Une trop bruyante solitude
Allzu laute Einsamkeit
Too Loud a Solitude
Režie:
Věra CaïsScénář:
Věra CaïsKamera:
Isidore MankofskyHrají:
Philippe Noiret, Jean-Claude Dreyfus, Vlastimil Brodský, Jiří Menzel, Květa Fialová, Dana Morávková, Martin Dejdar, Yvetta Blanarovičová, Michaela Kuklová (více)Obsahy(1)
Jedna z nejlepších hrabalovských postav - svérázný balič papíru Hanťa - prošla spolu se svým autorem dlouhým vývojem. Režisérka Věra Caïsová si pro svůj film vybrala Hanťu (Philippe Noiret), láskyplného milence života. V laskavém přítmí své lisovny spřádá alhokolem podnícené myšlenky a tiše vytváří v lisu své umělecké dílo - balíky sešrotovaného papíru, kde jsou vedle sebe vzácné knihy i krvavé papíry z jatek. (Lucernafilm Video)
(více)Videa (2)
Recenze (87)
Není to špatné, ale úplně dobré taky ne. Film s prominutím neví kdy sklapnout, protagonista neustále mluví o různých věcech, a i když je fakt, že se to občas hezky poslouchá, tak jsem si z většiny jeho monologů nic neodnesl. Film je ale rozhodně velmi dobře natočený, je v něm spousta záběrů, ketré mi přišly vyloženě nádherné. Hudba taky nebyla špatná. Herecké výkony byly fajn, ale dabing mi požitek z filmu trochu kazil. 5/10 ()
Kdo zná předchozí Menzelovy adaptace předchozích děl Hrabalových, dozajista bude mít s pohledem Véry Cais převeliký problém. Tam, kde Menzel umně kombinuje radost i smutek, kam zapasovává ono nejasné pábitelství a kus české povahy, tam francouzská režisérka volí pouze mrtvolné smutno. Samo o sobě to není taková tragédie a jsou i chvíle, kdy se takový přístup zdá odůvodněný, např. v závěru, ve scéně s "krvácejícími" knihami... Ovšem v hospodě tedy ne! Občas Noiretovým pojetím snímek dokonce přichází o logiku. Noiretův Haňta není žádný rozevlátec, jak mu vyčítá Brodského postava, ale melancholik par excellence. Někteří čeští herci, zřejmě ti mající nakoukáno "našich Hrabalovek", jakoby tušili, ba kolikrát i věděli, jak své postavy pojmout, ovšem v obklopení nudnými sekundanty vyznívá jejich snaha naprázdno. Zbytek dokonal až na výjimečně situace nedobrý český dabing. Vida v jak nepoetickém slovu může sídlit duše filmu. Slabé ***. ()
Tak nějak jsme si za ta léta zvykli na to, že zfilmované příběhy Bohumila Hrabala jsou absurdně vtipné, ale zároveň melancholicky smutné. No a když jsem zjistil, že se Hrabalův svět a francouzští herci staré školy sešli v jednom filmu, říkal jsem si, že to nemůže být tak strašné, jak se tady tváří. Nicméně je fakt, že dlouho jsem odolával. Když už jsem ale neodolal a film si pustil, tak tu zdejším hodnotitelům musím dát za pravdu. Filmu chybí nadhled a vtip. Čiší z něj jen smutek a deprese. A nejhorší je, že mu chybí i atmosféra, za což asi může i samotný nepovedený dabing francouzských herců a momenty z hospody, které, nevím proč, vůbec nevypadají, jak kdyby byly z páté cenové někde u Hrabala v Libni sedmdesátých let. ()
Pábitelské, ne-pábitelské, s Haňtou, "intelektuálem" od lisu, by bylo nepopiratelně fajn strávit čas, škoda přeškoda, že zde - v této česko-francouzské respektive francouzsko-české koprodukční patlanině - je propast mezi Haňtou a divákem tak děsivě hluboká... divákovo utrpení, příliš hlučná(?) - odvislá od toho, zda-li je volume doprava či doleva - samota... 35% ()
Galerie (8)
Photo © Lucernafilm Video / Bonton Home Video
Zajímavosti (2)
- Během natáčení se Yveta Blanarovičová skamarádila s Philippem Noiretem díky své znalosti Italštiny. Dokonce s ní zůstal i při natáčení závěrečné scény, kde už sám neučínkoval. Yveta to zvládla na první pokus. Philipp jí pak objal se slovy, že je velká herečka, což brala jako velkou poctu. [Zdroj: časopis Můj čas na kafíčko] (Duoscop)
Příliš hlučná samota je neprávem zostuzovaný film. Bohumil Hrabal není pábitelské chichotání života Postřižin a Slavností sněženek. Příliš hlučná samota je osobité filozofování života a s tímto přijetím jsem se nechával okouzlovat ojedinělou syntézou moudrosti, prostoty i mámení slov útlé knihy. Lze položit jízlivou otázku, kolik "erudovaných" hodnotitelů filmu četlo také literární předlohu. Můžeme se dohadovat, zda jsou Češi vášniví čtenáři Hrabala, či jsou jen ovlivněni Menzelovou podobou hrabalovských filmů. Nakonec, neznalost v současném světě není handicapem, a s pohrdlivým úsměvem lze v ohybu plamenného spravedlivého rozhořčení odsoudit i samaritána. Příliš hlučná samota jistě není nejsnadnější látka k filmovému zpracování, přesto jsem s výslednou podobou nadmíru spokojen a potěšen. Věra Caïs