i jinde než na hřbitově.

 

Americké poválečné horory, obří monstra a třetí rozměr

Během 40. let vznikalo kvůli druhé světové válce hororů jen pramálo, protože přednost měla spíše pozitivnější a náladu povznášející zábava. V 50. letech se pak vyrojila nová témata a zdroje strachu – lidé se báli studené války a různých dalších hrozeb, typicky např. mimozemských invazí nebo mutací lidí a hmyzu způsobených radiací a vědeckými pokusy. Rozkvět technologií přispěl filmu vynálezem 3D, kdy diváci obdrželi v kinech speciální jednorázové brýle, díky nimž mohli promítaný film vidět trojrozměrně. Z tohoto principu těžil třeba Dům voskových figurín (1953), do jehož hlavní role byl obsazen Vincent Price, z nějž se následně stala na poli filmových hororů herecká legenda.

Iluzorní třetí rozměr byl zároveň jednou z vymožeností, s jejichž pomocí kina bojovala s televizní konkurencí. Mnohé horory ale kromě toho nabízely i jiné pozoruhodné zážitkové atrakce – kupříkladu Třaslavec režiséra Williama Castlea (1959), v němž vědci objevili lidského parazita živícího se strachem, děsil diváky i elektrickými bzučáky zabudovanými do sedadel kin. William Castle byl ostatně na podobné vychytávky a marketingové strategie expert, kupříkladu nabízel návštěvníkům kin životní pojištění pro případ, že by během promítání filmu zemřeli strachy, na propagaci svého filmu Macabre (1958) najímal ženy v převlecích zdravotních sestřiček pro případy nutné zdravotní asistence a projekci jeho filmu Dům hrůzy (1959) pro změnu doprovázeli duchové a kostlivci zavěšení na drátcích a poletující nad hlavami návštěvníků kin. Jiní režiséři jej později následovali – např. Francis Ford Coppola se rozhodl propagovat svůj hororový debut Dementia 13 (1963) pomocí dotazníku s třinácti otázkami, v němž si mohli návštěvníci kina otestovat, zdali jsou pro zhlédnutí snímku dostatečně způsobilí.

50. léta kromě toho přála i hororově laděným filmům s obřími monstry, která obvykle reprezentovala důsledky lidské ničivé činnosti a snahy zahrávat si s přírodou, ať už šlo o mimozemské příšery, prastaré organismy z hlubin Země nebo abnormálně zvětšená zvířata. Tuto vlnu odstartoval snímek Obluda z 20 000 sáhů (1953), který proslavil animátora a tvůrce filmových efektů Raye Harryhausena a prošlapal cestu filmům jako 20 milionů mil od Země (1957), Obří behemot (1959) nebo Gorgo (1961). Z filmů, jejichž hrdinové se bránili útokům přerostlých zvířat, nelze opomenout horor s obřími mravenci Them! (1954) film s obří tarantulí Tarantule (1955), obřími kudlankami zaplavený snímek The Deadly Mantis (1957) či obřími škorpiony oplývající horor The Black Scorpion (1957). Do kategorie obřích monster se již dříve zařadil i King Kong (1933) a jeho četné předělávky a také japonská Godzilla (1954), tematizující strach lidí z radiace a nukleárních zbraní, která měla v Japonsku za následek vytvoření celého žánru s tzv. kaiju monstry, mezi něž patřili např. Rodan, Mothra, Gamera nebo King Ghidorah.

 

Britské horory a studio Hammer

Klasická filmová monstra z 30. let přežívala i v 50. letech díky britskému studiu Hammer, které vytvořilo vlastní předělávky příběhů o Frankensteinovi a Draculovi. Ve Velké Británii se horory natáčely méně než v USA, přesto byly některé z nich s těmi americkými plně srovnatelné, viz třeba snímky Přízraky noci (1945) nebo Night of the Demon (1957). Nevídaný úspěch však britský horor zaznamenal až díky filmům studia Hammer Frankensteinova kletba (1957) a Dracula (1958), v nichž účinkovali Christopher Lee a Peter Cushing, a které se od hororů americké produkce odlišovaly větším množstvím násilí a krve. Z Christophera Leeho se následně stala uznávaná hvězda, kterou ve studiu Hammer obsazovali do spousty svých dalších filmů.

