Synecdoche, New York

Synekdocha, život a 1/2. Nebudu nijak zastírat, že režijní debut Charlieho Kaufmana osloví především melancholiky se sklony k depresím a že je nutné k alespoň částečnému pochopení ho vidět několikrát. Oceňuji ale jeho nesmírně podvratnou formální stránku, která je věrná titulní synekdoše v názvu: vypravěčsky jsme neustále klamáni, protože až zpětně po některých scénách se dozvídáme, že šlo o fiktivní konstruk uvnitř modelu, stylisticky je sice většina scén snímána v celcích, ale až krátce poté se díky velkému celku dozvíme, že tohle nebylo doopravdy, ale uvnitř konstruktu. Jednoduše: tenhle debut má nápadů na rozdávání a zatímco u první poloviny lze oceňovat výborně zahrané a především napsané, žijící a skutečně dýchající postavy ocitájící se v bizarních scénách, druhá je svéráznou variací na Felliniho 8 a 1/2 a opravdu komplexně postihuje mnohdy černohumorné lidské žití, resp. přežívání. Ještě že u Charlieho Kaufmana to je jen stav mysli, jinak by diváci po zhlédnutí houfně páchali hromadné sebevraždy. 10/10 (03.03.2009)

Synekdocha je dalším těžko uchopitelným konstruktem Charlieho Kaufmana, který asi lze doporučit pouze náročnějším divákům. (I když ostatní nejspíš odradí už rébus v podobě názvu.) Vytváření divadelní hry na námět vlastního života včetně neustávajících aktualizací a přeobsazování herců vytváří čím dál složitější situace, ve kterých se psychologické drama mění v absurdní komedii. Herecké obsazení je výborné, škoda, že mnoho z těch skvělých herců má jen tak malé role. (26.08.2021)

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)

Rozhodne to nie je film pre každého. No ten kto má rád PSH, tak si ho tu do sýta vychutná. Miestami síce dosť abstraktné a sem-tam sa mi z tých minipríbehových škatuliek, ktoré sa sústavne rozbaľovali a vybaľovali zakrútila hlava, no nebolo to nič, čo by sa nedalo zvládnuť. Taká pekná alegória na život a na smrť. PSH takéto postavy zvládal dokonale, v tomto nemal konkurenciu. Bez neho by som možno hodnotil nižšie, no s ním to je úplne iná káva. Zrazu tu je film plný emócií. Silný nadpriemer. 85/100 (07.02.2020)

Roky jdou dál, ale Caden, který záhadně umírá (jen se to nějak vleče), se nehodlá s časem smířit. A vlastně ani s realitou, kterou velkolepě režíruje ve větších a větších formách, aby se dopátral odpovědi, proč to všechno. Charlie Kaufman opět popustil uzdu fantazii, takže se dočkáme spousty příběhů v příběhu, šťastného obývání hořícího domu, tajuplného deníčku ztracené dcerky a množství chaosu v hlavě, který si teď musím nějak poskládat. (16.09.2012)