Ve službách papeže

Po 10 minútach dokumentárnej časti sa dostávame k typickému výpravnému historickému filmu zo šesťdesiatych rokov. Miestami až príliš výpravný s množstvom prehnanej hudby a oslavného spevu a miestami až príliš romantický. Zidealizovanie tohto azda najlepšieho sochára všetkých čias je najviac badateľná v ľúbostnej sfére, kde sa pozabúda na jeho homosexualitu, mimochodom Michelangelo bol aj autorom prvých sonetov venovaných mužom mužovi...Rex Harrison v role pápeža Júlia II. je famózny. (25.12.2015)

Nádherné histoické drama o jednom z největších sochařů na světě( Buonarotim). Filmy jako je ve službách papeže, nám ukazují skutečné muka umělce a jeho vlastní boj( nikoli s papežem, ale se svými díly). A Agamenon se mýlil, plánovaný pomník papeže Julia II. měl mít 21 soch a z toho byla vytvořena pouze jedna a to socha Mojžíše. Jedna socha na pomníku by trvala čtyři roky . David byl vytesán do mramoru, který byl již rozpracován a nedokončen a tak se toho Michelangelo chopil a z mramoru vytvořil sochu Davida( inspoiraci viděl v chlapci co mu zahříval pelíšek). David neměl být jednou ze soch na papežovým pomníku. (23.04.2006)

Tak jsem po delší době zatoužil opět po návratu ke svým retro filmům a pokračování v roce 1965. Ve službách papeže je jedním z mnoha historických filmů, které toho roku vznikly. Není to žádný sandál plný bitev, nejsou tu žádné extra honosné kulisy či davové scény (ale dostačující). Je to v podstatě komorní příběh o dvou postavách - papežovi Juliovi a malíři Michelangelovi Buonarrotim a o malování stropu sixtínské kaple. Troufám si říct, že příběh mírně vycucaný z prstu, nijak překvapivý či objevný. Nicméně jsou to skvostné herecké výkony, které to táhnou ke hvězdám. Rex Harrison je přesně takový pyšný, bojechtivý a rozkazovačný papež jakým v té době nejvyšší církevní představitel určitě byl. A Charlton Heston ho ještě strká do kapsy - v jeho podání je Michelangelo umělcem větším než život, namyšleným, odmítajícím se komukoliv pokořit, vysmívajícím se kritikům, ve slabší chvilce litujícím neschopnosti milovat a přitom plný lásky k Bohu. Sochař který nechce malovat, který odmítá práci a ve finále za ni bojuje a který je s papežem neustále ve sporech. Až ve finále k sobě oba muži najdou cestu, respekt a pochopení. Parádně zahrané přesně tím způsobem, který by dneska nikdo nedokázal a proto silné 4*. (07.02.2022)

Film, který patří mezi ty, které čím víckrát vidím, tím více se mi líbí. Film disponuje opravdu úžasnými herci v hlavních rolích, ale velmi šťastně jsou obydlené i menší postavy. Papež Julius II nebyl pravděpodobně příliš dobrý duchovní vůdce a jeho odkaz patří spíš k těm stránkám historie papežství, které značně oslabují duchovní autoritu tohoto úřadu, ale jako válečník, dobyvatel a milovník umění byl velmi zručný a prospěšný. Pro Michellangela byl dokonalým partnerem. Provokujícím, zneklidňujícím tyranem. Rex Harrison ale propůjčuje svému Juliovi II (kromě zalepenosti, dětinskosti, umanutosti, ješitnosti) chmurně laskavý humor, životní nadhled a nostalgii (zvlášť v nádherné závěrečné pasáži filmu). Michelangelo je jaký Michelangelo umělecky byl - téměř nadlidsky nadaný a navíc zde disponuje tak značnou dávkou charismatu (charisma propůjčené Hestonem se téměř dá vážit a prodávat na kila), nicméně jeho sebestřednost a téměř naprostá nepoužitelnost kdekoliv jinde v životě, ho činí sama sobě nebezpečným. Lekce, kterou si oba titáni udělují je však překvapivě přívětivá a příznivá a připomíná tu chvíli, kdy lidé objevili, že úderem dvou kamenů lze ...někdy....vykřesat oheň. Obě pyšné osobnosti vycházejí ze svého souboje se svou vlastní lekcí pokory a víry, která je možná ještě větším zázrakem než strop Sixtinské kaple (a že se mi nějak líbí!!!!) Příběh je ozdoben velmi velmi dobrým scénářem, který si vystačí s nemnoha postavami, s nemnoha lokacemi, s nemnoha složitostmi v ději. Vše, co a kdo se ve filmu objeví má svou funkci a objasňuje motivaci hlavních dvou postav. (03.08.2007)

Vynikající film. Na Nový rok jedu poprvé do Říma a předem mohu říct, že co mě na Itálii nejvíce zajímá je renesance a jsou to také géniové té doby, v popředí figurujíc samozřejmě Leonardo, Boticcelo nebo právě Michelangelo. I právě proto v letadle nebudu myslet tak moc na koloseum nebo Fontánu Trevi, ale budu snít o tom jak poprvé vzhlédnu hlavu a uvidím jeden z divů světa, na kterém se jeden sochař neochotně málem umořil k smrti. Umění je velice obskurní jev v mých očích a subjektivně nerozumím lidem, co galerie ze svých itenerářů vynechávají, protože v každé fresce, v každé olejomalbě je za komponován kus umělcova génia a každá nese příběh, proto je dobré zajít se podívat na dary těchto géniů, ať už se v Oslu podívat do Vigellandova parku, nebo do Florenské Ufizzi, či Louvru, člověk by měl být schopen tuhle velikost ocenit a sklonit se za uměním, které hraničí s dokonalostí. (15.12.2019)