Děvče za výkladem

Výborný kousek, dvojice Inka (Hanička) a Božka (Helenka) úžasná, radost pohledět. K tomu opravdu povedené dialogy na všech úrovních, na svou dobu odvážné téma, skvěle kombinující drama, komedii a zajímavý morální odkaz, i když je scénář jednoduchý, bavilo mě to, Antonie jako majitelka (jen na povrchu vykořisťovatelka) mini manufaktury na výrobu umělých květin, jako vždy skvělý Trégl i spousta krásných holek s účesem přes kopírák. (20.06.2020)

Velice průměrný úsměvný příběh s prvky sociálního dramatu. Dialogy jsou tak naivní, že jsem si díky nim uvědomil hrozivou skutečnost: že se tak v televizní tvorbě točí i dneska. Film se mi nezdál v jádru špatný, ale chyběla mu jakási jiskra. Je vhodný tak akorát na pomalé nedělní odpoledne, kafe a bábovku. 60% (14.12.2011)

Kdepak slzy. Smích! Prvotřídní, třebaže ještě nedokonalá a v lecčems neumělá parodie soudobé popkultury. Za oběť padly nejen samy autorky všech těch blazeovaných, hloupoučkých příběhů, ale také jejich hrdinky, nevinné dívky, které jejich okolí po provalení morálního poklesku jednomyslně vyloučí ze svého středu. Film koketuje i s mnohem závažnějším obsahem: zajímavá je v tomto kontextu otázka svobodného mateřství a postavení ženy-samoživitelky ve třicátých letech. Už to, že režisér Cikán sem doslova vehnal zavedený herecký establishment v čele s Hanou Vítovou, Antonií Nedošinskou, Martou Májovou, Schránilem, Tréglem a dalšími, dává tušit cosi o poťouchlosti a smělé odvaze, na niž o něco později navázal Martin Frič při aranžování nesmrtelné Pytlákovy schovanky. Doba, která často a ráda klamala čtenáře i diváky sladkobolnými příběhy o chudých a bohatých dostala pořádně na frak už tady, v samém epicentru těchto pohádek pro dospělé. (03.10.2008)

Jedna z nejlepších reflexí fenoménu soudobé dívčí literatury a navazujících mediálních výstupů. Vtipný, ale nikoli nevkusný zážitek. Chytrý v tolika odkazech a v práci s jednotlivými herci. Roztomilá Hanka Vítová a její dívčí parta květinářek je plná oblíbených tváří v čele s Helčou Bušovou a sekundujícími Boženkou Šustrovou a Mary Norrovou nekonče. Báječné je sledovat i Schránila a Veverku v antirolích k jejich typickém obsazování. Samostatnou kategorií geniálního humoru je naivní panská Vlasty Hrubé. Královnami pak starokomičky Nedošinská s Májovou. Je toho mnoho, co zde obdivovat, konečně i tu práci s reklamou a apel na drbny pavlačové či svobodné mateřství. "Jsem žena, která ví, co chce!" (20.10.2020)

V tklivé formě sentimentálního červenoknižního dramatu prokukuje jako první jarní květ víc než slibný zárodek sociálního dramatu, který má oprávněnou ambici být nepatetickou, civilní ódou na solidaritu. Dívčí, ženskou, mužskou, lidskou; připočteme-li k tomuto východisku několik zajímavých formálních ozvláštnění (naprosto neobvyklé záběry na dobový tisk s titulky článků o zhoršující se mezinárodní situaci, až neobvykle otevřené rozhovory o oficiální dobovém ohlupování tzv. lidového čtenáře) zařazení do osvědčené škatulky "papírové" filmové váhy začne drhnout ještě víc. Mimo standardní, tj. nadprůměrný výkon Hany Vítové stojí za povšimnutí výrazný posun Antonie Nedošínské v její klasické úloze ženy z lidu; totéž platí i o Václavu Tréglovi, tomto věčném velkém herci malých rolí našeho hraného filmu. Vděčí za to jménu, které je podepsáno v rubrice režie: jedné z velkých, fatálně nedoceňovaných osobností naší národní kinematografie Miroslavu Cikánovi. V kontextu naší národní filmové tvorby třicátých let patří DĚVČE k té její části, která odkazuje jednoznačně k budoucnosti, k sociálnímu nejen národnímu, ale i evropskému sociálnímu filmu poválečné krize přelomu čtyřicátých a padesátých let (v této souvislosti se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ nebo Bergmanovo LÉTO S MONIKOU). Všechno nasvědčuje tomu, že nejen vrstevníci, ale i jejich potomci až příliš často k svému vlastnímu neprospěchu nerozumí sami sobě ani tam, kde se jedná o vrcholy jejich dobové současnosti a minulosti. Bohužel. (26.07.2008)