Lucerna

Díla Aloise Jiráska jsem se na střední škole skoro až štítila, ale tuhle divadelní hru bych si možná někdy ráda přečetla. Brzobohatý si tu v podstatě trénoval na pozdější "Rodáky", líbil se mi i výkon pro mě dosud neznámé Vlasty Fialové v roli kněžny. Některé scény ale působily poněkud zdlouhavě a nemůžu říct, že bych se pořád bavila... (07.08.2020)

Podceňovaný Jirásek-autor historických próz se do českého povědomí současnosti dokázal překvapivě prosadit jinak: svou méně prezentovanou tvorbou dramatickou. Jako velmi často v případě historických televizních adaptací mu přitom byl nápomocen režisér František Filip. Motiv osvícené vrchnosti. snová myšlenka české poddanské rezistence feudální minulosti, se dostává i tady do popředí. Báchorečné prolínání pohádkového a skutečného světra je zdařilé i pro vynikající výkony předních herců, kteří byli do rěchto rolí obsazeni. Iscenaci jako celek lze označit za jakýsi koncentrát všech podstatnějších konstruktivních částí celku novodobého češství. Je v nás přítomno víc, než jsme s to sami sobě přiznat. Na závěr mi nezbývá než opakovaně a udiveně konstatovat, že neznám důvod, pro který nejlepší věci české televizní tvorby již dávno nebyly zařazeny pro zpracování na DVD nosičích. K našemu zlatému fondu bychom se v každém případě měli chovat s větší úctou. Zaráží to určitě nejen mne. (20.10.2007)

Převést divadelní hru na televizní obrazovku a obsadit ji vynikajícími herci, to byla obvyklá strategie Františka Filipa. V tomto případě se mu to opět povedlo. Inscenace nepostrádá nic z předlohy a zároveň má něco navíc. Jednu ze svých posledních rolí zde vytvořila v televizi a na filmovém plátně již odepsaná HEROINA českého divadla Leopolda Dostalová. Velmi hrubě opomíjená Vlasta Fialová ukázala, že její herectví je na nejvyšší úrovni, stejně jako Mistři Jan Pivec a Zdeněk Štěpánek. Mohu doporučit všem milovníkům televizní a divadelní klasiky. (01.02.2004)

V školních letech byl Jirásek jedním z těch otravných čítankových autorů. Staré pověsti české ještě šly, ale na povinnou četbu Filosofské historie nelze vzpomínat jinak, než jako na duševní šikanu. Leč po shlédnutí této inscenace je vše odpuštěno, Aloisi! Tohleto je dokonalý filmeček. Vynikající herecké obsazení i těch nejmenších rolí. Kamera, světlo a hudba, které vyčarovávají opravdu pohádkovou atmosféru. Humor namixovaný s mírným patosem. Tohleto je dílko z jednoho kusu, v kterém není prasklina. (30.01.2011)

Klasika. Jiráskův blízký vztah k prostým lidem a krajině, z níž sám pocházel, je tóninou, která trvale rozeznívá rozvážnou melodii jeho široce založeného díla. Lucerna není v tomto směru výjimkou, naopak se s odstupem času zdá, že právě v této jevištní hře se tehdy víc než padesátiletý spisovatel vrátil k bezpečným jistotám svého dětství, kdy se zážitek skutečně prožitý stejně jako vysněný mísí s tajemstvím krajiny, která se jednou provždy každému z nás zapíše do paměti jako představa domova. Filipova inscenace vytváří prostřednictvím televizní kamery jedinečnou atmosféru jako stvořenou pro uvolněnou představivost – hranice mezi realitou a fantazií jako by tu vlastně ani neexistovala, mnohem výraznější dojem zanechává až jakási hororová tajemnost šera a tmy, z níž se vynořují pohádkové bytosti. Galerie hereckých osobností předznamenává cosi o velikánech své doby: v popředí divácké paměti stojí bezesporu famózní Pivcova kreace zámeckého vrchního, Brzobohatého tvrdohlavý mlynář, hájící Haničku, svá práva i stoletou lípu, Kemrův vodník Michal se svými pentličkami a lidskou touhou po lásce, falešný panský dvůr i komičtí venkovští muzikanti. Nepomíjivý půvab Jiráskovy Lucerny vznikl ze skutečnosti, že právě v této hře, milované a vyhledávané už několikátou lidskou generací, dokonale splynulo povědomí domoviny, vlasti s bezpečím a sladkosti dětství. (12.04.2016)