Následně se ve Velké Británii natáčely horory po celá 60. léta (viz třeba Městečko prokletých z roku 1960 nebo The Plague of the Zombies z roku 1966). Přelom 60. a 70. let pak znamenal rozmach hororů s folklorní tematikou a s motivy čarodějnictví a nadpřirozena. Tento trend, jehož zástupci jsou snímky Lovci čarodějnic (1968) a The Blood on Satan's Claw (1971), vyvrcholil úspěšným hororem Rituál (1973), v němž se křesťanský policista stal obětí pohanského ostrovního kultu.

 

Americké psychologické horory 60. let

V první polovině 60. let byly v USA populární adaptace Edgara Allana Poea Zánik domu Usherů (1960), Historky hrůzy (1962) a Maska rudé smrti (1964), v nichž ve všech hrál hlavní roli Vincent Price, který zároveň účinkoval i v hororech Strašidelný palác (1963) nebo Komedie plná hrůz (1964). William Castle pokračoval ve své hororové kariéře se snímky Mr. Sardonicus (1961) a S vražednými sklony (1961). Pak ale Alfred Hitchcock způsobil v roce 1960 se svým Psychem revoluci díky tomu, že na rozdíl od jiných hororových filmařů kladl důraz především na budování hutného psychologického napětí, které pracovalo s podvědomím lidí a s jejich hluboko zakořeněnými strachy. S podobným záměrem byl v témže roce realizován i britský hororový thriller Šmírák, který svou titulní postavou voyeuristického zabijáka, posedlého touhou zachytit smrt na filmovém pásu, předznamenal éru tzv. slasher hororů. Alfred Hitchcock po pár letech svůj recept na psychologický horor zopakoval, když svými Ptáky (1963) obohatil žánr zvířecího hororu.

Do světa psychologického hororu následně vstoupil v roce 1965 i režisér Roman Polanski se svým snímkem Hnus, koncipovaným jako studie mentálního rozkladu paranoidní dívky sužované halucinacemi a nočními můrami. Vrcholem jeho hororového období byl pak film Rosemary má děťátko (1968), vyprávějící o těhotné ženě, která podezřívala své sousedy z členství v satanistické sektě usilující o to, aby porodila antikrista. Do módy se tak dostaly horory, které nepracovaly s viditelnou hrůzou, ale s něčím spíše jen tušeným a naznačeným, což mnohdy bylo ve vyvolávání strachu dokonce účinnější než děsivá monstra nebo šokující brutalita. Zároveň se hororoví tvůrci začali více zaměřovat na umělecké a estetické kvality svých počinů, díky čemuž se na počátku 70. let v podstatě zrodil moderní horor.

 

Zombies a George A. Romero

Další milník v historii filmového hororu měl na svědomí režisér George A. Romero se svým debutem Noc oživlých mrtvol (1968), v němž poprvé představil zombies coby chodící mrtvoly, obživlé v důsledku jakési virové nákazy, které napadaly lidi ve snaze zahnat hlad po jejich mozcích a lidském mase. Pojem zombie, související s kultem voodoo, představoval do té doby jen osobu zotročenou pod vlivem omamných látek, přičemž Romero zombies zpopularizoval coby plahočící se a sípající bledé mrtvoly, které symbolizovaly obecně bezduchost a nemyslící lidské masy propadající mimo jiné třeba konzumerismu. Tuto tezi pak Romero rozvinul do důsledku v ideovém pokračování Noci oživlých mrtvol s názvem Úsvit mrtvých (1978), na nějž pak v následujících desetiletích průběžně navázal dalšími čtyřmi filmy.

Po přelomu tisíciletí se ze zombies stala mnohem dravější hrozba, svižně pobíhající a v houfech se pohybující armáda hladových těl se zbytkovou inteligencí. Přelomovými byly v tomto ohledu snímky 28 dní poté od Dannyho Boylea (2002) a Úsvit mrtvých od Zacka Snydera (2004). Velkými americkými hity byly i snímky Světová válka Z (2013) a Armáda mrtvých (2021) a také série Resident Evil (2002-2016). Z mimo-amerických zástupců žánru zombie-hororu, které byly celosvětově úspěšné, lze zmínit třeba španělský REC (2007) nebo jihokorejský Vlak do Pusanu (2016). Kromě toho se zombies časem staly i vděčnými antagonisty mnoha hororových komedií, viz kupříkladu britský Soumrak mrtvých (2004), americký Zombieland (2009) nebo norský Mrtvý sníh (2009).

