Jitřní záře

Pozitivem této minisérie jsou herecké výkony (největší prostor má výborná Petra Bučková v roli matky) a určitá nejednoznačnost vyprávění, tvůrci nefandí ani jedné straně (alternativní pár versus úřady prosazující standardní výchovu), dávají divákovi prostor si vybrat. Druhá polovina seriálu už ale ztrácela na atraktivitě a závěr byl vyloženě uspěchaný, ničemu neprospěl ani časový skok (z Jitřenky v první třídě byla najednou sedmnáctiletá skoro dospělá slečna). Dovedla bych si představit více epizod se zaměřením na Jitřenčino dospívání nebo naopak osekání prvních dílů. Určitě se ale jedná o povedenější z Voyo projektů. (03.08.2023)

Podání mě hodně překvapilo. Je dobře, že do příběhu dali spoustu pravdivých a podobných témat a přitom to nebylo nijak zahlcené a na škodu výsledného efektu. Zahlcené pouze lidskou blbostí a to docela dost. Hlavní mimozemšťani byli jasní, ale film nikomu nestraní a ukazuje lidskou hloupost na všech stranách. Oproti jiným, časově unaveným, divákům měla délka hodnotný význam. Pozvolné sledování života "v souladu s přírodou" a s osobní svobodou dávalo prostor k rovněž pozvolnému nasírání, které nemělo čas opadávat a mělo šanci vydržet i pár dní po skončení. Kratší verze by fakt byla povrchní a vyzněla by tak nějak "nijak". Nebudu rozebírat logiku svobodného naturálního života, který od nikoho nic nechce, ale jen do chvíle, než začne dupat nožkou a žádat sociální dávky, na které má přece nárok, a které zaplatí ti, kteří se chtějí podřizovat systému. I já na to rád platím daně. A ještě ke konci filmu. Nevím jaké gradování tam divák požaduje, možná popravu té dvojice, ale pro mě byl konec s vlastní volbou Jitřenky/Viktorky logický a také zadostiučiněním. (05.03.2023)

Nemám moc velký přehled o aktuálním dění ve světě českých seriálů, ale Jitřní záře mě potěšila. Příběhem, očividnou snahou o objektivitu i hereckými výkony. A taky tím, jak mě přinutila přemýšlet a spekulovat a ztrácet se v tom, komu fandím, a kdo je tu ten největší zloduch nebo oběť. Občas to na mě bylo trochu moc, občas jsem pro ně měla naopak plné pochopení. Ať už pro postavy z jedné či druhé strany. (17.07.2022)

