Vratné lahve

O Zdeňku Svěrákovi stále platí, že je vynikajícím pozorovatelem dění kolem sebe, a dokáže napsat postavy s lidským rozměrem. Všechny vyjma svého hrdiny, jelikož Tkaloun na mě celou dobu působil jako dokonale vykonstruované zbožné přání ideálního důchodce, tudíž právě v něm mi onen oduševnělý rozměr chybí. Navíc rukopis Svěráka mladšího mi často uniká a spokojí se pouze s (byť) působivým odkazem na své předešlé filmy. Je mi líto Vratné lahve zatratit úplně, zvláště k přihlédnutí ke zbytku české kinematografie, tudíž jasně hvězda nahoru, jenže abych měl z filmu této autorské dvojice pocit vykalkulovanosti a mírného egocentrismu – hvězda dolů. Rozpačitých 60%. (21.02.2008)

Scénář: Zdeněk Svěrák .. Za trochu lásky šel bych světa kraj... Excelentně vyzrálá filmařina. Režijně sice bez nějakých rozmachů, prostě příjemně a v duchu příběhu decentně odvyprávěné, kde jde těch pár excesů snadno odpustit. Zato samotný scénář je něco jedinečného - směsice životních pravd, zkušeností a laskavého humoru, který i přes svoji občasnou hořkou pichlavost zaručeně zahřeje u srdce a rozesměje celé divácké spektrum. Zdeňka Svěráka mám rád jako tvůrce i jako herce. V obou úlohách směle dokázal vyrovnat svoji předešlou nejvyšší laťku z dob Obecné školy. Zbylé obsazení je neméně přesvědčivé, plné herecky výrazných postav, kde mne osobně potěšil zvláště Macháček a Kolářová. Jsem s výsledkem silně spokojený ba nadšený. 95%. (13.03.2007)

"Můj manžel je vážně nemocný člověk. Má slabé srdce a silnou prostatu." Tímto komentářem sděluji světu obavu, že až se dostanu do věku, ve kterém by mi kterákoli jiná civilizovaná společnost začala vyplácet důchod, tak tento snímek bude u mě za pět hvězd. Starší z rodu Svěráků má totiž téma stárnutí brilantně prožité, takže kdyby méně často mokře snil a více tlachal se sebrankou z Divadla Járy Cimrmana, tak bych byl určiě spokojenější. (09.07.2012)

"Takže tahle celá debata je k ničemu, protože pan doktor Plzák vás naučil: Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Debil." Co si budeme povídat, pan Zdeněk Svěrák píše tak, jak by si to spousta začínajících (i pokročilých) autorů jistě přála taky umět: má svůj osobitý styl a ještě se to líbí masovému množství lidí, což znamená, že to na sebe vydělá a taky to způsobuje uměleckou hrdost. Většina filmů, které natočí se svým synem, je vřele divácky přijata se potom se díky své kvalitě i odporoučí do pokladnice české kinematografie a málokdo proti tomu co namítá, já taky ne. Ale co se týče Vratných lahví, tak se tady mám pocit situace trochu mění. Sice na film šlo hodně lidí jako obvykle, téma je ze života jako obvykle, na různé blbosti se nahlíží laskavě a poeticky jako obvykle, ženy jsou krásné a muži jsou pacholci a občas je to naopak jako obvykle, ale někde něco drhne, což obvyklé není. Už to přestává být sranda. Jako by někdo při vaření házel do jídla naměřená množství koření, aniž by to potom ochutnal a zkontroloval, jestli to přece jenom nechce někde trochu dosolit. A nebo že už to vařil tolikrát, že se to jazykům docela znechutilo, nevím. Ale ani nemám potřebu se tím zaobírat, jenom si pořád opakuju, jak že to řekl Kurt: "Raději shořet, než vyhasnout." Raději vidět pár dobrých filmů a potom už nikdy nic, než vidět génia, jak se na stará kolena rozmělňuje ve snaze vystačit s dechem. (11.04.2009)