Volání divočiny

Asi se nemýlím, když napíši, že film je určen především příznivcům nezapomenutelných příběhů z Londonových knih a dobrodružně laděným divákům. Nevím, jestli je to nejlepší příběh o psu jak se všude píše, ale jedno vím jistě, že jeho dobrodružný kolorit je asi nejznámější. Určitě nabízel pro zfilmování hezčí dějové prvky. Pokud jde o samotný filmový příběh žel je slabší. Nechci moc srovnávat film a knihu, ale kniha to prostě u mne vyhrála. V tomto případě je film hodně dlužen této krásné knize. Přes všechny výhrady dávám ze slabosti k pejskům hvězdičku navíc. I když hlavní hrdina pes Buck (německý ovčák), který zde byl tak trochu na druhé koleji přihrával spíš lidem, než herci jemu. (22.09.2010)

"Když má chlap tohle, víc nepotřebuje..." říká John uprostřed zasněžených hor a v objetí přitom nesvírá Angeliku, nýbrž Bucka. Souhlasím s ním a dodávám; když má člověk dobrodružnou povahu, víc ani od filmu nepotřebuje. Třebaže je to jinak taková vlažná polívčička, láska k přírodě (stejně jako láska k psům) z ní dělá chutnou večeři. (17.08.2012)

Nečetla jsem nikdy předlouhu, pročež nevím, na kolik se od ní tenhle kousek liší, ale i tak, bylo uvedeno "volně podle románu", tak nějaká ta odchylka může být ku prospěchu. Zvláště z čistě anglického začátku je cítit Annakin na sto honů, který tentokráte rozehrál trochu jiný film, střídaje horské drama a báječné muže na saních. Hýčkaný pes starého lorda se dostává do drsné přírody napospas sakra drsným chlápkům cestujícím nekonečnými sněhovými pustinami za nuznou obživou. Jaký bude jeho osud? Ústřední dvojice, Heston se svým kámošem Harmstorfem, jsou sympatické duo, Harmstorf vtipkuje, Harmstorfovi nedají spát myšlenky na zlatou horečku (ač má se svým kamarádem přísnou úmluvu, že se Klondiku ani nedotkne), Harmstorf tančí kolem ohně za účelem uschnutí, Heston je spíše mlčenlivý patron, čili se skvěle doplňují a způsob dopravy, kdy se Heston veze a Raimund kluše deset metrů před psím spřežením a popohání jej je praktický, ono zapřáhnout přímo jeho, ušetřilo by se na psech. Pardon, to by nešlo, on tou hlavní postavou je pes Buck, statečný to chlapík s dramaticky zapleteným osudem a věru psím výrazem ve tváři. Jak veselá skupinka přijede do města určeného, objeví se na scéně coura Angelika (s oblibou se zde svlékající), která sem až do konce zatahuje něco zcela se nehodícího, je otravná, rozhodnuta hlavního hrdinu (tedy Hestona) uhnat, zpívá v hospodě francouzské šlágry a člověk by ji od první chvíle věru rád zabil (čehož se nedočkáme, tady je to samý čestný muž). I Heston se jejím vlivem mění k horšímu. Jednak se zamilovává, jednak naráží na George Eastmana s nímž se bez nejmenšího důvodu hned rozhádá, aby měl film dobrý důvod přesvědčovat nás o tom, že tento poklidný obchodník s kořalkou má být snad záporák, či co. Osobní nenávist vrcholí tím, že dvojici někdo záhadně ukradne psy a Harmstorf se konečně může vydat na cestu svého srdce – za zlatými nugety... Ano, se svým psem se ještě setkají, ano, otravná skupina turistů zmizí poprávu ze scény (tedy spíš pod scénou), ano, musí se doladit spor s vytáhlým elegánem Blackem Burtonem (s nenapodobitelným přízvukem Pavla Vondry), jenž sice není ani tak právoplatným záporákem, ale nemá rád psy, což mluví za vše. Chvílemi zatraceně dramatické, chvílemi dost naturalistické, chvílemi (především zásluhou nadšeného Harmstorfa- srovnání s Califorňanem k nezaplacení) veliká legrace, Rustichelli se zcela překonal, obsazení luxus sám, co jedině tedy autor nevychytal, byly ženské postavy. A ten závěr, kdo by nezatlačil slzu? (29.04.2013)

Zvolené legendistické vyprávění je místy uspěchané (prodej Bucka – surovost při jeho „krocení“ je pochopitelná, ale ten krotitel si počíná tak, že se obávám, že by to tak zřízený pes nepřežil). Krásné záběry na krajinu, na stáda sobů. Základní myšlenka týkající se zlatokopectví, vztahů mezi lidmi samými a mezi lidmi a přírodou je podána přesvědčivě. Bucka v tomto příběhu určitě nehrál kavkazský ovčák, ale německý ovčák. (05.02.2010)

Sympatický přepis Jacka Londona svedl dohromady Charltona Hestona a Michèle Mercier, pro kterou tahle produkce znamenala poslední práci na filmu po intenzivních letech od roku 1957, kdy debutovala. Po té se ještě několikrát vrátila před kameru, ale nikdy už ne na dlouho. Uvidíme, jestli jí její současný seriál o něčem přesvědčí. Ve Volání divočiny dodržela kodex svých filmových předchůdkyň, které se tak často ve zlomu vlastní kariéry ocitaly se svými příběhy na Divokém západě. (06.02.2009)