 

Italská a jiná evropská hororová tvorba

Až do 60. let byly kromě filmové tvorby z Německa a Velké Británie významné z hlediska historie evropské hororové kinematografie i některé snímky kupříkladu z Francie (Pád domu Usherů z roku 1928, Oči bez tváře z roku 1960), Finska (Bílý sob, 1952) nebo Švédska (Čarodějnictví v průběhu věků, 1922). Nejvýraznější vliv pak měla od 60. let na poli evropského hororu Itálie, a to zejména díky režisérovi Mariovi Bavovi, jenž se prosadil v zahraničí se svým filmem Maska démona (1960) a i nadále stavěl svou filmařskou kariéru převážně na hororech, které měly mnohdy zásadní vliv na budoucí vývoj žánru. Třeba jeho Oko ďábla (1963) položilo základní kámen italského žánru giallo a jeho Krvavá zátoka (1971) zas ovlivnila mnoho pozdějších slasherů, inspirovala např. tvůrce Pátku třináctého (1980).

Charakteristickými znaky giallo filmů byly explicitní krvavé vraždy, psychologické motivy šílenství a paranoie, voyeurství, sexuální tematika, výrazný hudební podkres, silně stylizovaná vizuální složka, surrealistická atmosféra a netradiční obrazové kompozice, často až fetišisticky zaměřené na nejrůznější objekty či části lidského těla. Obvykle šlo o filmy s detektivní či kriminální zápletkou, spousta jich ale spadala i do žánru hororu a etablovala se na nich řada italských hororových tvůrců, jako např. Antonio Margheriti (Danza Macabra, 1964), Riccardo Freda (Lo spettro, 1963) a zejména Dario Argento. Ten debutoval v roce 1970 s hororem Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru a poté pokračoval ve své hororové kariéře se snímky Tmavě červená (1975), Suspiria (1977), Inferno (1980), Temnota (1982) či Phenomena (1985), které se staly kultovními počiny a vysloužily mu pověst jedné z nejvýraznějších a nejvlivnějších osobností filmového hororu.

Po úspěchu laciného hororu Zombi 2 (1979) režiséra Lucia Fulciho se italští producenti více zaměřili na filmy se zombies a na brakové horory plné perverzností a nechutností, z nichž leckteré režíroval s kulometnou frekvencí sám Fulci (např. jeho filmy Dům u hřbitova, Černá kočka a Brána do záhrobí vznikly všechny v roce 1981). V Itálii kromě toho točili horory mimo jiné i Lamberto Bava, syn Maria Bavy (Démoni, 1985), Umberto Lenzi (Dům duchů, 1988) či Joe D'Amato (Antropofág z roku 1980 a Vyvrhel z pekla z roku 1981). Výrazné horory jinak vznikaly tou dobou i ve Španělsku (Noc hrůzných mrtvol z roku 1973, Angustia z roku 1987), Francii (Posedlost, 1981), Švédsku (Návštěvníci, 1988) nebo v Polsku (Alchemik, 1988).

 

Moderní horory, slasher a Stephen King

Na pekelné téma užité společně s motivem mateřství v Rosemary má děťátko navázali režiséři William Friedkin ve filmu Vymítač ďábla (1973), v němž byla zoufalá matka nucena zavolat na pomoc se svou démonem posedlou dcerkou exorcistu, a Richard Donner s hororem Přichází Satan! (1976), v němž manželský pár pro změnu zjistil, že jejich adoptovaný synek byl ve skutečnosti antikristem. Řádění několika sériových vrahů v první polovině 70. let mnohé filmaře inspirovalo k tvorbě násilných krvavých filmů zabývajících se postavami zabijáků. Režisér Wes Craven se v tomto duchu představil v roce 1972 hororovým thrillerem Poslední dům nalevo, o pět let později natočil film Hory mají oči (1977) a postupem času se stal uznávaným hororovým tvůrcem. V roce 1974 vznikl horor Černé Vánoce, v němž byla skupina vysokoškolských studentek pronásledována během vánočních svátků neznámým psychopatem.

Množící se filmy s postavami nejrůznějších zabijáků vedly k vytvoření samostatného hororového sub-žánru, tzv. slasheru, jenž se těšil největšímu rozkvětu zhruba v letech 1974-1988. Režisér Tobe Hooper v tomto období stvořil brutálně přímočarý Texaský masakr motorovou pilou (1974), zabývající se osudy obětí rodinky vrahů a kanibalů v čele s děsivým Leatherfacem, režisér John Carpenter natočil snímek Halloween (1978) o maskovaném zabijákovi Michaelu Maersovi, série Pátek třináctého (od roku 1980) dala světu mačetou vyzbrojeného a za hokejovou maskou se schovávajícího Jasona Vorheese, Noční můra v Elm Street režiséra Wese Cravena (1984) uchvátila postavou znetvořeného Freddyho Kruegera, jenž vraždil své náctileté oběti v jejich snech, a ve snímku Dětská hra (1988) se zas duše umírajícího vraha převtělila do dětské panenky. Všechny tyto filmy se staly nesmrtelnými klasikami a klíčovými zástupci zlatého hororového fondu a dočkaly se mnoha pokračování a předělávek.

