Obyčejný fašismus

Skvělý dokument a v dnešní době velmi aktuální. Kdysi jsem si myslela, že ideologie jako fašismus, nacismus, jsou už dávno pasé a nemohou znovu vzplanout. Opak je pravdou, korporátní fašismus nám dnes znovu vládne. A je jen krok ke genocidě, vzhledem k imigraci statisíců lidí, kteří nás nenávidí nejvíce na světě a touží po naší záhubě. Tento film by si měl dnes pustit každý, aby věděl, jak tento "obyčejný" fašismus probíhá, jaké má důsledky a jak končí. (02.04.2019)

Ve své době průlomové dílo nejen ve filmové produkci zemí sovětového bloku, ale euroamerickoruské civilizace vůbec odbočilo od tehdejších sice děsivých, ale v podstatě vnějškových pohledů na nacistickou mašinérii v rovině válečných hrůz a přeneslo těžiště svého záběru do "vnitřností režimu", jeho všedního dne i tlachavé pseudovědy jeho karikatury ideových hodnot. Málokdo a máloco vypovídá lépe o svém zrcadlovém protějšku než právě jedna totalita o té druhé. Dílo, které je pozdním produktem chruščovovsky nedůsledného tání-otěpeli, nalezlo později svůj hraný protějšek (italský Scollův film ZVLÁŠTNÍ DEN). Důslednost, s níž Romm sledoval svůj záměr, přinesla plody až nečekané. Z původního střihového dokumentu vznikl hraný film sui generis-svého druhu, jehož záměrně věcný, do přehlíživého sarkasmu komentáře i autorského záměru posunutý tón působí jako lučavka na domněle vzácný kov. Předkládané zlato se mění ve svou kočičí karikaturu, domnělý mýtus v hořkou, demotivující iluzi. Proslulý Thyssenův výrok snad upřímného pozdního prozření "Mysleli jsme, že máme před sebou polobohy. Bohužel se ukázalo, že se jednalo pouze o polokretény." (cituji popaměti bez zdroje, nemohu vyloučit dílčí nepřesnost) jen dokresluje tento nevábný výchozí myšlenkový i kulturní půdorys. Romm, pamětník obou světových válek, prokázal pozoruhodnou schopnost nadhledu, sílu analytického pohledu i dokonalé zvládnutí své neobvyklé, velmi svérázné poetiky. Závěrečná slova jeho dobového interview jsou příznačná: "V Německu mi řekli takřka totéž, co v Moskvě. Že jsme se snažili prokázat, že není možné směšovat německý lid a hitlerismus do jednoho celku." Právě tato oproštěná, jakoby fotografická věcnost propůjčuje i dnes působivému OBYČEJNÉMU FAŠISMU nadčasovost překonávající i ty fragmenty dobového režisérova pohledu, jež jsou poplatné dnes zaniklému sovětovému režimu. Učí nás - mimo jiné - jednomu: vážit si rozmanitosti, nenechávat se spoutávat jednorozměrnou plochostí apriorismů a předpojatostí, neztrácet, ale naopak rozvíjet a prohlubovat svou schopnost nacházet perly i v nejméně příjemných kalech a rmutech. (30.12.2007)

Dnes lze s jistotou říci, že tento epicky ztvárněný dokument se velice povedl. Film se nepokouší posuzovat pravdu, ale ukazuje a předkládá praktiky a názory, často formulované dobou a jejich vlastních parametrů. Dnes už jenom zřídka se dostanou na povrch takové informace, o kterých někdo nemá ani šajn. Žádný film tohoto druhu jsem vlastně už neviděl. (18.04.2009)

