Vzpoura v Seattlu

Nezáživné, o ničem. Obě strany to myslí dobře a obě strany dělají chyby. Lepší na podobné téma byla Krvavá neděle. Postavy aktivistů mě ničím nezaujali, reportérka překvapivě rychle "procitla", jediný Woody Harrelson, jeho výkon a jeho příběh stál za zmínku a jen z toho jeho příběhu by šel udělat film. Ostatní mi tak přišlo jen jako zbytečná výplň času. (23.04.2011)

Solidní apelovka na všechny zahleděnce, ale jak bylo zmíněno v závěrečných titulcích, dokud budou na světě vládnout peníze a s ní spojená úzká elita, asi těžko můžeme očekávat nějakou změnu. Zkrátka a dobře svět je místo kde vládnou peníze a tak to ještě hodně dlouho bude. K filmu není moc co bych napsal, přišel mi místy hodně plytký, dějově prázdnější a určitě né tolik naléhavý. Ono ostatně asi těžko jde porovnat demonstaci v Seattlu s například Krvavou nedělí v Severním Irsku. O hercích se zmiňovat nemá cenu, protože tento film nebyl na nich postaven, spíše šlo o nějaké to poselství. (23.02.2010)

Klobúk dole pred Stuartom Townsendom. Zistenie v záverečných titulkov, že tento herec režíroval túto pôsobivú drámu ma príjemne prekvapilo prinajmenšom tak ako film samotný. Charlize Theron ma opäť odrovnala svojím výkonom, i keď tentoraz to je skôr výberom postavy ktorá príde o to najcennejšie pri zásahu policajného komanda, nič to však nemení na tom, že opäť má prsty v najsilnejšej scéne filmu a to napriek minimu priestoru. Skrátka vie si vybrať úlohy. Ešte pochválim jemne vkladanú hudbu do jednotlivých scén v ktorej mali prsty napr. producent a song writer Neil Davidge (Massive Attack) či BT a skladba od The National – Fake Empire, ktorá znie do konca záverečných titulkov, je fantastická. (27.01.2010)

Verdikt: Strhující a poutavé! Silné téma, emoce a scénář, který napsal nejlepší scénarista na světě - život sám. Když se k tomu přidá dobrá práce režiséra, který nechá volně plynout děj přičemž vyniká výborné herecké obsazení, vznikne obvykle film, který mi kápne do filmové duše. Jako tentokrát. (13.10.2008)

Aktivisti i Townsend jsou poněkud demagogický, ale to obchodníci a politici taky. Není divu, že se tyhle dva tábory buď nedohodnou vůbec, nebo jedině pomocí nátlaku. I pak podle zásad přírodního výběru zvítězí ten silnější – vždyť koho zajímají želvy rozdrcený lodním šroubem, žraloci s uřízlejma ploutvema a miliony lidí, který umíraj na nemoci, co my léčíme paralenem? Hlavní je, že si můžou koupit novej přehrávač mp3, dát šťavnatej steak k večeři a vyrazit na dovolenou – to není kritika, to je smutnej fakt – ostatně, mně samotnou sice strašně mrzí, že jinde na světě mají lidi hlad a že se zabíjejí velryby, ale nemrzí mě to natolik, abych kvůli tomu obětovala svoje pohodlí. Není to správný, stydim se, obdivuju lidi, který se vypruděj a jdou demonstrovat, ale to je asi tak všechno, co s tím dělám. Všechny palce nahoru za to, že mě Battle in Seattle aspoň přiměla se ještě hlouběji zamyslet, jestli bych s tím přeci jen něco dělat neměla, i za ten výbornej mix faktů a fikce a přiblížení celý situace lidskými příběhy na obou stranách fronty. Jo jo, fakt mě to sebralo. (16.02.2012)