V 70. letech se kromě toho začaly natáčet i adaptace hororových románů spisovatele Stephena Kinga, jenž se stal králem literárního hororu a stál za zrodem několika desítek výrazných a úspěšných filmů, z nichž mnohé byly právě horory. Prvním z nich byla Carrie Briana De Palmy (1976), následována filmem Stanleyho Kubricka Osvícení (1980), jenž stál na motivech izolace v zasněženém horském hotelu, alkoholismu, telepatie a propadu do naprostého šílenství. V roce 1979 natočil Stuart Rosenberg film o prokletém domu Horor v Amityville, na nějž navázal s obdobným tématem Tobe Hooper se svým Poltergeistem (1982). Téma vraždících zvířat znovu oživil Steven Spielberg se svými dobrodružnými Čelistmi (1975), jejichž úspěch odstartoval ohromné množství dalších žraločích (ale i krokodýlích, pavoučích, krysích či hadích) hororových filmů.

 

Splattery a body horory

Popularitu slasherů živila v Americe v 80. letech zejména nekonečná pokračování Pátku třináctého, Halloweenu a Noční můry v Elm Street, přičemž do stejné kategorie spadaly třeba i snímky Valentinská pomsta (1981) nebo Sleepaway Camp (1983). Kromě toho vznikala spousta béčkových hororů a díky ohromnému rozmachu videokazet se podařilo oprášit též mnohé staré klasiky, polozapomenuté klenoty a v té době v USA jen málo známé počiny evropských hororových tvůrců, především těch italských. Do popředí se začaly dostávat i další specifické hororové subžánry, jako např. splatter, jenž byl označením pro filmy obsahující brutální krvavé scény a explicitní násilí. Krvavé filmy sice vznikaly již v 50. letech, leč za první splatter byl oficiálně považován až snímek Krvavá hostina (1963), vyprávějící o majiteli lahůdkářství, který zabíjel ženy a porcoval je do svých pokrmů, aby tím uctil egyptská božstva.

Splattery byly následně velmi oblíbené v 70. letech (Plivu na tvůj hrob, 1978), přičemž v následující dekádě se k nim přidaly i horory s kanibalskou tematikou. O to se postaral úspěch kontroverzního filmu Kanibalové (1980), jenž byl vydáván za autentický dokument, jehož tvůrci údajně měli být snědeni kmenem kanibalských domorodců, o nichž přijeli natáčet do Amazonie. Postupem času se násilí ve filmech dostalo do fáze, kdy mohlo být pro svou vyloženě přehnanou brutalitu vnímáno jako komický prvek, zvlášť pokud bylo kombinováno s nápaditými a vynalézavými komediálními gagy. Tímto způsobem pojal režisér Peter Jackson své rané filmy Bad Taste – Vesmírní kanibalové (1987) a Braindead – Živí mrtví (1992) a stejným způsobem započal svou budoucí hollywoodskou kariéru i režisér Sam Raimi, tvůrce trilogie Evil Dead (1981, 1987 a 1992). Cestou komické brutality se vydaly i laciné a značně obskurní filmy amerického studia Troma, které proslulo mimo jiné snímky Atomové gymnázium (1986), Terror Firmer (1999) a Noc drůbežích mrtvol (2006) a také čtyřdílnou filmovou sérií Toxický mstitel, jejíž díly pocházely z let 1984, 1989 a 2000.

Režisér David Cronenberg se ve své sérii autorských hororů Červi (1975), Rabid (1977), Mláďata (1979), Videodrom (1983) a Moucha (1986) zaměřil na rozvíjení žánru body hororu, jehož hlavní charakteristikou bylo kladení důrazu na různé mutace, deformace a nemoci lidského těla. V 80. letech se zároveň vrátila móda upírských hororů, přiživovaná tituly jako Noc hrůzy (1985), Ztracení chlapci (1987) nebo Na prahu temnot (1987). Obliba Stephena Kinga rostla spolu s dalšími adaptacemi jeho hororových děl, jimiž byly třeba Cujo, vzteklý pes (1983), folk horor Kukuřičné děti (1984) nebo Hřbitov domácích zvířátek (1989), a v 90. letech po nich následovaly snímky Temná polovina (1993), Děs v prádelně (1995) či Zhubni! (1996). Na tématu pekelných démonů postavil režisér Clive Barker svůj úspěšný Hellraiser (1987), jenž se dočkal mnoha pokračování.

