Režie:
Tony GatlifScénář:
Tony GatlifKamera:
Céline BozonHrají:
Romain Duris, Lubna Azabal, Leila Makhlouf, Habib Cheik, Latifa Ahrar, Christoph Tomanek, FarruquitoObsahy(1)
Jednoho dne navrhne Zano své dívce Naïmě, aby se vydali přes Francii a Španělsko až do Alžírska a poznali tak zemi, odkud utekli kdysi před lety jejich rodiče do Francie. Zčista jasna se tyto dvě děti exilu vydají na cestu s jediným zavazadlem - hudbou. Duchem zcela svobodní se opájejí smyslností a temperamentem andaluského venkova, než se odhodlají překročit Středozemní moře. Od jednoho setkání k dalším, v rytmu techna i flamenka, projdou Zano s Naïmou cestu vyhnání v opačném směru. Konec cesty přinese kromě jistých deziluzí i nečekané poznání sebe sama
Třináctý celovečerní film Tonyho Gatlifa 'Exil' je bez pochyby nejsmyslnějším ze všech jeho filmů. Film bez hranic, který stojí za vidění. - Olivier Pélisson, monsieurcinema.com (oficiální text distributora)
(více)Recenze (35)
Chápu vykořeněnost dětí imigrantů a jejich touhu spatřit zemi předků, zejména, když mají ještě v paměti střípky vzpomínek, nemyslím si však, že by konkrétně Zanovi a jeho dívce toto putování pomohlo najít svou identitu, ledaže by se jim rozsvítilo na tom šíleném holotropním mejdanu, ale to se už nedozvím a ani se to vlastně nechci dozvědět... Čekala jsem hledání, neúspěšné pokusy o integraci i konečné prozření, dostalo se mně pouze bláznivých výpadů věčně neukojené Naimy, lhostejných výrazů Zana a kvílení rádoby burcujících protestsongů. Jestliže se míní hledat dál, se mnou ať už nepočítají... ()
Putování za vlastními kořeny, někdy „trochu“ oklikou, ale stále směr Alžír. Občas s příležitostnou prací, s náhodnými setkáními podobně kočujících lidí, a po seznámení s cikány v podstatě i bez peněz. Pro západní svět s pocitem vyděděnce, pro ten nově nalezený bez pochopení k jeho zvyklostem. Chápu, že z Francie do Alžíru je to pěkná dálka (zvlášť když nasednete na loď, která pluje jiným směrem), ale ke konci jsem si už odtrpěla každý kilometr, který „nám“ zbýval k cíli. ()
Tahle cesta za vlastními kořeny moc nezaujme a místy dokonce i nudí - zejména příliš dlouhá scéna s uváděním se tancem do tranzu je skoro k nepřečkání. Vznikl tak spíš lehce podprůměrný film, který toho moc neukáže, ale ani zcela nenudí. Takže je zde něco, na co se nejspíš dost rychle zapomene a jen v pár lidech to možná na chvíli něco zanechá. ()
tenhle film určitě stojí za vidění, zvláště hledáte-li někdy sami svoje kořeny... málokdo z nás je má sice v alžírsku, ale pocit, že nepatříte ani na jedno místo, to už může být obecně platnější zkušenost. ústřední pár proplouvá svou cestou zvláštním tempem, hudba tu hraje skutečně primární roli - a stojí za to. závěrečná scéna (která je skutečně nekonečná, ovšem nikoliv bezdůvodně) a epilog nechávají diváka trochu v rozpacích: mnoho se nedozví. je na každém, aby si z příběhu vybral to své. osobně se mi moc nelíbila hlavní hrdinka, naima - nějak jsem jí nevěřil její třeštění a "impulzivnost", přišlo mi to přehrávané. naopak romain duris byl výborný... a být holkou, tak se určitě nadchnu ještě víc :) shrnuto - zajímavé, i když asi nijak převratné. ale divím se, že to u nás prošumělo úplně ignorované diváky ;) 4 recenze a jen 5 hodnocení?? ()
Ačkoliv všichni z Alžíru utíkají za svobodou a nadějí do Evropy, dvojici Zana a Naimu táhnou rodné kořeny opačně. Jejich svoboda spočívá spíše ve vzpomínkách, tedy alespoň Zanova. Naima si už tolik jistá není - a nejenom tím, kde nebýt cizinkou. K Tony Gatlifovy neodmyslitelně patří svoboda duše, léto, cikáni a snědý Romain Duris (že by jeho alter ego?). Ovšem neodmyslitelným prvkem všech jeho filmů je hudba - a nejen díky ní mám jeho filmy rád. Směsice cikánských, alžírských i tanečních písniček zní překvapivě stejně (čímž nám snad dává najevo, že kořeny máme všichni spíše v sobě), ať už jste u sebe na gauči či tisíce kilometrů daleko. Chvílemi mne hudba dostávala do tranzu, stejně jako výtečnou a živočišnou Naimu v závěru filmu. Ačkoliv film občas ztrácel rytmus a směr, stejně jako naši hrdinové při plavbě do Alžíru, tak já jim to odpustím, protože se také rád ztrácím. 70% film, 100% soundtrack. ()
Galerie (10)
Photo © Pyramide Distribution
Zajímavosti (4)
- Režisér Tony Gatlif získal na květnovém Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes 2004, kde měl snímek světovou premiéru, cenu za Nejlepší režii a nominaci na Zlatou palmu. Spolu s Delphine Mantoulet mají nominaci na francouzské filmové ocenění César v kategorii Nejlepší filmová hudba. (imro)
- Japonsko zastupovala v produkci společnost Nikkatsu Corporation, která stojí za vícero úspešnými horory, na kontě má například Nenávist 2 (2003). (imro)
- Film je přeplněn hudbou míšící prvky etna, hip-hopu, elektronické hudby a jejím spoluautorem je bezmála renesanční člověk, režisér Tony Gatlif, který je mimochodem i autorem scénáře. (imro)
Reklama