Most

Škoda, že se o nejzajímavějších českých projektech většinou dozvím se zpožděním, i když tohle není úplně české. Neskutečná atmosféra, nesmírně krutý příběh, ale byly tam věci, které mi nepasovaly, a nemyslím si, že by to bylo kvůli nepochopení. Přišlo mi to takové naivní. I tak dávám 4*, za to, co jsem u Mostu cítila a nějakou dobu to v mé hlavě ještě zůstane. (25.11.2011)

Uvědomuji si zatím dva filmy, které mi rozbušily srdce: kromě Mostu ještě Pán much. Pokud to bylo i v jiných filmech, přesto jsem se k nim z nějakého důvodu nechtěl vracet (např. Zachraňte vojina Ryana). Most je jeden z mála filmů, které jsem již viděl vícekrát. Síla filmu pro mne tkvěla právě v tom, že jsem nevěděl, co mě čeká. Tak zoufalý a řvoucí jsem u filmu ještě nebyl. V té době jsem měl totiž svého prvního synka, se kterým jsem měl podobně intenzivní vztah jako byl naznačen ve filmu. Při představě, že před rozhodnutím stojím já, jsem křičel: ne, já Tě nedám! a byl by to jiný konec. A ano, vnímám vzdáleně paralelu oběti Boha otce. Kvůli nám, těm co jedou ve vlaku se svými radostmi i starostmi, myšlenkami i pocity. Pak teprve jsem to nějak v sobě dokázal zpracovat. Když pouštím známým film Most, říkám jim, aby si po písmenku "M" přidali písmena "i" a "l". Howgh. (09.02.2011)

Film na jednu stranu se studentskou nepředvídavostí rozehrává příliš motivů, na které půlhodinový dramatický oblouk nestačí, přináší trochu zvláštně poamericku a proamericky vnímanou romantiku Prahy, železnic a parních lokomotiv, zahraje i na notičku Američanů v Praze. Režie nezvládá rytmicky dobře propojit rozvleklá líčení prostředí s malebnou atmosférou do celku příběhu. Na stranu druhou stojí za zmínku slušný dětský výkon a ústřední emotivně vypjatá scéna (která však ve filmu nemá odpovídající kontext), připomínající obecně trestuhodně nevyužívaný Javorského obrovský potenciál. 2-3* (03.03.2012)

Alegorie nealegorie, tenhle krátký film na mě zapůsobil přes všechny nedostatky typu podivných anachronismů a ještě podivnějšího závěru prostě proto, že nad tématem oběti přemýšlím jako matka malých dětí docela hodně. Myslím na Sophiinu volbu, na film Musíme si pomáhat, který na mě taky velmi zapůsobil a na období minulého totalitního režimu, který naše české myšlení chtě nechtě dosti poznamenal. Nikdy jsem nebyla postavena před volbu oběti vlastních dětí, a to dokonce ani v podobě, v jaké před ni byli za minulého režimu postaveni moji rodiče. Co je důležitější, prospěch mých dětí, nebo nějaké principy? Někteří lidé by to rádi viděli černobíle, já to černobíle nevidím. Někteří by kamenovali ty, co jim jde víc o blaho svých dětí než o blaho ostatních, cizích... prý společnosti. Nezlobte se na mě, mně je jedno, kam se řítí vlak, když jsou ohroženy moje děti. A jen tiše doufám, že před takovou volbu nikdy nebudu postavena. (30.10.2011)

Co se týče námětu, tedy rozhodnutí se mezi životem syna nebo lidmi ve vlaku super, abych se přiznal, snažil jsem se vžít do role Vladimíra Javorského (snad to byla jeho role). Ne, nevěděl jsem jak bych se rozhodl, asi bych tak dlouho přemýšlel, až bych nechal zahynout lidi. Ale neseděly mi v tom ty parní lokomotivy a vedle toho mobily a zaparkované fabie. Toto bylo podle mého gusta malinko nedotažené, ale jinak myslím, že film svůj záměr u mě splnil. (25.05.2010)