(SSR) OBYČEJNÝ FAŠISMUS je střihový dokument, jehož hodnocení ideologické stránky se u nás nese v duchu "jeden totalitní režim paradoxně kritizuje ten druhý", ale i přes negativní komunistickou historickou zkušenost je naopak výsledná odezva pozitivní, protože valná většina lidí snímek zná s dabingem Miroslava Horníčka. Negativní vyjádření k ideové náplni je dle mého dáno dvěma faktory: 1.) nedostatečnou obeznámeností s historicko-kulturním kontextem, jelikož dokument vznikl ještě za doby Chruščovova tání, které se vyznačovalo destalinizací (a Michael Romm se za svého propagačního LENINA V ŘÍJI veřejně kál a přestříhal ho); 2.) čtením proti textu samotného dokumentu, protože juxtapozicí obrazové a zvukové stránky se odkrývají konstitutivní mechanismy moci, a tak se fašismus dává do kontextu s komunismem a analogicky se varuje před hrozícím nebezpečím návratu krajních podob daných režimů (rok 1964 a 1965 - nahrazení "tajícího" Chruščova "přituhujicím" Břežněvem). Oběma body ale nechci zpochybnit, že je patrná určitá tendenčnost (ignorování paktu Ribbentrop-Molotov, zatímco se poukazuje na ignoranství vladařů ostatních zemí při řešení válečné otázky, poukázání na buržoázní původ u negativních postav ad.), protože se používají prostředky propagandy (náladotvorná hudba, hraní na city spíše než na rozum v podobě přítomnosti dětí a juxtaponované sekvence bez ironického komentáře - matky s dětmi vs. oběti v koncentračních táborech). Výše zmíněné námitky jsou pak smazány oproti originální verzi o poznání ironičtějším dabingem Miroslava Horníčka, k jehož osobě a práci se poutá určitá nostalgie spojená s léty předlistopadovými v jejich idealizované podobě. Rommův původní komentář je mnohem subitlnější, proto je pochopitelné, že originální verze se dočkala výhradně odmítnutí, když dostatečně slyšitelně není patrný sarkasmus a ironie. Při jejím sledování, když se více nesoustřeďujeme právě na zvukovou stopu, zůstává ale nezpochybnitelná obrazová hodnota, která je dána užitím mnoha archivních, předtím nezveřejněných materiálů. (30.01.2011)

Jednoznačně nejlepší dokument o druhé světové válce, jaký jsem kdy viděl. Ačkoliv se mi velmi pravděpodobně tak moc líbil za velkého přispění skvělého Miroslava Horníčka. Myslím že ten lehce nahořkle sarkastický komentář mohl velmi lehce posunout lidské myšlení směrem, kterým v té době bylo třeba se ubírat. Komentáře zesměšňující nejvyšší nacistické a fašistické vůdce dávali do dokumentu určitou jiskru svobody, určitý nadhled nad událostmi a naději, že to všechno už je navždy pryč. Ale o tom dokument není. Nevypráví jak to bylo dříve špatné a jak je to teď skvělé. Snaží se spíše upozornit na vzrůstající pravděpodobnost návratu podobného režimu. Apeluje na lidi aby vždy byli sami sebou, aby milovali a uvědomovali si svojí individualitu. Aby zbytečně nerozdmýchávali planoucí ohně, které pálí mosty mezi entitami. Aby v odlišnosti viděli krásu, jedinečnost a příležitost k vlastnímu sebeobohacení. Aby se nepovyšovali nad jiné. Je to vlastně svým způsobem takový lehce moralistický snímek, který sice nabízí člověku obrovské množství způsobů jak prožít svůj krásný život, ale zároveň striktně vymezuje hranice, kde se tato svobodná volba střetává s projevy nehumánními, s projevy potírajícími principy nekonfliktního a spokojeného bytí. Moc oceňuji i úměrnou obrázkovou, věrně mapující stránku věci. Velmi naturalistické výjevy z hrůz, které páchali "unterlidé" na lidech, důkazy, že totalitní režim je parafrází na vraždu svobody. Že bloknutí vlastního zdravého rozumu vede k přetváření jedinců na něco, čím byli před tisíci let - zvířaty. Pohledy na fotografie, kde je jasně vidět matka se svými dvěma malými syny, kde mají všichni tři na čele stopu po kulce jasně ukazují na to, že Hitler nevychoval nadlidi ale ten nejhorší odpad lidské společnosti - vrahy. Zabíjel inteligenci, pálil knihy=pálil a zabíjel lidskost. Při některých scénách jsem se nemohl ubránit slzám, ač jsem o hrůzách minulosti slyšel již hodně a navštívil jsem Terezín i Osvětim, pořád nejsem sto pochopit, jak se může něco takového stát. Svině se nemohou považovat ani za podlidi, natož nadlidi a to samé platí i o jejich příznivcích bohužel se vyskytujících i v dnešní společnosti. (24.02.2010)