Robinsonka

"Zůstaneš tady sama, jako na pustém ostrově." Ještě než se pustím do svého pojednání, dovolte mi abych zde uvedl, že tento film nebyl prvním zpracováním autorčina románu. Nejstarší verze v režii Milana Vošmika, s Janou Rybářovou v hlavní roli Bláži, byla uvedena v tehdejší Československé televizi, jako první živě vysílaná inscenace, která se však již nedochovala, což je škoda, protože nemohu dobře posoudit, jednotlivé výkony představitelek třináctileté Robinsonky, na kterých stojí úspěch, či neúspěch, všech zpracovaných verzí. Knižní verze, má totiž nespornou výhodu v tom, že představu o dívence Bláže si každý čtenář vytvoří sám a to na základě své fantazie, zkušeností nebo podle lidí ze svého okolí, což film, ani televize neumožňuje. U těchto médií, se divák musí ztotožnit s představou režisera a v tom je ten problém. Žádný z režiserů, zatím hlavní roli Bláži, neobsadil dívkou ve stejném věku, který je zmiňován v románu. Janě Rybářové, Jaroslavě Tvrzníkové i Miroslavě Šafránkové, bylo v době natáčení patnáct, nebo šestnáct let a to je bohužel znát i bez ohledu na fyziologické projevy dospívání, zmíněných hereček. Páni režiséři se prostě báli, obsadit tuto náročnou roli nějakou třináctiletou dívkou, která by třeba neměla dostatek hereckých zkušeností. Tento alibismus se jim však nevyplatil, protože museli hledat starší herečky, s dětským výrazem, ale i se schopností zahrát mladší postavy a to se v případě Jaroslavy Tvrzníkové, ani Miroslavy Šafránkové, vážně nepovedlo. U obou těchto hereček, kterých si jinak velice vážím, totiž došlo k nepřirozenému přehrávání a tím i k pocitu trapnosti. Nehledě na fakt, že Jaroslava má knírek a tudíž na třináct, rozhodně nevypadá. Na druhou stranu, však musím konstatovat, že přehrávala o poznání méně a celé zpracování, této filmové verze, na mě působilo klidnějším a vyrovnanějším dojmem, jako by ve filmu bylo na každou scénu, dost času a musím ocenit i nápad s příběhem, který vypráví Tonička, Blážině dceři. (15.09.2015)

První verzi adaptace podle Majerové byla vyčítána zejména triu scénáristů Otu Hofmanovi, Jiřímu Weissovi a Jaromíru Pleskotovi, který byl také režisérem Robinsonky, přílišná lyričnost. Od tohoto postupu tedy zcela ustoupil Ota Hofman, když s Karlem Kachyňou napsali nový scénář, který Kachyňa také v roce 1974 realizoval. Tato pozdější verze je dle mého notně vydařenější, ačkoli se nepoučila ze základních chyb, které ležely na nedokonalosti výpravy situované cca do roku 1936. Vystačit si s jedním starým autem nikdy dobré retro neudělalo. A pakliže hlavní hrdinka v podání Tvrzníkové jakoby vypadla z nejmodernějších magazínů o mladých roku 1956, doslova to bije do očí. Vhodně akceptovat dobu děje zde má totiž hlavní význam v pochopení hlavní dějové linie, kdy v péči o domácnost je otec zcela pasivní a nikomu nepřipadá divné, že by se pro něj v tomto ohledu měla doslova obětovat jeho nedospělá dcera. Ta také navíc koketuje s rolí náhradní matky svého čerstvě narozeného bratříčka na úkor vlastního citového života. Naštěstí ale příběh stojí více na dívčině vnitřním světě, který učaruje každému ctiteli Crusoeových dobrodružství, a nemusí si ho nechat pokazit ať už špatným zacházením s dialogy v postavě samotné hlavní hrdinky, tím méně pak zubícím se modelem Rudolfem Jelínkem a nijak zvlášť výraznou Libuší Havelkovou, která v roli služebné Toničky debutovala na plátně (její plánovaný debut ve Výletu pana Broučka do zlatých časů nebyl dotočen). (21.11.2009)

Přiznám se bez mučení, že mám tuto knižní adaptaci radši než tu novodobější s Mirkou Šafránkovou. Libuše Havelková mi tady totiž přišla mnohem vřelejší naž Jaroslava Obermaierová. Taky je to z jejího hereckého výkonu cítit. Role maminek a babiček jí padly jako ulité. Totéž platí i o Ladoslavu Peškovi. Byl laskavost sama. (02.10.2020)

Na spisovatelku a novinářku Marii Majerovou bývá v současnosti nahlíženo až nezdravě kritickým pohledem a její dílo hodnoceno velmi příkrým odsudkem. Objektivní pravdou ovšem zůstává, že Majerová patřila především ve dvacátých a třicátých letech k nejlepším autorkám domácí prózy pro dospělé i mládež. V konfrontaci s její poválečnou bezpáteřní komunistickou tvorbou ještě lépe vyniká výjimečnost některých starších děl. Majerová se globálně zaměřila na téma údělu ženy ve společnosti a z této reflexe vystupuje do popředí drama Panenství a v jiné poloze pak povídka Robinsonka. Na příběhu dospívající hrdinky je načrtnut střet světa dětí a dospělých v okamžiku, kdy dochází k přelomovému zlomu a kdy se s nečekanou razancí přetrhává sen, nahrazený tvrdou realitou syrové šedi dneška. Majerová pak s neobyčejnou silou vystihla tento přerod na pozadí Defoeova románu, kdy se titulní hrdinka ztotožňuje s postavou ztroskotance Robinsona a stejně jako on se pokouší přežít. Exotický ostrov je nahrazen péčí o ovdovělého otce a citovými zmatky probouzejícího se srdce. Autorům filmové verze se s překvapující obdivuhodností podařilo zachovat lyrický půdorys díla a svým způsobem se tak přiblížil další generaci dospívajících diváků. Velký podíl nese vedle Pleskotovy režie i vhodně zvolené herecké obsazení. Pro šestnáctiletou Jaroslavu Tvrzníkovou a dvaatřicetiletou Libuši Havelkovou to byl zároveň filmový debut, s kterým se obě vyrovnaly až překvapivě vyrovnaně. Ladislav Pešek se tu na prahu svých abrahámovin nenápadně přehrál do postav otců a dědečků, které pojímal v jemně tlumených odstínech ryzího člověčenství. V celkovém kontextu doby a Majerové tvorby představuje ROBINSONKA zdařilou sondu do psychicky vypjatého období dívčího dospívání a zároveň nabízí jednu z možností, jak se s tímto problémem vyrovnat i v té nejtragičtější chvíli a v té nejtragičtější době. (20.11.2009)

I já, jako celé generace žáků, prošel výukou české literatury na ZDŠ, abych si o Marii Majerové odnesl představu, že to byla pitomá a nudná bolševická kráva (také byla, ale až po r. 1945; byl jsem překvapen, když jsem se dozvěděl, že druhdy bývala femme fatale české avantgardy před i po I. svět. válce). Proto jsem samozřejmě žádnou její knihu nečetl a Robinsonka nebyla výjimka. Ale tímto filmovým zpracováním jsem byl příjemně překvapen, není to žádná agitka, jak jsem se domníval. Jaroslava Tvrzníková moc hezky zahrála svou dorostenku mezi dětstvím a dospělostí, která si těžkou životní situaci oslazuje svou fantazií. A moc se mi líbí i to poetizované vypodobnění periferie. (14.05.2015)