Skafandr a motýl

Láska mezi dvěma lidmi je magická a povznášející, avšak není na světě silnějšího pouta, než je láska k životu samému. Pokud je člověk odhodlán hrát svou úlohu až do samotného konce, překonat problémy a radovat se z maličkostí, je za každých okolností neochvějným pánem své vlastní existence. A tento film- deprimující, ale zároveň povzbudivý, statický, ale současně plný života- je toho zářným důkazem. Nesrazilo mě to sice do kolen a nemám ani potřebu to někdy vidět znovu, ale svého života (a hlavně zdraví) si opět vážím o trochu více. :D 85% (04.11.2013)

Jedno oko otevřené. Druhé otevřít nejde. Tělo paralyzované. Verbální komunikace nemožná. Vidět, slyšet, žít…Žít? Co je to za život poznáme skoro na vlastní kůži, kdy se ocitáme uvnitř hlavy Jeana-Dominiquea. Svět vidíme jeho levým okem, slyšíme, co si myslí, co by rád sdělil lidem, jež ho opatrují. Nemůže nic dělat a my s ním. Není to ani trochu příjemné, a ač by v zájmu ještě silnějšího efektu mohl být takto natočen celý film, stejně bychom nikdy nepochopili, jaké to je. Být vězněm vlastního těla. Julian Schnabel proto po sugestivním úvodu od striktně subjektivního pohledu sem tam upouští a dává prostor své imaginaci výtvarníka. Za nekýčovitě nádhernými výjevy odpoutané mysli spoutaného těla jsem až do konečně, definitivně a nepopsatelně osvobozujícího závěru cítil zvláštní znepokojení. Stále, nejvíce po odhalení příčiny hrdinova stavu, se vnucuje otázka „Proč?“. Proč zrovna on, proč vůbec někdo? A pocit ze všech nejhorší byl pochopitelně nejvíc egocentrický – vždyť se mi to klidně může stát taky. Kdykoliv. 85% Zajímavé komentáře: charlosina, Radko, mrksik, Martyr, ZkuKol (13.04.2009)

Každému se může stát, že se během několika minut octne z "kabrioletu ve skafandru". Tady bylo štěstí v neštěstí, že ještě k tomu nezabil vlastního syna. Kdyby se však něco takového stalo méně významné osobnosti, tak by následná péče asi vypadala úplně jinak... Ale každopádně si člověk těžko představí něco ještě strašnějšího, než být totálně paralyzován a přitom aby mu mozek pracoval na 100 % - snad jedině, že by k tomu ještě neviděl...Smrt byla happyend. (05.10.2008)

Stylově neskutečně vymakaná citovka s Noirtierem 21.století v hlavní roli, jen těch Valentin ho obskakuje víc. Neviděla jsem film, v němž bych se od prvních vteřin tak silně ztotožňovala s hlavní postavou. Díky kameře jsme od úplně prvního záběru uzamčeni v Baubyho těle, prožíváme jeho hrůzu a bezmoc – ne nadarmo se o syndromu uzamčení tvrdí, že je ta nejvěrnější nápodoba pohřbení zaživa. „Skafandr a motýl“ má vlastní a promyšlený styl vyprávění a dějový oblouk, který bohužel tak úplně nefunguje. Jak Bauby objevuje, že se může ze své paralýzy vymanit pomocí svých představ a paměti, i kamera přestává simulovat jeho oko a začne se rozhlížet kolem. Pro film to ovšem znamená postupný návrat k tradičnějším postupům, v podstatě rezignaci na svůj unikátní styl a ono zpočátku silné ztotožnění s postavou znatelně klesá, až ze Skafandru v poslední půlhodině nezbyde nic než obyčejné drama se slušnou kamerou a solidně okopírovaným Tiersenem. Škoda, těch pět bych bývala dala děsně ráda. PS: první titulky po snad 10 letech, které jsem dobrovolně dokoukala do konce. (19.11.2009)

Festivalový trhák. Dôvodov je viac, žiaden nie je hlavný, ale ich symbióza predpokladá úspech na najrôznejších sviatkoch filmu. Základom je tématizovať ľudskosť (i keď osobne neviem, čo to znamená). V bodoch k ostatným dôvodom: a) Nakrútené podľa skutočnej udalosti - táto formulka má pre divákov (nielen festivalových) akési čaro, i keď film je všetko iné, len nie záznam skutočnosti. b) V hlavnej úlohe je imobilný, čo je v súlade so záujmom médií o rôzne choroby, ako aj s hlavným prúdom intelektuálnych tém dneška (zdravotne postihnutí a iné menšiny - kdeže eugenika, tá je po koncentrákoch postavená kdesi do kategórie popierania holokaustu) c) Snaha o vcítenie sa do pohľadu a myslenia postihnutého s cieľom precítiť zobrazené utrpenie - hoci väčšina z nás ochrnutým finačne neprispieva, vykázanie empatie je silnou morálnou satisfakciou. c) Atraktívna téma z prostredia úspešných a medicínsky zaopatrených - zapáli iskru nádeje, že aj keď z návštevníkov festivalov nebudú vždy šéfredaktori magazínov, príp. známi spisovatelia (zhodný znak Volania mora a Skafandra a motýľa sú práve realizované literárne ambície v sťažených podmienkach), tak možno sa na nich usmeje šťastie v podobe zvodnej sestričky. d) Fantázie, prekonávajúce sugestívnosťou rutinu kolobehu práce - všetko v efektných podhľado-nadhľadoch a žiarivých farbách. e) Kameraman slávneho Spielberga zaručí úspech u festivalových nadháňačov už len svojim menom a podobné je to i s režisérom - postmoderným maliarom, pričom slovo "postmoderna" ešte stále nestratilo v týchto kruhoch svoj príťažlivý zvuk. Nepopieram, oslovilo to aj mňa (i keď za srdce nechytilo), no celok je príliš vyrátaný na úspech, ktorý univerzálne zaujme, ale mnoho originality v podobe myšlienok alebo formálnych postupov neprináša. (01.10.2008)