Skafandr a motýl

Festivalový trhák. Dôvodov je viac, žiaden nie je hlavný, ale ich symbióza predpokladá úspech na najrôznejších sviatkoch filmu. Základom je tématizovať ľudskosť (i keď osobne neviem, čo to znamená). V bodoch k ostatným dôvodom: a) Nakrútené podľa skutočnej udalosti - táto formulka má pre divákov (nielen festivalových) akési čaro, i keď film je všetko iné, len nie záznam skutočnosti. b) V hlavnej úlohe je imobilný, čo je v súlade so záujmom médií o rôzne choroby, ako aj s hlavným prúdom intelektuálnych tém dneška (zdravotne postihnutí a iné menšiny - kdeže eugenika, tá je po koncentrákoch postavená kdesi do kategórie popierania holokaustu) c) Snaha o vcítenie sa do pohľadu a myslenia postihnutého s cieľom precítiť zobrazené utrpenie - hoci väčšina z nás ochrnutým finačne neprispieva, vykázanie empatie je silnou morálnou satisfakciou. c) Atraktívna téma z prostredia úspešných a medicínsky zaopatrených - zapáli iskru nádeje, že aj keď z návštevníkov festivalov nebudú vždy šéfredaktori magazínov, príp. známi spisovatelia (zhodný znak Volania mora a Skafandra a motýľa sú práve realizované literárne ambície v sťažených podmienkach), tak možno sa na nich usmeje šťastie v podobe zvodnej sestričky. d) Fantázie, prekonávajúce sugestívnosťou rutinu kolobehu práce - všetko v efektných podhľado-nadhľadoch a žiarivých farbách. e) Kameraman slávneho Spielberga zaručí úspech u festivalových nadháňačov už len svojim menom a podobné je to i s režisérom - postmoderným maliarom, pričom slovo "postmoderna" ešte stále nestratilo v týchto kruhoch svoj príťažlivý zvuk. Nepopieram, oslovilo to aj mňa (i keď za srdce nechytilo), no celok je príliš vyrátaný na úspech, ktorý univerzálne zaujme, ale mnoho originality v podobe myšlienok alebo formálnych postupov neprináša. (01.10.2008)

Skafandr a motýl. Tělo jako vězení a představy jako vysvobození. // Jsem ráda, že Julian Schnabel prorazil do světa jako režisér, že se víc věnuje plátnu filmovému než malířskému, protože jeho cit pro ztvárnění vizuální stránky je výjimečný. V tomto kontextu musím tleskat zejména kameramanu Junuszi Kaminskemu. Tomu se podařilo vytvořit autentický pohled člověka pozorujícího svět a komunikujícího s ním pouze prostřednictvím jednoho oka. (Dokud se Jean-Dominique nesmíří se svou novou podobou, je obraz snímán jen z "jeho" pohledu - až v momentě, kdy je konfrontován se svou nynější podobou, kamera jeho hledisko vnímání opouští a postava se stává součástí scény. Vynikající!) // Je to krásný film, víc ne ž o čemkoli jiném je o síle lidského ducha, ale hlavně je to filmařina nejvyššího kalibru. (25.03.2008)

Nemá smysl si nic předstírat ohledně faktu, že vysoké hodnocení snímku úzce souvisí se silným námětem a tématem, které přímo volá po tom, aby člověk s postiženým hlavním hrdinou soucítil a své sympatie přetavil do maximálně pozitivního hodnocení. Na druhou stranu ale nechápu kritické hlasy, které tvrdí, že film je nudný, stereotypní a zdaleka nevyčerpává své možnosti. Je nutné si uvědomit, že pojednává o ničem menším než o lidské duši uvězněné v ochrnutém těle a jediná možnost komunikace hlavního hrdiny je prostřednictvím očních víček. To máte potom paletu vyjadřovacích možností zatraceně omezenou. Osobně si myslím, že se s tím scénárista a režisér poprali na výtečnou. Samozřejmě Nedotknutelní jsou mnohem zábavnější, Hlas moře dramaticky vyhrocenější, Uvnitř tančím optimističtější, ale Schnabelův film je silný, přemýšlivý a hluboce lidský, když přitom nikdy nesklouzává do roviny laciného sentimentu - a že by se přitom spoustu možností našlo. Důstojný zástupce skupiny snímků o postižených a jejich boji s nemocí, se sebou samým i s okolím. Celkový dojem: 80 %. (18.09.2012)

Po první půlhodině dokonale sestřelující a doslova zrak vymývající, ale po retrospektivách a "klasické" kameře už snímek překypující originalitou začne značně zpomalovat. Koncepcí mi to hodně evokovalo Hlas moře, které se mi líbilo o kapičku víc (možná díky Bardemovi, možná díky tragičtějšímu závěru). To však nic nemění na tom, že Kaminski je bůh a Skafandr a motýl je hned vedle Klass nejlepším cizojazyčným filmem roku 2007. S tím sepsáním knihy ale musela být dřina. [Přesná stopáž: 112 min] (13.08.2008)

Při vší úctě k námětu, skutečnému příběhu, který sloužil jako předloha, i k autorům, tenhle film mě nevzal. Hry se subjektivní kamerou jsou zajímavé chvíli, ale postupem doby jsou pořád stejné až do fádnosti a hlavně unavují. Jestli člověk odmítne bezmála dvě hodiny permanentně žasnout nad předváděným uměním a zachce se mu sledovat film, tak zjišťuje, že mu to tvůrci jednoduše neumožňují. (18.04.2009)