Želvy mohou létat

Zapomeňte na Babel, film silný a vynikající, jelikož tam, kde Alejandro González Ińárritu ve svém synkretickém podobenství končí, tam někde začíná svůj příběh vyprávět Bahman Ghobadi. Optikou Evropana jen stěží uvěřitelný příběh malých kurdských dětí živících se tím, že sbírají nastražené miny. Děti bez nohou, bez paží, s torzy končetin, děti bez dětství, bez minulosti a hlavně bez budoucnosti. Toužebně čekající na Američany, kteří se symbolicky jen proženou v militárním konvoji kolem... Íránsko-irácký film nefunguje jako složitá metafora či alegorie, vyprávění je sice místy baladické a zvolenou hudbou a mizanscénou mnohdy skutečně připomene Babel, ale v Ghobadiho snímku hovoří především síla obrazu. Syrový, minimálně stylizovaný, rámovaný typickou scenérií blízkovýchodní krajiny. Velkým omylem je chápat tenhle film jako příběh z Iráku. Tohle je totiž příběh z Kurdistánu, příběh národa, který nikam nepatří, příběh národa násilně rozděleného hned do několika států (především ale do Turecka a Íráku) a v mnohém připomínající historické osudy Židů. Saddám Husajn páchal v kurdských vesnicích genocidu, Turci se na své straně hranice nechovali (a nechovají) o nic lépe a Kurdové jsou pomalu ale jistě bídačeni a vybíjeni. Hlavní postava filmu, přirozený vůdce přezdívaný Satelit, je doslova esencí lidskosti a kdybych takovýhle charakter viděl v americkém filmu, asi bych mu neuvěřil. V kontextu absurdního světa válkou a genocidou zbídačeného kurdského světa mi ale vyvstává ve své celistvosti. To je skutečný příběh skutečných lidí, tak jak ho západní média odmítají zachytit. Ve své bolestivosti a syrovosti je totiž mediálně neprodejný. Z tohoto pohledu totiž tahle válka bolí... (jedinou analogií zůstávají dokumenty válečné zpravodajky Petry Procházkové a Jaroslava Štětiny z Čečenska, v domácích médiích však dobře tabuizované...) Podobné filmy: Takhté siah, Lovec draků, Město bohů, Babel (24.12.2007)

Film ponúka dva možné a pritom veľmi odlišné pohľady na zobrazovanú problematiku. Pohľad na zúfalo beznádejnú situáciu kurdských detí a vlastne aj Kurdov, ako dvadsaťmiliónového dlhé roky vyvražďovaného národa. Ten je pre Európana zničujúci a každý je v tej chvíli rád, že je tam kde je. Aj s predajnými politikmi a naničhodnými susedmi. A druhý pohľad je na korytnačky, ako film. Film mizerný, snáď s výnimkou zaujímavej kamery. A priemer medzi piatimi a jednou hviezdičkou sú obligátne tri. (06.09.2009)

Luxusní drsný film z Kurdistánu z doby války v USA Irák. Děj se odehrává v uprchlickém táboře mezi dětmi, kdy sledujeme jejich denní život a starosti které jsou dětem i dospělým v západních zemích neznámé. Výborné herecké výkony, které ale nesvádějí k prvoplánovitému dojáku. Nejdrsnější scénou pro mě byla záchrana dítěte z minového pole, drsné napětí kdy to bouchne a pod kým. Doporučuju. (28.06.2010)

Film z autentického, kurdského utečeneckého tábora, kde se vyskytují převážně děti s minimálním obsazením dospělých je celkem ojedinělá záležitost. Z toho je jasně zřejmé, že Bahman Ghobadi chtěl podtrhnout a upozornit na skutečnost, kdo je hlavně tou nevinnou obětí válek. Samozřejmě, že jsou to děti, které jsou v tomhle filmu vykresleny bez jakéhokoliv zjemňování, ale syrově, tak jak to odpovídá i faktům. Tenhle film mně připomněl i dokument Slzy Gazy. Želvy mohou létat je hodně silný snímek, kde byl stěžejní a hodně vyčnívající (i po té hlasové stránce) postavou Satelit, malý dospělý kluk, který se stal jakýmsi vůdcem a ochráncem ostatních dětí v táboře. A že tam hrály děti , které byly zmrzačené, mně naopak připadá zcela reálné, protože ono to tak přece opravdu je. Proč to tedy nějak ředit. Na mě osobně zapůsobil asi nejvíc klučina bezručka a smutné oči Agrin, které jakoby mluvily za všechny ty děti v podmínkách, které si neumíme ani vzdáleně představit. (18.01.2015)

Síla tohohle filmu je především v tom, že ukazuje místa a osudy, který jen tak někde neuvidíte. Válka je tady na míle vzdálená a přesto je blíž, něž v jakýmkoli jiným filmu. Samotnej příběh sice nijak převratnej není a mně osobně v něm chyběla scéna, která by mě posadila na zadek, ale jako znepokojující pohled na dětství z úplně jiný stránky, než z jaký ho známe my, film rozhodně stojí zato. Silný autentičnosti navíc výrazně přispívaj i výkony jednotlivejch dětskejch (ne)herců. Na tomhle filmu nehodnotím ani tak jeho obsah, ale spíš oceňuju to, že mi zajímavou formou zprostředkoval náhled na věci, o kterejch jsem dosud jenom slyšel. A za to má u mě kladný hodnocení. (23.04.2011)