Láska k vlasti

Že náš život, že svět je řádem. Že láska není jeho rozbitím, a že smrt není jeho koncem. Obojí je rituálem tohoto řádu, rituálem lásky, který vykonávají dva lidé, a rituálem smrti, který vykonáváme sami. Neznal jsem historické souvislosti, když jsem se na Mishimův film díval, ale asi by to nic nezměnilo. Film jako rána do hlavy. (27.09.2008)

Minimalistická, ale zároveň perfekcionisticky vypiplaná půlhodinová záležitost, o které sám Mishima prohlašoval, že v ní je vše, co se celý život snaží sdělit. Kontrast velmi klidné hudby s intenzivním obsahem "děje" dává vzpomenout, že v Japonsku je (či spíše donedávna byla) smrt vnímána jako součást života a ne jako jeho vytěsněný protipól. Interiér je stylizován v duchu divadla nó, bílé prostředí (značně náročné pro kameramany či osvětlovače - kterým zde patří nesporné uznání) vytváří vizuálně velmi čistý a působivý účinek. Těžko hodnotit jinak - toto dílo je přesně tím, čím se snaží být, ať už si o tom myslíme cokoli... (28.02.2009)

Jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů, Jukio Mišima, se čtyři roky před svou prazvláštní sebevraždou pokusil o autorský film, který toto jeho směřování reflektuje. Autorský v podstatě od produkce k napsání titulků. Příběh poručíka Takejamy a jeho ženy Reiko, příběh o vlastenectví a samurajských ideálech v moderním světě, končící sebevraždou - která je vlastně tím, co uvidíte na plátně. Film, vlastně spíše filmový rituál (protože celý děj se odehrává mimo to, co se děje na plátně, to je jen symbolické a čistě rituální vyvrcholení celého příběhu) je němý, většina děje se odehrává v rukopisných titulcích (v angličtině - mimochodem, nejsou psány ve formě titulků, ale ve formě povídky, což je samo o sobě dost zajímavé). Z jeho knih i tohoto filmu je evidentní autorova záliba v tradičním japonském divadle a jeho obřadném pojetí, a také perfekcionismus grafický i výrazový. Vynikající kamera, hudba a herecké výkony, nesmírně důmyslný scénář a režie. Vynikající smysl pro stavbu scény, výtvarnou symboliku (všimněte si, že po většinu filmu - i v erotických scénách - má Takejama oči zakryté štítkem vojenské čepice) a vytváření nálady, úžasné herecké výkony (představitelka Reiko, zvlᚍ ve chvíli, kdy sleduje Takejamovu sebevraždu, je v tomto směru o trochu lepší než sám autor v roli Takejamy). I zde se projevuje to, co mne na něm literárně fascinuje nejvíc - za prvé do dokonalosti dovedená symbolická platnost každého zdánlivě bezvýznamného detailu a za druhé rozpor mezi touhou a neschopností naplnit své ideály (ten se projevoval i v Mišimově životě - na jednu stranu prosazoval návrat ke staré japonské morálce, na druhou stranu fotil akty a předstíral homosexualitu, aby provokoval ty, kteří se ji snaží dodržovat čistě z pokrytectví). Ve filmařském stylu mi to krom němých filmů dost připomínalo Bergmana, a to nejen ponurou atmosférou, syrovostí myšlenek a erotickou otevřeností. Někteří si to podle popisu děje asi spletou s romantickým nebo erotickým filmem, ač to čistě podle obsahu k obojímu opravdu nemá daleko. Nepleťte si to – je jednoduché napsat: japonský důstojník osouloží svou manželku a pak si bodne katanu do břicha, ona se na něj chvilku dívá, přepudruje si nos a podřeže krk. Ale to s Júkoku nemá nic společného, a v Júkoku by to viděl jen hodně povrchní idiot. Film mluví obřadnou, koanovitou řečí symbolů, kterou my, Evropané, ne vždy chápeme, a zanechává víc otázek než odpovědí - protože, jak zdůrazňuje Mišimou často citovaný mistr Mumon Ekai, odpovědi musí vycházet z otázek, ale otázky nemohou vycházet z odpovědí. Nevím, jestli tento film mohu doporučit každému – rozhodně ne povrchním idiotům (tady nemyslím nikoho konkrétního) - , ale musím uznat jeho vynikající kvality myšlenkové i technické. Protože pokud je možné objektivně něco prohlásit za dokonalý krátký film, tak Júkoku k tomu opravdu nemá daleko. Ke shlédnutí na: http://www.ubu.com/film/mishima_rite.html (14.09.2009)

Mishimova velmi osobní "esej" o absolutních hodnotách. Za ty považoval čest, patriotismus, upřímnost, lásku a smrt. Vše je zde podáno do nejmenšího detailu. Myslím, že z obsedantní pečlivosti bylo zřejmé, jak moc to Mishima myslí vážně, a zde jej už nejspíš nešlo před smrtí zachránit. Chválím kameru, a netradičně, osvětlovače: film má dokonalou estetiku černobílého aktu poloviny 60. let (kdy bylo toto umění na vrcholu), a to i v neerotických scénách. Výborné, pomalé filmové narativní dílo (pokud hledáte něco jako Battleship, budete poněkud zklamáni). (14.11.2012)

Veľmi ťažko hodnotiť a ešte ťažie okomentovať. Polhodinový čiernobiely nemý film rozdelený na niekoľko kapitol a začínajúci záberom na ruky, ktoré pomaly odvíjajú zvitok, kde je popísaný dej a ktoré sa vo filme ešte pár krát vrátia v podobe klasických medzititulkov. Hlavné dianie sa odohráva v jednej miestnosti, celé je natočené divadelne, s citom a dôrazom na senzitivitu. Mladý dôstojník sa vráti zo služby z paláca, kde prebehol neúspešný puč s tým, že na druhý deň má viesť popravu pučistov, ktorí sú ale jeho priatelia a túto dilemu sa rozhodne spolu so svojou ženou vyriešiť po samurajsky, čiže rituálom seppuku, ktorý je spracovaný brutálne, detailne, realisticky a poriadne krvavo a pôsobí o to silnejšie, keď si človek pripomenie, ako v realite Mišima dopadol. Milostná scéna pred rituálom smrti je natočená bez explicitných nahých záberov s dôrazom skôr na romantiku a mierne erotickú nežnosť. K samotnému filmu je ťažké zaujať jasné stanovisko. Na jednej strane z neho jasne vyplýva, že Mišima bol fakt magor, ale na druhej strane z tej úchylnej šialenosti plynie niečo morbídne fascinujúce... (03.10.2014)