Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert

Pohádka pro dospělé (sexuálních narážek je zde přehršel) o čertech, hříšnících a poctivosti. Jaroslav Moučka je jako čert, kterému voní buchty, ale práce nevoní, výborný, i když občas až moc užvatlaný. Jiřina Bohdalová je rázná ženština, která i čerta polidští. Jen kdyby nebyla pohádka tak dlouhá. "Aspoň ušetříme za sirky." (01.01.2015)

Kostní moučka, cukr moučka a Jaroslav Moučka. Nemohl jsem se přes toho Moučku dostat. "Mumlubumlu hunlunujukulmunumfuguhiulu"....tak takhle nějak huhňavě mluvil celou dobu Moučka jako čert. Budiž mu stranická země lehká, ovšem dokonale zkažený zážitek se nedá napravit. Ono to celkově bylo hodně stupidní, jenže úžasný Moučka se v tom svém projevu vyžíval. A když začal řehtat jako kůň, nabízelo se mu z hlavy udělat opravdu tu moučku. Ostatní propriety byly neméně poutavé. Nejdříve to odnesly jeho rohy, pak i jeho ocas, Bohdalka ho zezadu roubovala, jak když ho maže před peggingem. Pak nástup Haničince, jeho rázovitý kovář docela nesymp. O Vánocích jsem viděl jen dvě pohádky, tahle byla ta druhá. A příšerná. Moc dobře vím, proč pohádky delší dobu nemusím. Tahle je důkazem, že jim nemám dávat šanci. Nudné, blbé, zdlouhavé, huhňavé. 0/10 (02.01.2018)

Spočiatku priemerná televízna inscenácia, ktorú ťahajú hlavne herci. V okamihu ako sa na scénu dostane Josef Vetrovec v úlohe Dr. Ichthuriela a začne uskutočňovať svoj diabolský plán, je o zábavu postarané. Nasleduje skvelá Jiřina Bohdalová v úlohe Mariány a stratený čert výborne stelesnený Jaroslavom Moučkom. Príbeh má dostatok zápletiek umožňujúcich hercom nasadiť svoj talent a zabaviť nie len detské publikum. 75% (22.10.2023)

Pozemšťanské čertovství, které je vždycky tak trochu v opozici vůči pekelné vrchnosti luciperů, mefistů a dalších "věrchušek". To je původní východisko, tak blízké lidovému tradičnímu pohledu na svět, v jedné z nejlepších pohádek dnes zapomínaného českého spisovatele Jana Drdy. Scénář i režie tuto složku Drdova pohledu akcentují v ještě větší míře s jasným přitakáním lidovému světu malých řemeslníků, drobných rolníků a ne vždy solventních chalupníků a zahradníků (to jsou starobylé výrazy pro nejchudší rolníky na vesnici), o čeledi nemluvě. Postupné zpozemšťování starého čerta, energicky přesvědčovaného jadrným ženstvím, pro něž jakoby se Bohdalová narodila, jsou hlavním prostředkem režijního záměru. Vznikla pohádka, jaké se dnes už netočí, pohádka osobitá, vskutku lidová, přestože tak umělecky (uměle) pojatá. Pohádka teplé jako pohlazení, příběh jakoby stvořený pro dlouhé zimní večery, když videa došla, DVD se opotřebovala a mrcha proud ne a ne pustit bednu k vysílání pořadů všeho druhu a většinou jediné kvality: nenudit, ať to stojí, co to stojí. Tou jadrností a tím pozemšťanstvím vlastně dílo pozoruhodně silné, na které se nezapomíná. Ani po desetiletích. (24.03.2008)

Mrknul jsem se na to především ze studijních účelů, protože to jako místní ochotníci budeme hrát na prknech, co znamenají svět. Začátek je svižný a vtipný, za což můžou zejména geniální Větrovec a Šmeral, ale čím víc se Dalskabáty blížily ke konci, tím menší byl můj zájem o celý děj. Závěr: Zahrát to bude fuška :) (28.11.2010)