Život je krásný

„Život je krásný“, to je snad to nejčistší a nejhlubší spojení „světského“ a duchovního dramatu, s jakým jsem se dosud setkal. Oba pomyslné žánry – či spíše umělecké tendence (určené odlišně magnetizovanými hledisky) – se v něm dokonale sjednocují, a jednoznačně tak vypovídají o světě hmatatelně naplněném Boží láskou, v němž není nesnadné propadnout beznadějí – přímo do záchranné sítě husté (či řídké) láskou lidskou, tou, kterou sám člověk dosud stačil rozdat. Důvěrným vhledem do prostého osudu poskytuje divákovi nepatetické memento a podnět k sebereflexi – podobně jako jiné poválečné neortodoxně duchovně orientované filmy jako Monsieur Vincent nebo Nelitujeme svého mládí. Souzní s aktuální kritikou západního měšťáckého individualismu, shledávaného jednou z hlavních příčin druhé světové války, a navrhují proti němu – obrodnou, spásnou a osvobozující – alternativu v sebeobětování. Na rozdíl od zmíněných podobných děl ovšem Caprův první poválečný hraný snímek překvapuje humorem – barvitě prostínovaným, jímž se – nijak snižovaná – náboženská dimenze zdůvěrňuje a rozšiřuje i na místa nejprofánnější – mezi nás – a posvěcuje je – námi. (14.07.2016)

Tenhle film není bez chyby. Ve druhé polovině se komplikace hlavního hrdiny až příliš začnou natahovat a závěrečná procházka s andělem neskutečně irituje tím, že George ani po x-té názorné ukázce své hypotetické neexistence nedokáže pochopit, která bije. Jenže o tom Caprova vánočně rodinná oslava života není. Není o detailech, není o tom, že bude divák studovat příběh. Je to jenom o tom, že stojí za to žít, mít někoho rád a i přes nutnost vzdát se svých životních snů se nezastavovat ve snaze o cokoliv. Je zvláštní shoda náhod, že jsem film pustil právě v náladě, kdy se mi zdálo, že osobní, studijní i jakákoli jiná situace je prostě špatná a oproti mým libovolným dřívějším problémům mě žádný film nedokáže rozptýlit. A právě Život je krásný ve mě něco probudil. Ten pocit, že právě ve chvílích, kdy si myslíme, že nemůže být hůř, může blízko nás být třeba právě naše životní štěstí. (19.05.2007)

Jeden z mála filmů, u kterého mi na konci začaly naprosto nepochopitelně téct slzy, i když k pláči rozhodně nebyl důvod... Je fascinující, jak výborně dokázali Američané zejména ve 40. letech vyprávět příběh. Už sám život George Baileyho by byl pro film ideální, zkombinovaný ale s geniální zápletkou anděla Clarence, který touží hlavně po tom získat konečně křídla, nezbývá nic jiného, než si užívat každou minutu filmu.. Jsem strašně ráda, že jsem se k filmu dostala, hlavně proto, že jsem si ho vlastně spletla s Benigniho stejnojmenným:) (02.07.2010)

James Stewart je tak kouzelně kladný, že by si ho člověk nejraději koupil domů, aby z něj kus té ohromující kladnosti nasál. Děj je půvabně roztomilý s několika smutnějšími scénami, ale nikdo se nemusí bát nějakých "nepříjemností", je to přece americký film. :) Po shlédnutí tohoto rozkošného díla se asi každému na nějakou krátkou chvíli začne zdát, že je život opravdu krásný. Horší je, když se pak z toho snu probere do současné životní reality. (24.08.2002)

Tak tohle je ono!!!! To je přesně ten druh filmu, jaký můžu... Plný příjemného, místy krásně ironického humoru, zároveň nádherně nepodlézavý film o jednom velice dobrém člověku, který se díky svým zásadám dostane až na samé dno... A když už to vypadá na konec, přiřítí se anděl Clarence (s I.Q. králíka :-D) a ukáže mu, co vše by se událo (resp. neudálo), kdyby se náš hlavní hrdina nikdy nenarodil.... Nevím jak vás, ale mě ten film jak rozesmál, tak i hluboce dojal... (20.12.2009)