 

Sci-fi horory a komediální horory

Mimořádný úspěch průkopnického hororu Ridleyho Scotta Vetřelec (1979) znamenal nejen zrození nového ikonického filmového monstra, ale také novou vlnu obliby sci-fi hororů, na níž navázal třeba John Carpenter se snímkem Věc (1982). Sci-fi horory vznikaly ve velké míře již v 50. letech (viz třeba The Incredible Shrinking Man z roku 1957, Attack of the 50 Foot Woman z roku 1958 či Moucha z roku 1958, předloha zmíněného Cronenbergova filmu), ale v 80. letech chytily nový dech – vzniklo nejen pokračování Vetřelce s názvem Vetřelci (1986), ale i Predátor (1987), v němž byl poprvé představen ještě jiný legendární mimozemský nepřítel (a obě tyto série byly v následujících letech dále rozvíjeny).

Stejně tak i o komediálních hororech se dá říct, že vznikaly od nepaměti, teprve v 80. letech jich však začalo rapidně přibývat. Některé hororové komedie byly přitom parodiemi na konkrétní filmové horory i na hororový žánr jako takový (třeba Mladý Frankenstein Mela Brookse z roku 1974), jiné zas jen míchaly horor s černým humorem a bláznivými gagy. Postupně tak vznikaly snímky jako Gremlins (1984), Krotitelé duchů (1984), Re-Animator (1985), Critters (1986), Noc husí kůže (1986), Chvění (1990) nebo filmová série Vřískot (od roku 1996) režiséra Wese Cravena, která si utahovala ze slasherů. V novém miléniu na popularitu hororových komedií a parodií navázala třeba série filmů s názvem Scary movie (od roku 2000) nebo podvratné snímky Černé ovce (2006), Tucker & Dale vs. Zlo (2010), Chata v horách (2012), Co děláme v temnotách (2014), Všechno nejhorší (2017) či Krvavá nevěsta (2019), v níž se hlavní hrdinka stala obětí zvrácených rodinných tradic svého nastávajícího manžela.

 

Únava amerického hororu v 90. letech

Na přelomu 80. a 90. let začal horor pozvolna upadat, a to ze dvou důvodů. Prvním z nich byl problematický přechod hororů do televizního prostředí, neb diváci tehdy více preferovali konejšivější a komediálnější pořady, nehledě na cenzurní zásahy televizních stanic a celkovou lacinost, jíž trpělo mnoho hororových televizních počinů (viz dvoudílná adaptace Kingova To z roku 1990). Druhým důvodem byla určitá únava hororového žánru, který po neustálých pokračováních nejrůznějších slasherů a krváků pomalu vyšel z kurzu a nahradily jej sci-fi filmy, jež se díky novým technologiím naopak ocitly na vzestupu. Výjimku v tomto ohledu tvořil Dracula Francise Forda Coppoly (1992) a mimořádně úspěšný thriller s hororovými prvky režiséra Jonathana Demmea Mlčení jehňátek (1991), který proměnil pět ze sedmi oscarových nominací, včetně těch za nejlepší film a režii.

Kromě toho v 90. letech vzniklo i několik meta-hororů, jako třeba Candyman (1992) nebo Ve spárech šílenství (1995), a snímků, které se snažily o nový přístup ke starým námětům, viz třeba Interview s upírem Neila Jordana (1994), Vlk Mikea Nicholse (1994), Blade Stephena Norringtona (1998), Ospalá díra Tima Burtona (1999) nebo Dům hrůzy Williama Maloneho (1999). I spousta dalších filmů těžila z návratu k osvědčeným motivům, ať už šlo o slashery (Tajemství loňského léta, 1997), zvířecí horory (Útok z hlubin, 1999) nebo kanibalské filmy (Dravci, 1999). Mnohé horory začaly využívat digitální triky (viz Anakonda z roku 1997 nebo Chobotnice z roku 1998), což se týkalo i mnohých sci-fi hororů, mezi něž se zařadily např. filmy Mutant (1995), Kostka (1997) či Fakulta (1998). Nejúspěšnějším hororem druhé poloviny 90. let byl však duchařský Šestý smysl (1999), jehož proslavil překvapivý závěr, a obrovským hitem byla vzhledem ke svému mizivému rozpočtu i Záhada Blair Witch (1999), která se stala fenoménem internetové propagace.

