Mléčná dráha

Dvaja ošarpaní peší pútnici na ceste z Paríža do Compostelly v náboženskej road movie. Začína pohľadom na prúdy hlučne svištiacich automobilov - pútnych vozov dneška. Epizódy v priebehu cesty sa týkajú aplikácie cirkevných dogiem a diskusií o nich. Zasadené sú do rôznych prostredí a časov, vystupujú v nich rôzni aktéri. Buñuel konfrontuje nemenné pravdy s obyčajnou situáciou, v kontexte však pôsobiacou provokujúco, poburujúco a výsmešne (napr. úcta k zjaveným pravdám a súčasné pohŕdanie chudobou). Prostredníctvom takto zobrazených zjavení sa v nich a cez ne ukazuje niečo, čo na nich málokto hľadá: príbehovú skratku, obrazotvornosť, tajomno a humor. Nezmyselná pointa alebo zosmiešnenie len samotným pôsobením dogmy ju totiž posúvajú skôr do polohy surreálnej, snovej epizódy. Bezčasový dej, na prvý pohľad zasadený do súčasnosti, je plný znejasnení v podobe ľudí v dobových kostýmoch, nad ktorými sa nik nepozastavuje a zároveň je prestriedaný scénami z rôznych historických období. Tieto prechody cez čas a priestor sú náhle, bez zjavnej súvislosti s predchádzajúcim, okrem spojitosti s kresťanskou náukou. Väčšina epizód, ako napr. satan v podobe mladého hipisáka túžiaceho po spáse, Ježišov späť vzatý zázrak, poprava pápeža anarchistami; dievčatká preklínajúce spochybňovačov nimi recitovaných kánonov, zostane pevne a hlboko uložených v pamäti. (11.04.2006)

Můj nevymezený postoj k otázkám víry trochu předurčuje to jak jsem tento film vnímal. Buňuel se zde, nutno říci mistrně, pohrává s různými náboženskými tezemi. Své postavy je nechá porůznu míchat, měnit jak se jim hodí a z toho vzniká zajímvá koláž pokřivených názorů různých směrů. Na to, jaký pravděpodobně měl Buňuel k víře vztah, vyniká ve filmu až obdivihodná hloubka znalostí jednotlivých učení. Nejde tedy o laciné zesměšňování víry, ale o rafinovaný a vtipný pokus o naleptání zevnitř, založený na skládání jednotlivých myšlenek do obskurních souvislostí. Jelikož mě ale jakákoli víra, která mě neutalčuje vlastně ani nezajímá, nebavil mě tolik ani film. Raději mám Buňuelova pojednání o lidskosti, či o společnosti a jeho fascinaci vírou (byť velice nevšední) nesdílím. (06.01.2012)

Ďalšia facka môjmu zámeru pozrieť si všetky filmy s hodnotením 80 % a vyšším. U Buñuela, rovnako ako u Felliniho, Antonioniho, Truffauta, Jakubiska a čiastočne i u Bergmana dochádza oproti stavu zo 60. rokov minulého storočia k výraznej zmene môjho postoja voči týmto ikonám svetovej kinematografie. Chápem, že mali nejaké fóbie z detstva, nejakých démonov, veď to sa stáva. Ale prečo hneď o tom nakrúcať filmy? Koľkí z divákov budú takí empatickí, že dokážu ich dielam rozumieť tak, ako to ich tvorcovia predpokladali? Ale nechcem kritizovať divákov, keď ide o film. Tento film som doslova pretrpel. Náboženská problematika ma nezaujíma a keď sa ešte podáva málo zrozumiteľne a rozporuplne, tak je to film pre niekoho iného, aj keby jeho filmárska kvalita bola bezchybná. (16.01.2015)

U Buñuelovy duchovní komedie jsem se vlastně moc nebavil. Šokovat mohla naposledy na konci 60. let, urazit může jedině fanatika. Přestože jsou mnohé scény zajímavé, čekal jsem prostě něco víc. Věřící, ateisté i kacíři se k tématu mohou nějak vztáhnout, mě je tento koncept víceméně ukradený. Takže mi ta pouť nakonec přišla dlouhá. (11.12.2014)

Surrealistická pouť do dějin křesťanské dogmatiky podniknutá dvěma tuláky cestou do Santiaga de Compostella, kteří cestou potkávají různé postavy z historie heretického hnutí. Film, pravda, postrádá něco z dalších filmů pozdního období, ale přesto je zřejmě tím nejlepším ze série religiózních filmů, které ateista Buňuel natočil. (Viridiana, Šimon na poušti, Nazarin). Církevní dogmata nahlížená s absurdnímy vtipy Monty Pythons. (10.06.2012)