Persepolis

Nejvíc ze všeho mi to připomínalo ty současné agitky Hřebejka a mnohých dalších, o tom, jak to u nás bylo v době komunismu všechno, ale fakt všechno děsivé, a jen pár statečných synů a dcer z bohatých rodin bojovalo proti režimu posloucháním Svobodné Evropy a Plastiků. A na dobu pak svalují všechno, včetně své rozmazlenosti a lenosti cokoliv dělat. Tenhle film je originální alespoň ve své formě a pokusech o určitou sebeironii, ale té je tam nakonec strašně málo, a na druhou stranu se a moc bere vážně. Nechci brát někomu tragické a dramatické vzpomínky. Ale tohle žel připomíná obrázkové leporelo pro děti k výuce dějepisu podle názoru jednoho člověka. Jiný by měl jiný názor, a stejně bychom nepronikli do duše Íránu, protože ani sami Íránci už se nechápou a nevědí, čí jsou. To je podobné jako v současném Sarajevu, taky je rozpolcené. Mno, divím se, že tu mohlo zaznít, že jsou to Američané a Angličané, kdo vyzbrojují obě strany konfliktu, a že CIA cvičí mučitele. Ale je fajn, že to tu zaznělo, sluníčkáři to často rádi popírají. Jinak mi ale film nic nenabídl - existuje nějaké východisko a jde věci změnit?, proč se lidi podvolují?, jak to chce chudák holka líná změnit z Francie? (Tím, že bude říkat, jsem z Íránu?), propaguje to komunistické myšlenky, nebo ne? Chybí nějaký závěr, uvědomění si něčeho. (22.01.2020)

Tragikomické dětství v revolučních dobách Iráku bylo zajímavou sondou do nedávné historie jednoho národa. Překvapilo mě zjištění, že tam ženské nechodily zašité v černých pytlích odjakživa a náboženský fanatismus s tamními muslimy rovněž tříská teprve pár desetiletí. Následující dospívání v Evropě na mě bohužel mělo stejný účinek jako hypnotika, takže jsem se posledních zhruba 20-ti minut nedočkala. Vizuální stránka se krásně hodila k Marjině rozjívenému, zmatenému dětství, ovšem k té rozumnější, nudnější fázi by imho kromě barvy neškodilo přidat i poněkud dospělejší animaci. Dobrý, jen někdy budu muset dokoukat nebo přečíst v komiksu ten závěr. (20.12.2011)

Bezskrupulózní slovník spolu s několika drsnými a upřímnými scénami (není těch upřímných filmů poslední dobou nějak hodně? - naštěstí); to jsou dvě věci, které si v souvislosti s Persepolis zapamatuji. Hlavně zpovědi a rady hrdinčiny babičky patří k tomu nejvýraznějšímu, co snímek nabídne. Dále mne překvapilo, že jsem čekal mnohem hlubší politický podtext a temnější atmosféru - místo toho je tento svěží černobílý animák jen obyčejným životním příběhem "holky z Íránu". A je to poctivý příběh se vším všudy, tj. první zklamání, první láska, první rozchod, první hořké pravdy, setkání s realitou... Když se na to podívám zpětně, tak mě pouze trochu mrzí, že barvičky byly použity jen na konci a na začátku filmu, jenže s nimi by pravděpodobně celá stopáž získala zcela jiný rozměr (více candy) a dopad na diváka by nebyl tak silný. A to tvůrci (komiksu) nechtěli. (27.01.2010)

Populismus atakuj se zaťatými zuby přímo na solar a s nadhledem. Bude to bolet, né že né. Chce to ale udržet si svojí vnitřní integritu. Můžeš se zbláznit, můžeš bejt prodejná děvka, můžeš se nechat zabít. Buď to ale Ty, proboha. ___ Hodně silný, upřímný a hořkosladký výlet životem holky výjimečné, ale příjemně pozemským způsobem. Chytrá hra obrazu beze slov. Zábavná spratkovská nasranost. Rezignovaný nadhled i neskrývané slzy tam, kam patří. Černobílé provedení silně kontrastuje se všemi odstíny šedi, které nabízí obsah (Ikdyž subjektivní pohled na věc převažuje. Aby taky ne). Miluju schopnost některých lidí vypíchnout titěrný (=nejdůležitější) blbůstky života a jakoby nic je zakomponovat. Krása. (21.04.2011)

Pořád mám za to, že překladem komiksového políčka do filmového dobrý film vzniknout nemůže, protože řeč obou médií je založena na jiných principech, ale musím uznat, že Francouzi se svou Renesancí a nyní Persepolis jsou na tom mnohem lépe než Američané se Sin City a 300: Bitva u Thermopyl. U Persepolis bohužel nefunguje rámování přiběhu, a tan se snímek nikam nevyvíjí a pořádně negraduje, což je ospravedlnitelné z hlediska toho, že dějiny se také nezastavily a Marjane Satrapi stále žije, ale filmy jsou soubory určitých znaků, z nichž až rozhlasová ukecanost, která je poměrně nudnou lekcí z dějepisu, mezi ně rozhodně nepatři. Zajímavá artová animovaná 2D alternativa k trojrozměrným animákům, v níž je skvěle využito zkreslujícího pohledu hrdinky jakožto dítěte na svět dospělých, ale ty nominace a ocenění si na úkor takových kousků jako formálně progresivní Divoké vlny nezaslouží. (21.12.2007)