 

Japonské horory

Oproti americkým a evropským hororům, jež stály na absolutním potírání zla, měly japonské horory většinou tendenci naznačovat, že i přemožené zlo nadále přežívá spolu s námi, neb je nedílnou součástí světa, v němž žijeme. I když mnohé japonské horory obsahovaly podobná témata jako západní konkurence (zejména duchy a démony, folklorní a šamanské motivy a scény vymítání), zpracovávaly je značně odlišně. Od počátku byly vystavěny na pomalém budování hutného napětí a na základech psychologického a nadpřirozeného hororu, přičemž ty starší se často věnovaly následkům druhé světové války a sexuálního násilí, modernější filmy se pak obvykle zaobíraly prokletými předměty, strašidelnými domy či disfunkčními rodinnými vazbami. Ikonickými postavami japonského hororu se staly ženské postavy s dlouhými černými vlasy, které jim zakrývaly obličej, ženy zabíjející muže a týrající děti a také mstiví duchové.

Válka a bombardování atomovými bombami v roce 1945 se výrazně otiskly do japonské kinematografie prostřednictvím zrodu obřích ničivých kaiju monster (viz Godzilla z roku 1954) a přízraků reprezentujících závažné historické trauma (jako třeba v Povídkách o bledé luně po dešti z roku 1953, v nichž vojáci zabíjeli a znásilňovali ženy, z nichž se následně stávali duchové). Postavy ženských duchů toužících po pomstě se následně objevovali třeba i ve vzájemně podobných snímcích Onibaba (1964) a Černá kočka (1968) a s duchy hojně pracoval i povídkový snímek Kwaidan (1964). Od poloviny 60. let až do konce 80. let byly populární tzv. pinku filmy, které obsahovaly erotické a sexuální motivy, leckdy v kombinaci s hororovými a exploatačními tématy (Přepadení! Jack Rozparovač, 1976) a natáčela je s nízkými rozpočty malá nezávislá studia. V roce 1989 se téma strašidelného domu objevilo v hororu Sweet Home a výrazným počinem byl v témže roce i surrealistický kyberpunkový Tetsuo, z nějž se postupem času stala kultovní záležitost.

Moderní japonský horor slavil v druhé polovině 90. let a na přelomu tisíciletí úspěch díky návratu k duchařské tematice, a to s filmy jako Kruh (1998), Temná voda (2002) nebo Nenávist (2002), které zároveň oprašovaly motiv vztahu matky a dítěte. Velkým fenoménem se staly i horory Pulse (2001), Kroužek sebevrahů (2002) nebo Příčesky (2007). Mezinárodní popularitu mnohých z těchto filmů způsobil zájem amerického trhu o natočení jejich předělávek (americký Kruh vznikl v roce 2002, Nenávist v roce 2004 a Temné vody v roce 2005), které nasměrovaly pozornost diváků i na jejich předlohy. Stejně tak si různé americké horory vzaly za vzor i snímky z jiných asijských zemí, např. z Thajska (Shutter, 2004) nebo z Hongkongu (Oko, 2002). Mezi uznávané japonské hororové režiséry se řadili též Hideo Nakata, Sion Sono, Takaši Šimizu, Kaneto Šindó nebo Takaši Miike (Konkurz, 1999).

Po roce 2000 zároveň začaly v Japonsku vznikat extrémně brutální horory charakteristické fetišizací ikonických prvků japonské kultury a mimořádně krvavými výjevy, které svou prvoplánovou a okatě přehnanou násilností působily záměrně komickým dojmem. Tyto snímky se natáčely s cílem oslovit zahraniční publikum, lačné po bizarních japonských výstřednostech, a kladly většinou důraz na postavy procházející biologickými mutacemi (Tokyo Gore Police z roku 2008 nebo Mutant Girls Squad z roku 2010) či na zesměšňování tradičních japonských motivů (Robogeiša z roku 2009 nebo Deddo Sushi z roku 2012).

