Tókjó no gaššó
Tokyo Chorus
Recenze (4)
Ozuova láskyplná réžia a vnútorné súznenie s postavami a svetom pri vedení hercov v jeho ranných filmoch má moc nastoliť krehkú duševnú harmóniu. Je v nich čosi veľmi ojedinelé, čo vyviera pri neokázalých pomalých jazdách kamery i rozvážnych obrazoch, skúmajúcich pohyb ľudského života každodennosťou na ose medzi smútkom a veselosťou. Možno je to vlastná vôňa, zložená zo zmesi mestských pachov, slnečných lúčov, varenej ryže a domova. Jedinou "výčitkou" sú jasné známky toho, že Ozu svoje schopnosti vytvoriť plastické simulakrum reality ešte len začína rozvíjať a jeho nové podoby sú prísľubom budúcnosti. 85% ()
Svěží, hravé dílko mistra všední poetiky. Zápletka je jednoduchá - Shinji Okajima se zastane kolegy, kterého se chce firma těsně před odchodem do penze zbavit a o místo nakonec přijde i on sám. Vzhledem k tomu, že musí živit rodinu, začíná typický koloběh těžkostí... Ozu se nenásilně zamýšlí nad problémy běžného člověka a s nesmírnou lehkostí je podává tu jazykem grotesky, tu silným citovým momentem, přičemž oba způsoby mají tendenci se navzájem umocňovat. Typický režisérův rukopis ("sedící" kamery, přísná kompozice záběrů...) je zde již znát, není však zdaleka tak striktní jako v pozdějších fázích tvorby a dočkáme se tak i filmařských postupů, které Ozu později téměř zcela zavrhl. Stojí za to už jen kvůli sedmileté(!) Hideko Takamine, která bohužel koncem loňského roku zemřela - z dětských hvězdiček obvykle velcí herci nebývají, nicméně tato dáma patřila mezi nejzářnější výjimky. Ještěže filmy zůstávají alepoň o chvíli déle než člověk... ()
Kvalitne vystavaná dráma o mužovi, na ktorého sa pozeráme od konca školy až po jeho rodinný a pracovný život, hreje pri srdci a funguje aj pri opakovaných pozeraniach. Vzopretie sa šéfovi vyzerá veľmi nejaponsky. Prvky grotesky tu znejú komicky, ale nikdy neberú miesto dráme, ktorá je stále prítomná. Príbeh znie ale možno príliš pozitívne, aby som siahol po vyššom hodnotení. ()
Už v němých snímcích prokazuje Ozu velký talent pro vedení herců, včetně těch dětských. Díky tomu se na film dívá dobře i ve chvíli, kdy servíruje melodramatické momenty s větším nadhledem než bylo tehdy zvykem. Přesto jsou právě dialogové scény a propojení audia s vizuální složkou tím, co ze slušného režiséra nakonec udělalo velikána a já to zde z pochopitelných důvodů nenalezl. ()