dokázala vystihnout podstatu svérázného způsobu životního filozofování. Hrabal nebyl vizuálním estétem, ale liboval si v optice zašlosti, neuspořádanosti a omšelosti. A v odvrácené straně estetického formalizmu nacházel opravdovou a jedinečnou krásu života. Hrabal koketoval s existencionalismem, pokládal otázky a nacházel mnoho odlišných a vzájemně se rozporujících odpovědí, dostává se přes několik úrovní existencí a stále ho svírá vnitřní neklid. Hrabal si uvědomoval nesoulad mezi dychtivou snahou o povznesení ducha a skutečností a své filozofy nechává ve spárech absurdity všedního dne v té nejprostší vrstvě společnosti estetického měřítka. Taková je Příliš hlučná samota! Realita je promíchána se vzpomínáním, představou, snem, blouzněním i alkoholickou halucinací. Tato směsice je prostředkem pro filozofické úvahy a ze všech svých sil se pokouší vyjádřit komplexní rozervanost a nejednoznačnost našich životů. Hrabal byl filozofující básník a svou almu mater našel v disharmonii souznění. Menzel dodal filmovým adaptacím okouzlující poetiku ušlechtilého vyjadřování a jeho vnímání Hrabala konejšivě zahřívá. Věra Caïs naproti tomu dokázala zachytit svébytnější surrealistickou podobu Hrabalových myšlenkových pochodů. Je více rozervanější, občas se se strachem skrývá před odpovědí, aby dosáhl další konfrontace s nevyhnutelným závěrem. A přesto lze i na hromádce hnoje povznést lidského ducha nad omezující přízemnost. Hlavní postavou disharmonické poezie života je Haňťa (dobrý Philippe Noiret s hlasem Petra Pelzera), jedna z nejskutečnějších podob Hrabalova vnímání světa. Vznešenost ideálů je stále konfrontována se syrovou surovostí reality. Vše ke zdůraznění pomíjivosti lidského života, kdy docházíme k cílům i ke konečné desilusi v jednom okamžiku zároveň. Zkušenosti se proplétají s představou, vzpomínka se hádá s očekáváním neodvratného. Hledá se lidský, byť chybující a lehkovážný, faktor a se smutkem pochopení se hledá obrana vznešeného idealismu. Odlidšťování společenského pokroku nepřeje romantismu a jediným srozumitelným odporem je disharmonická poezie slov a surrealistická gesta nezkrotnosti lidské duše v protestu i porozumění a konečného rozhřešení. Nejhlasitější postavou je Haňťův šéf (velmi zajímavý Jean-Claude Dreyfus s hlasem Václava Knopa), tělesnější symbol životního přijímání dynamického vyžadování. Mezi výrazné postavy patří osamělý strýc Albert (dobrý Vlastimil Brodský), roztržitý profesor (velmi příjemný Jiří Menzel), bezelstný cikán Pedro (zajímavý Martin Dejdar), filozofující kostelník (dobrý Vincent Martin s hlasem Oldřicha Víznera) a v alkoholovém oparu nevyslyšený a po sebevyjádření dychtivý básník (pozoruhodný Ivan Gübel). Ti jsou prostředníky pro vyjádření komplexního vnitřního světa v nejednoznačné složitosti a rozháranosti. Jde o nazírání na život i všechna možná hledání smysluplnosti, vznešenosti a spokojenosti. Ženské postavy, jako první láska Mančinka (dobrá Květa Fialová, jako mladá zajímavá Dana Morávková), bezelstně očekávající Tyrkysová cikánka (půvabná Michaela Kuklová), bezstarostně živočišná Atlasová cikánka (pozoruhodná Yvetta Blanarovičová), hřejivá vzpomínka Ilonka (zajímavá Agathe de La Fontaine s hlasem Dany Morávkové), koketní návštěvnice sběrny (vnadná Markéta Hrubešová) a bodrá hospodská servírka (zajímavá Chantal Neuwirth s hlasem Nadi Konvalinkové) vyjadřují postoj k ženství po tělesné i duševní stránce, kdy se hledá romantický ideál, ladná vznešenost ženských křivek i elektrizující erotičnost a široký pojem láska je jednou z nejhmatatelnějších hodnot při hledání štěstí. Z dalších rolí: poslední vzpomínku vlastní velikosti života ztrácející hraběnka (příjemná Luba Skořepová), vstřícný zaměstnanec krematoria (zajímavý Jacques Gyngisser s hlasem Oldřicha Víznera), párek nekompromisně plánujících úředníků (pozoruhodní Václav Knop a Vladimír Javorský), vtíravá dáma ve vlaku (zajímavá Nelly Gaierová), starý muž s vozíkem (autor předlohy Bohumil Hrabal), či vidiny a představy Baudelaire (Alfred Strejček), Erasmus Rotterdamský (Pavel Vondruška), Ježíš (Patrik Bořecký). Ti všichni a další přeludy a představy dotvářejí originální surrealistickou podobu filozofického rozpoznávání a posuzování života. Možnost nesouladu mezi českým a francouzským elementem zapadá do obrazu disharmonické poezie v jedinečné oslavě života, kdy se vznešenost a životní harmonie da nalézat i na místech chaosu, rozvrácenosti a prostoty. Taková je Příliš hlučná samota! () (méně) (více)