 

Horory nového tisíciletí, remaky a found footage

Z hororů vzniklých krátce po roce 2000 se nejvíce zapsaly do paměti snímky Nezvratný osud (2000), vyprávějící o skupině studentů, kteří se náhodou vyhnuli tragické nehodě, ale smrt si na ně nakonec stejně došlápla, Ti druzí (2001), psychologicky tíživý horor o matce, jejíž děti byly alergické na denní světlo, a 28 dní poté (2002), který oživil žánr zombie hororu. Hororový režisér Eli Roth se představil filmem Cabin Fever (2002) a stejně tak Rob Zombie uvedl nejprve svůj debut Dům tisíce mrtvol (2003) a následně i Vyvržence pekla (2005). Na tradici upírských hororů navázaly snímky Van Helsing (2004) a 30 dní dlouhá noc (2007) a také série Underworld (od roku 2003). S démony se zas museli popasovat hrdinové filmů Constantine (2005), V moci ďábla (2005) či Stáhni mě do pekla (2009). Úspěch videohrami inspirované hororové série Resident Evil (od roku 2002) vedl k natočení hororových herních adaptací Doom (2005) a Silent Hill (2006). Podle literárních předloh Stephena Kinga byly v roce 2007 natočeny snímky Pokoj 1408 a Mlha.

Úspěch Záhady Blair Witch vedl k rozmachu dalších „found footage“ filmů, které byly natáčené ve stylu domácího videa na ruční kameru, a jejichž tvůrci se je snažili vydávat za autentické záběry. Pokračovateli této specifické formy, s níž poprvé přišel zmíněný snímek Kanibalové, se tak staly např. filmy Deník mrtvých (2007) a Monstrum (2008), remake španělského filmu REC s názvem Karanténa (2008), duchařská série Paranormal Activity (od roku 2007) nebo kanadský horor Grave Encounters (2011). Kromě toho se producenti vrhli v novém tisíciletí i na předělávky starších hororů, přičemž nesahali jen po asijských hitech, ale i po amerických klasikách. V novém kabátě tak bylo možné vidět třeba snímky Úsvit mrtvých (2004), Texaský masakr motorovou pilou (2003), Dům voskových figurín (2005), Hory mají oči (2006), Satan přichází (2006), Halloween (2007), Pátek třináctého (2009), Poslední dům nalevo (2009), Noční můra v Elm Street (2010), Maniak (2012), Carrie (2013), Lesní duch (2013), Poltergeist (2015), Suspiria (2018), Dětská hra (2019) nebo Řbitov zviřátek (2019).

Z neamerických hororů tohoto období stojí za to zmínit britské filmy Pád do tmy (2005) a Jezero smrti (2008), španělsky mluveného Prince bez království Guillerma del Tora (2001) a Sirotčinec J.A. Bayony, norskou Ledovou smrt (2006) nebo švédský upírský snímek Ať vejde ten pravý (2008), jenž pojednával o přátelství chlapce a upírské dívky vyrůstajících na panelákovém sídlišti. Opomenout nelze ani dánského Antikrista Larse von Triera (2009), jihokorejský horor Viděl jsem ďábla (2010), rakouské Dobrou, mámo (2014), českého Ghoula (2015) či francouzský film Raw (2016), jenž pracoval s motivem kanibalismu.

 

Torture porn a francouzská extrémní vlna

Obzvláště v letech 2003-2009 se dostaly do módy i filmy označované jako „torture porn“, které stály především na extrémním krvavém násilí až sadistického charakteru. Tyto filmy obvykle nebyly příliš drahé a snadno se z nich stávaly velké divácké hity – nejúspěšnější v tomto směru byla mnohadílná americká filmová série Saw režiséra Jamese Wana (od roku 2004), jejíž hrdinové se museli vypořádat s pastmi, mučidly a smrtícími labyrinty sestrojenými psychopatem, jenž se je snažil naučit vážit si života.

Nejvýraznějšími zástupci tohoto specifického sub-žánru se staly francouzské snímky, označované jako francouzská extrémní vlna – tu tvořily mimo jiné filmy Noc s nabroušenou břitvou (2003), Hranice smrti (2007), Uvnitř (2007) nebo Mučedníci (2008). Eli Roth uspěl se svou dvojicí filmů Hostel (2005) a Hostel II (2007), zabývající se osudy návštěvníků středoevropského hostelu, jehož sklepení sloužilo jako mučírna pro bohatou zahraniční klientelu. Výrazný mezinárodní dopad měl i horor Lidská stonožka (2009), japonský film Grotesque (2009) nebo srbský snímek Srbský film (2010), jenž se odehrával v prostředí okrajově zaměřených pornoherců.