Obsahuje drobné SPOILERY... Mohlo by to jistě být hodně zajímavé. Příběh s kontroverzním ústředním tématem, navíc podle skutečných událostí, si o to vysloveně říká. Ve výsledku mě to ale spíše celé vytáčelo do vrtule a nebylo to kvůli tomu, že by se mi v základu příčilo, když chce někdo žít alternativně nebo bych naopak k smrti nesnášela dodržování veškerých pravidel ve všech sférách života (když se nejde do uplných extrémů, mám ve skutečnosti pochopení pro obě strany). Vadilo mi, jak to bylo celé zkratkovité, s dialogy, kdy si člověk říkal, že ten, kdo mluví, musí být úplný tydýt (přítomno na obou stranách barikády), klišoidní a stereotypní, mnohdy až nesmyslné (jsi alternativní=musíš na zahradě cvičit jógu a skákat okolo ohně v předepsaném úboru s předepsanými kamarády, neumíš se pomalu ani podepsat, přestože jsi strávil roky "v civilizaci" a žil "normálně"; jsi úřednice ze sociálky=musíš podle toho vypadat, chodit si do kantýny pro chlebíčky a rozplývat se nad tím a hlavně moc nepřemýšlet nad ničím a nikým atd. atd.). Nelíbilo se mi, jak se jednotlivé kapitoly příběhu odehrávaly předvídatelně, příliš popořádku, nepropojeně jedna s druhou (typicky občasná setkání prarodičů Záře s její matkou - když se blížil nastup povinné školní docházky a prarodiče přijeli s aktovkou, bylo vám jasné, že se teprve v daný moment dozví, že dítě do školy nepůjde, informování spolu s patřičnou hádkou se pěkně sfoukne dohromady s informováním diváka, který je asi tak blbý, že ho nenapadne, že si ti lidi třeba někdy volají, volně se spolu baví, občas se potkají a asi si všechny podstatné informace neřeknou naráz na jedné velké návštěvě, co se zrovna vejde do seriálu - podobné schéma tu máme, když se prarodiče dozví o plánu dcery žít "jinak" nebo domácím porodu...). A dalo by se pokračovat dále a dále... Pak to nezachrání ani dobří herci (třeba Petru Bučkovou mám vyloženě ráda a i v Jitřní záři je dobrá, ač mi na roli, v některých fázích příběhu, pravda, moc neseděla věkově), kteří se tu sešli, ani to samotné atraktivní téma. Po skončení jsem si nevšimla, že už je konec (z nějakého důvodu jsem si myslela, že má minisérie osm dílů a ještě pár dní po zhlédnutí šestého tak žila v domnění, že mě další dva čekají). To asi také vypovídá o mnohém. Škoda, že minisérie na Voyo zatím většinou člověka dokážou nejdřív navnadit, aby pak byly nedotažené či přímo pokažené. Od dalších už asi nebudu mít přehnaná očekávání a třeba pak budu méně naštvaná/zklamaná. 40 %. (26.07.2022)

Tahle ruina, tedy tohle půvabné místo si je našlo samo. Magistra, která nehodlá do školáčků nic natloukat a která kuchtí karbanátky z lebedy, a zemědělec, který nehodlá přihlížet, jak jeho kolega řeže krávy. Nechtějí chodit do práce, protože věří, že si vše sami vypěstují (ale pro státní dávky ruku natáhnou). Žádný spěch, žádná chemie, technologie či permanentní tlak na výkon, ještě navíc s výhledem na malebnou šumavskou krajinu. Prostě žít po svém a mimo zavedené společenské struktury. A otěhotnět na čerstvém vzduchu a bez pesticidů tady prostě půjde snáz. Jenže všechno to začne problémem se studnou a nočními rituály u ohně. A následně i jménem, které své dcerce vybrali. A už to jelo. Na dveře rodičů vyznávající alternativní životní styl zabouchá policie, odbor sociálních věcí, soudní vykonavatelka… S párem Pavlou a Karlem sympatizujeme víceméně jen proto, že na ostatních postavách nic sympatického není (až na výjimky, třeba sestru v kojeneckém ústavu), některé jsou až na hraně parodie. Ústřední duo je po herecké stránce neokoukané a fajn, právě nejedna vedlejší postava ovšem zoufale přehrává a vypouští z úst krapet šílené věty. Zpracování případu, jenž vyvolal debatu o státních zásazích do rodičovských práv a nemožnosti žít totálně podle „svého“, je za mě bez větších výhrad, samozřejmě se ale nejde nevyhnout faktu, že my prostě stát budeme ždímat, ale ať nás jeho úřednický aparát nechá žít, jak my chceme. A to, že je prostě nutné dítě úředně zaregistrovat, by minimálně vystudovaná učitelka vědět měla. Škoda, že nezkoumáme onu jinakost, ono vymezení, hlouběji nejdeme po příčinách strachu z cizího, z jiného. Druhá polovina série je pak věnovaná právě dceři, která si stále silněji uvědomuje, jak ji omezuje způsob života, který pro ni rodiče zvolili. Zároveň přibývá zbytečného zkratkovitého jednání, ve kterém prostě chybí souvislosti, rodiče se „nijak“ nevyvíjejí, navíc svým chováním a postoji mnohdy popírají to, co celý život sami razili. Už to jednoduše není o těch „zlých“ lidech okolo, těžiště se přesouvá do jejich soukromí. Samotné vyústění mi vlastně docela sedlo. (12.08.2022)