Šimon na poušti

Šimon na poušti je anarchistickým rozvratem a nihilistickou anekdotou Luise Buñuela. Nastražená výbušnina je složena k nohám katolickému kléru. Znevažují se náboženské principy, nadřazeně střežená vlastní důstojnost stavu, rozpor mezi podstatou ideálu a realitou, tvrdošíjné setrvávání v asketickém mučednictví, výlučnost pravdy, štvavé odsuzování pouhé představy hříchu i morální pokrytectví. Nejzávažnějšími body obžaloby jsou neschopnost a neochota pochopení tělesné lidské stránky, nepřizpůsobivost se přirozenému vývoji společnosti, rituální sobectví, pro víru opouštění blízkých osob a přetvářka slov i skutků. Nástrojem anarchistického ničení katolické církve je Simón (velmi zajímavý Claudio Brook), syn Simeona Stylita. Láska k Bohu je jedinou smysluplnou hodnotou života a vše světské je malicherné, včetně rodné matky. Je pokoušen a odolává, je hanoben a setrvává, je konfrontován s mamonem a realitou a odvrací se zády. Osm let, osm týdnů a osm dnů a stejně prohrál na pýchu. Nejrozkošnější postavou je sám ďábel (pozoruhodná Silvia Pinal), smyslové a smyslné pokušení potřeb a chtíče. Miluje Boha a usiluje o jeho pozornost. Koketuje, velebí, hrozí, škádlí, laje, ponouká a raduje se krásou života. Z dalších rolí: pro marnivost čistoty z kláštera vyhnaný mnich Matías (Enrique Álvarez Félix), pokorně skromná a synem opomíjená Šimonova matka (Hortensia Santoveña), ďáblem posedlý a falešné statutární obvinění podávající mnich Trifón (Luis Aceves Castañeda), ctihodný představený mnišského kláštera Zenón (Enrique García Álvarez), zázrakem uzdravený a nevděčný zloděj (Enrique del Castillo), svědomí zpytující a zásadními otázkami Šimona do rozpaků přivádějící mnich Daniel (Eduardo MacGregor), prostoduchý a laskavý trpaslík a pasák koz (Jesús Fernández), či bohatý mecenáš honosného sloupu pokání Praxedes (Ángel Merino). Šimon na poušti je anarchistickým šturmem proti principiální podstatě katolické víry. Nihilismus odhaluje své možnosti uměleckého využití. Luis Buñuel nezapomíná ani na své surrealistické zaujetí a uvádí v život úchvatné obrazy procesu katolické nadřazenosti a morální přetvářky s cynicky stylovým výsměchem. (16.04.2019)

Dokonalá záležitost. Ostrá, černá satira, u které nejde se nesmát, i když tušíte, že všechny vtípky jsou vlastně velmi tvrdé. K načrtnutí děje: Zbožný a neustále se pokrytecky modlící a žehnající Šimon čelí na poušti nájezdům (dokonale ztvárněného) ďábla... Scéna "sabatu" mi vyrazila dech. Nejde o žádnou kritiku současného světa, podle mě režisér v ostrém kontrastu ukazuje, co je podle něho "život" :) kouzelné ... (02.02.2006)

Většina Buńuelova díla je zasvěcena intelektuálnímu boji proti institualizovanému náboženství a tato satira patří mezi výstavní kousky jeho filmografie. I když to není tak docela přesné, protože tohle by se dalo říct téměř o každém jeho filmu... K natočení tohoto snímku byl Buńuel evidentně inspirován životním příběhem historické postavy mnicha Šimona Stylity (389-459), který strávil neuvěřitelných 37 let na osmnáctimetrovém (původně třímetrovém) sloupu poblíž Antiochie. Už na svou dobu byl ve svém asketismu více než extrémní a právě pro přehnaný asketismus byl dokonce tento mnich vypuzen z kláštera, ve kterém jistý čas přebýval. Buńuel si ani nemusel moc vymýšlet... Nejlepší satira je taková, která pouze zobrazuje směšnost v celé své nahotě - pokrytecké, povýšenecké a ve svém důsledku sobecké jednání - pošetilé až absudrní jednání - mnicha, který je dáván za vzor cnosti - to je podstata Buńuelovy výpovědi... Absurdita celého příběhu je pak dovršena šokujícím závěrem, který celý film posouvá do oblasti nadreálné frašky. (11.09.2006)

(LFŠ 2022) V Šimonovi na poušti se střetávají mnohé náboženské výjevy a symboly s notnou dávkou ironie a s tím spojeným humorem. Chvílemi se mi zdálo, jako bych sledoval film od Pasoliniho. Jednotlivé scény se Satanem a pokušením mě fakt bavily - byly nápadité a humorně obscénní. Největší bizár se však dostavuje (respektive přilétá) se závěrečným časovým skokem. P. S. Zajímalo by mě, co měl Buñuel na tom kopání do zvířat (viz toto a např. Zlatý věk)? (30.07.2022)

Buñuel, jako takřka vždy neodolatelně přitahován k nepochopitelným mystériím víry, se pustil do působivého střetnutí se asketismem jako takovým, nejedná se však o jednostrannou kritiku, nýbrž o pokus předložení vlastních argumentů. Bohužel ze zamyšlené koncepce zbylo jen torzo, takže myšlenkově nebylo řečeno vše, co řečeno býti mělo. Asketismus je tu prezentován jako jasná, ale nesmírně těžká (pointa snímku ji dělá prakticky neschůdnou) cesta, zaručující soustředění na Boha a ochranu před vlivy, jež od něj člověka odvádějí. Proti tomuto pojetí vezdejšího života vystupuje bez hlubších pohnutek tělesný mrzák, přemýšlející především o svém žaludku, a svůdný ďábel evokující vše "dobré", co pozemský život nabízí. I sám ďábel se na chvíli stane tím "pokoušeným", musí vztekle odkopnout beránka vykoupení a jeho motivace zájmu o Šimona se nakonec ukáže jako potřeba toho, aby každý vyznával jeho víru - tedy jistý druh závisti. Asi nejzbožnější Buñuelův snímek, varující před přílišnou sebejistotou, opomíjením druhých, světa i jeho nástrah. (08.11.2006)