 

Renesance duchařských hororů

Po mimořádném úspěchu duchařského hororu Jamese Wana V zajetí démonů (2013) se staly ohromně populárními filmy s duchařskou tematikou a také snímky, jejichž hrdinové se museli potýkat s nejrůznějšími typy démonů a dávných prokletí. Jen na fikční svět filmu V zajetí démonů a na jeho pokračování V zajetí démonů 2 (2016) a V zajetí démonů 3: Na Ďáblův příkaz (2021), vybudovaných kolem záhadných případů dvojice skutečných paranormálních vyšetřovatelů, navázala série o démonem posedlé panence Annabelle (od roku 2014) s spolu s ní též snímky Sestra (2018) a La Llorona: Prokletá žena (2019). Kromě toho ale vznikly také horory Sinister (2012), Mama (2013), Babadook (2014), a Zhasni a zemřeš (2016), v nichž ve všech řádil nějaký démon, stejně jako v několikadílné filmové sérii Insidious (od roku 2010).

Z hororů ostatních tipů, natočených po roce 2010, na sebe výrazně upozornily kupříkladu filmy Oculus (2013), vyprávějící o prokletém zrcadle, Neutečeš (2014), jehož hrdinové si mezi sebou prostřednictvím pohlavního styku předávají smrtelnou kletbu, Tajemství smrti slečny Neznámé (2016), jež zaneslo čarodějné téma do prostředí pitevny, nebo filmová série Očista (od roku 2013), odehrávající se ve světě, v němž je možné jednu noc v roce páchat libovolnou ilegální činnost. Silně působivé byly i povídkové duchařské Ghost Stories (2017), válečný Overlord (2018) nebo hypnotická Mandy - Kult pomsty (2018). Studio Universal se zároveň pokusilo oživit svá klasická monstra ve filmech Vlkodlak (2010), Drákula: Neznámá legenda (2014), Mumie (2017) a Neviditelný (2020).

Do historie hororového žánru se úspěšně zapsal i Doktor Spánek od Stephena Kinga (2019) jakožto pokračování filmu Osvícení, nová dvoudílná adaptace Kingova To od Andyho Muschiettiho (2017 a 2019), snímek Uteč Jordana Peelea (2017), jenž byl oceňován pro skloubení hororu s problematikou rasismu, a Tiché místo Johna Krasinskiho (2018), v němž se rodina skrývala před monstry reagujícími na hluk. Z nejpozoruhodnějších hororových režisérů tohoto období lze jmenovat např. Roberta Eggerse a jeho historickými báchorkami ovlivněné snímky Čarodějnice (2015) a Maják (2019) nebo Ariho Astera a jeho progresivní horory Děsivé dědictví (2018) a Slunovrat (2019).

 

Televizní hororové seriály

Horory se na televizních obrazovkách začaly objevovat už v 50. letech, a právě toto médium zprostředkovalo mnoha pozdějším tvůrcům jejich vůbec první střet s hororovým žánrem. Mezi nejpopulárnější hororové pořady té doby patřily povídkové seriály Alfred Hitchcock uvádí (1955-1965), v nichž tento uznávaný režisér představoval divákům nejrůznější thrillery, záhadná dramata, kriminální příběhy a také horory, a The Twilight Zone (1959-1964), jejíž náměty spadaly mnohdy i do sci-fi žánru. V následujících desetiletích se těšily oblibě kupříkladu hororové seriály Rodina Addamsova (1964-1966) a Dark Shadows (1966-1971) a také spousta povídkových seriálů a televizních hororových filmů.

V 80. letech se některé starší seriály dočkaly nových verzí (viz seriály Pásmo soumraku a Alfred Hitchcock uvádí vysílané v letech 1985-1989) a úspěch měly také povídkové Příběhy ze záhrobí (1989-1996). Konec 90. let se z hlediska televizního hororového žánru nesl ve znamení seriálu Buffy, přemožitelka upírů (1997-2003), jenž byl určen především náctiletému publiku, a multižánrového Království Larse von Triera (1994-1997), které oslovovalo naopak dospělé a náročnější diváky. S příchodem nového tisíciletí se uchytily seriály o paranormálních vyšetřovatelích, viz Lovci duchů (od roku 2005) a Lovci přízraků (2004-2016). Z povídkových hororů stojí za to vyzdvihnout American Horror Story (od roku 2011) a zároveň přibylo výrazných seriálů, jež disponovaly kontinuálním příběhem, jako třeba Upíří deníky (2009-2017), Živí mrtví (od roku 2010), Hannibal (2013-2015), Penny Dreadful (2014-2016) nebo The Haunting - Dům na kopci (2018).

Filmmaniak