Oppenheimer

Před třemi lety jsem se nadlouho rozloučil s kiny Nolanovým Tenetem (který u mne propadl) a teď se do kina vracím symbolicky zase s Nolanem, který mne přivítal svým vzkazem určeným přímo pro diváky pražského IMAXu a já se naučil mít rád bombu... Oppenheimer není nejlepší film, který jsem kdy viděl. Není to asi ani nejlepší Nolanův film. Ale je to film zatraceně dobrý a i díky svému vyznění zatraceně potřebný. Náš národní hrdina Švejk je autorem výroku "i kdyby padla nějaká ta facka", ale spousta dnešních lídrů chce být také národními hrdiny a chová se způsobem "i kdyby padla nějaká ta atomovka": Důležité je zachránit si tvář, zejména co se týče čtyřpísmenné organizace, která není zvyklá prohrávat a je schopná otočit na pětníku svá mnohá předešlá prohlášení, co bylo dříve špatně je dnes dobře podle toho, kdo to dělá. Takže přes všechny vrstvy filmu vyjadřující se k osobní zodpovědnosti za vlastní činy v osobní i vědecké rovině, k politickým rozhodnutím z minula, k přátelství a důvěře, politickým ambicím a tak dále, je v Oppenheimerovi obsaženo i jasné stanovisko k současnosti a je tedy velmi aktuální. Aneb "Řetězovou reakci jsme stejně spustili," jak je ve filmu řečeno. Z filmařského hlediska je třeba chválit vynikající řemeslo, kdy několik časových linií je pointováno zároveň velmi podobným způsobem jako v Dunkirku, dialogy jsou skvělé, kamera dechberoucí, gradace zejména v klíčové scéně testu Trinity je přímo učebnicový příklad, jak stupňovat napětí. Přesto nemyslím, že je IMAX zcela nezbytný pro ocenění všech kvalit filmu, zejména ne ze druhé řady, což bylo jedno z mála míst, kde byla volná místa před týdnem, kdy jsem rezervoval vstupenky :) Taktéž bych se připojil k těm několika lidem, kteří mají drobné výhrady stran až přílišného nadužití hudby, občas by to skutečně chtělo více pracovat s tichem. Ale to jsou drobnosti. Na závěr chci vyzdvihnout to, co je na filmu ze všech jeho aspektů a momentů pro mne nejlepší, a to scéna Oppenheimerova projevu po úspěšném (jak zvláštní slovo v dané souvislosti) shození bomb na Japonsko. To je emocionální štěpení na prvočinitele. Na závěr nezbývá než spolu s Werichem říci "přijde na to, jaká hlava té energii velí." (23.07.2023)

Když se řekne Oppenheimer, tak mě na tom zajímá atomovka a všechno kolem. Bohužel pro mne Christopher Nolan zvolil trochu jiný, pro mě osobně méně atraktivní, směr. Po kolážovitém úvodu přijde zábavná část v Los Alamos jejíž vyvrcholení v podobě testu atomovky by mi stačilo i jako důstojné završení celého filmu. Jenže se jede dál. Další bezmála tři čtvrtě hodiny "soudních" tahanic, které mě absolutně nezajímaly, ale Nolan se nás pomocí koulervoucí hudby snaží přesvědčit, že se děje bůhvíco. To samý jsem naprosto žral v Dunkirku, ale tady mě to teda těžce minulo. Celý ten spor mi byl totálně ukradenej a ty rádoby šokující zvraty mi přišly až nechtěně komické. Možná i kvůli přílišnému počtu postav, kde jsem chvílemi moc nevěděl, kdo je kdo. Obě jeho ženský mi přišly jako krávy a emocionálním scénám s Emily Blunt jsem nevěřil ani za mák. Florence Pugh aspoň ukázala kozy. Ale třeba ten Rami Malek tam byl všehovšudy minutu. Všimnete si ho jen díky tomu, že má divnou držku. Jeho vztah K Oppenheimerovi není vůbec vyjasněn, ale pak se tam najednou zjeví a vytáhne ho z průseru díky velice přesným informacím, který ňák nikdo jinej neví a já teda nevím jak on je ví a kdo on vlastně vůbec je... Suma sumárum mi to nesedlo, přesto se na další Nolanův film budu těšit ať je to, co je to. (20.07.2023)

Až do odpálení atomovky to celkem šlape, ale následné ukřižovávání Oppenheimera během nekonečné výslechové frašky prostřihávané s Downeyho soudem nudí a ani intenzivní zvuk a hudba to nezachrání. Do Oppenheimerova příběhu to rozhodně patří, ale napětí se nekoná (jen lehká zvědavost na to, co řekl Oppenheimer Einsteinovi) a film se stává umořujícím. Technicky je to samozřejmě špička, hlavně zvuk, vizuálně to zas tolik nenabízí, plus dal Nolan dohromady neuvěřitelný herecký ansámbl a najde se tu pár silných scén (pohirošimovský proslov), ale nic, co by mě rozsekalo. (25.07.2023)

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti. (21.07.2023)

Soustředěný Nolan, dokonalý Cilian Murphy a burácející Göransson v lekci z historie, kterou jsem chtěl vždycky vidět. Dusivá atmosféra narušená pouze oslavou výbuchu Trinity, se lepí na patro a člověku je místy až špatně z toho co mohlo být. Kdyby se Hitler nezastřelil tak by ty atomovky shodili k nám. Oppenheimerův život prodchnutý komunismem, jeho ženy, noční můry, přátelé i nepřátelé pohltí a tři hodiny nepustí. Ať už jde o černobílé konverzace nebo simulaci jaderného výbuchu. Děsivý konec s Einsteinem rezonuje. Stal jsem se smrtí, ničitelem světů. (25.07.2023)