Útěk do divočiny

(1001) Je úžasné, jak se Seanu Pennovi podařilo vyrobit film o lese, přírodě a samotě, aneb všech věcech, které mám ráda, a přitom zřejmě nerozumět ani trochu ani jedné z těch věcí. Jako kdyby to naschvál podvratně točil tak, aby hlavní hrdina vypadal jako největší naivní/arogantní blbec, co kdy žil. A obsazení Emila Hirsche ničemu nepomáhá, protože ten mi v jakékoliv roli vždycky přijde trochu jako záporák. A tady tedy hodně. Má takový ten maniakální pohled očí, který je možná vhodný pro druh tohohle hrdiny, ale taky mi prostě zabraňuje se do něj vcítit a jít příběhem s ním. A je mi jedno, kolik záběrů přírody tam pan režisér nastrká, když to vypadá jako prohlížení pohlednic a ne jako že je divočina (druhou) hlavní postavou filmu. (Což by měla být, podle mě. A jde to udělat, viz např. Debra Granik - Beze stop, Iñárritu - Revenant, Coenovi - Tahle země není pro starý, Sheridan - Wind River, a tak dále a tak dále.) Když si tedy stěžuji, že se mi tento film nelíbí, vlastně si tím víc než na cokoliv jiného stěžuji, že mi přijde, že Sean Penn nemá fantazii a že Eric Gautier je jako kameraman docela kýčař. Ale když jsem se zamyslela, jestli něco Penn dělá správně, tak jsem dospěla k názoru, že je velmi dobrou volbou, že je vypravěčem příběhu (když už tam nutně chce vypravěče příběhu) hrdinova sestra a nikoliv on sám, protože v tu chvíli by se to troušení mouder a životních pravd stalo absolutně nesnesitelným. Takhle je tam alespoň nějaké síto a odstup, i když se pořád jedná o postavu do příběhu silně angažovanou. Už ale nevím, jestli na to Penn přišel sám a nebo jestli si to jen půjčil od Krakauera, protože ten, pokud vím, se sestrou na své knize spolupracoval velmi úzce. (A kruci, ještě si neodpustím poznámku o hudbě, protože správně zvolený soundtrack pro mě dokáže pozvednout i film, který po jiných filmařských stránkách v mých očích pokulhává. A hudba "Útěku do divočiny" podle mne selhává v tom, že je extrémně monotónní a v průběhu filmu se nijak nemění její poloha/povaha. Píseň, která hraje k úplnému konci, se nijak neliší od písní, které jsme slyšeli u přátelství s hipíky či se staříky, jízd vlakem, práce s kombajnem, zakládání tábora, nijak se prostě neodlišuje, negraduje, nepřekládá velmi zásadní emocionální informace, jichž jsme právě byli svědky. A to je pro mě poslední hřebíček do rakve.) P.S.: Hal Holbrook rules. (komentář 19. 3. 2019) (06.03.2009)

Film o cestě za svobodou, nezávislostí a nespoutanou divočinou. Užíval jsem si ho od první minuty a také v hloubi duše zatoužil sebrat se, zaletět si do USA a podniknout podobný "útěk" za krásami drsné přírody. Film nabízí kromě výborné kamery a skvělého soundtracku i výborný výkon Emila Hirsche, spoustu zajímavých myšlenek, pohodovou atmosféru a také (alespoň pro mě) překvapivý konec. Na druhou stranu má však snímek jednu dost podstatnou vadu. Postava Christophera je totiž velmi zvláštně napsaná, protože si svým chováním dost často odporuje, protiřečí a tím sráží důvěryhodnost počínání hlavního hrdiny (přecejenom, film se ohání inspirací životem skutečného člověka), za což nejspíš může nepříliš propracovaný scénář a režie. V každém případě, rozhodně nezůstanu u jediné projekce Into the Wild, protože jsem se na něj díval s velmi nekvalitními titulkami (zdravím golfistu :-) ), a to mi příjde vzhledem k tolika řečeným myšlenkám a zajímavým textům písní velká škoda. Prozatím to vidím na slabší 4*. (12.08.2010)

Ve filmařské rovině nadprůměrné, v emocionální rovině strhující. Za velkolepým putováním se skrývá citlivá lyrická hříčka s hlubokým niterním přesahem, která nepromlouvá jen k určité věkové kategorii, ale k člověku jako takovému - pravděpodobně každý si z toho odnese daleko víc než platí na hranici bežného filmového zážitku. Hirsch shazuje ze svých beder frackovské přívlastky a škatulky a nabízí osobitý rozklad osobnosti oscarových rozměrů. Neskutečně silný zážitek, kterému tleskám a vždy tleskat budu. (04.04.2008)

Pre moju cestovatelsku dusu je to pohladenie, ktoreho teplo ma bude dlho obklopovat (bez ohladu na to, ze Chrisov radikalizmus nie je moje gusto, resp. extremnost v urcitych crtach jeho nazorov i chovania nenachadza suznenie v mojom vnutri). Penn vyborne radi protichodne nahlady na zivot(ny styl), ktore ostria hrany smerom k divakovi v konfrontacii jeho vlastneho sliapania cesticky zivotom. A hoci tato road movie s povinne vybornym OST mi hlavne v sekvencii navratu do velkomesta v zvolenej stylistickej forme prisla ako kratky ukrok stranou (ak sa mal dostavit zcudzujuci efekt, tak neprisiel) , naplno to vynahrazduje nielen krasnymi sceneriami, ale hlavne sekvenciou medzigeneracneho odovzdavania zivotnych mudier. Penn sa vyhral so zauzivanou konvenciou plynutia ucenia v smere od staresinu k mladikovi a zaroven to vyvrcholenie prinasa omamny smiech, Dan Millmanom trefne pomenovany ako "smiech bez dovodu". (13.02.2008)

Nejsem žádný starý cynik, naopak bych měl zapadat do cílové divácké skupiny (naivní mladý odpůrce establishmentu hledající způsob sebevyjádření), proč tedy nemám chuť hodit na záda krosnu a vyrazit kempovat do nějaké chráněné krajinné oblasti? Co mi v tom brání? Některé ze slov "patos", "podbízivost", "prázdnost"? Či vědomí, že existují režiséři jako Terrence Malick, který vám přírodu dokáže napumpovat přímo do žil? Nebo snad fakt, o kolik mi krátký výstup Hala Holbrooka přišel dojemnější než celá Hirschova anabáze? Na Útěk se dívalo příjemně, byť je znatelně nesoustředěný (režisér asi pozřel nějaké halucinogenní hříbky). Utekl rychle a nemohu tvrdit, že jsem si z něj nic neodnesl. Jen asi ne to, co zamýšlel Penn. Závěrečné poznání u mne spočívalo v pochopení, že nezáleží na tom, kolik kilometrů ujdete, kolik lidí potkáte, kolik toho obětujete, ale máte-li se kam vrátit. Měl se Chris kam vrátit? Odpověď doporučuji hledat na hodně velkém plátně. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, CheGuevara, DaViD´82, H34D, Struhy, Golltes (22.04.2008)