Duna: Část druhá

10/10. Druhá projekce v Imaxu celkový požitek ještě umocnila a já se nyní už absolutně nebojím říct, že tohle je filmová událost naší generace. Kdo pohlédne za onu očividnou vizuální poetiku, barevně rozprostřené spektra a majestátnost samotného filmového média (za podpory až nadpozemsky znijících a přitom často intimních skladeb) - ten z těchto fascinujících písčitých dun vyhrabe komplexní (sakra epické!) lovestory o jedné fanatické vizi budoucnosti, jenž tématicky rámuje nadčasovost původní předlohy a která strhujícím způsobem sází jednu emocionální ránu za druhou. Z až meditativní kulturní explorace přetéká druhá Duna k cinefilním blockbusterovým vrcholům do temných zákoutí lidských tužeb, přičemž v závěrečné hodině dropne tak všeobjímající atomovku, až to člověka dožene k slzám radosti. Být svědkem něčeho takového... je jednoduše jedinečné. (05.03.2024)

Rok 1977 - Star Wars, 1968 - Vesmírná Odysea, 1962 - Lawrence z Arábie. Teď už vím, co lidé cítili, když v kině poprvé viděli tyto filmy. Duna 2 je se vší svojí komplexností, kvalitou a měřítkem jedním z největších sci-fi děl, co kdy vzniklo. (obsáhlý názor zde) (27.02.2024)

Jak jsem byl nadšený z první části, a jak se před velkým finále hromadily libůstky jako Giedi Prime, za kterou bych Villeneuvovi tleskal ve stoje, a přistoupil jsem na hru s až směšným Stilgarem (který je ale dokonale zahraný), maličko mě znepokojila Alia, ale pak se to zas srovnalo Chalametovou až démonickou exhibicí na fremenském sněmu. Ale bohužel samotná konfrontace s Imperátorem a její následky mi přišly oproti tomu, co všechno bylo k vidění do té doby (nejen eye-candy věci, ale promyšlenost toho, co je divákovi předkládáno), slabé. Částečně to byl důsledek krácení předlohy, ale částečně šlo o zkratkovitou úvahu tvůrců, že "tohle bude dávat smysl, protože nám zobou z ruky"... tak bohužel, a nemyslím si, že by to šlo zachránit vysvětlením v pokračování - v jehož vznik ovšem doufám;) 80% (28.04.2024)

Zřejmý důkaz toho, že jsou nudolálie i závislost na psychotropních látkách úspěšně léčitelné! Dřívější sveřepý artový hnědopich Denis, věhlasný to uspávač hadů obrazem, se již zdá být dokonale zdráv a nyní téměř bez recidivy zaDuněl tak mohutně, že si po skončení spektáklu musíte pomoct rukou utřít koutek, vrátit spadlou čelist na místo a zavřít hubu. Nejen, že parádně trefil genius loci dnes již klasické předlohy, ale rovněž ji přetavil v dosud téměř nevídané pompézní audiovizuální orgie, u nichž málem nevíte, jestli vás zrovna prcá obraz nebo zvuk. Samozřejmě na to však nesmíte čumět na mobilu v ruční kamerové distribuci nějakého indického čorkaře s bangladéšskými titulky. Podobně jako dříve údajně nezfilmovatelný Džexnův Pán prstenů i toto si bezesporu zaslouží své piedestální místo ve všech konsenzuálně dostupných análech, a to včetně světové kinematografie. Dokonalost, kde je naprosto všechno přesně tam, kde má být, a spektakulární linka D z pískovny v centru až na Jižák jezdí ve zcela pravidelných a přesných intervalech, a její sedačky skoro nepotřebují odčervit ani po svinských islamistických fundamentalistech, ani zkurvených fašistických bílých hubách. (03.03.2024)

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici. (03.03.2024)