Vyznání Anny Elliotové

Původně jsem dala tři hvězdy, ale protože jsem chtěla napsat i komentář, koukla jsem na to znovu a musela jsem všechno přehodnotit. Na tuhle Annu Elliotovou se dívám nejméně, není to to pravé. Nejvíc za to snad může Rupert Penry-Jones alias kapitán Wentworth. Viděla jsem ho v jiných filmech hrát docela slušně, takže nevím, proč tady je takové prkno. Vůbec se do toho nemůže dostat. I přes to bych možná čtyři hvězdičky dala, ale ten konec je prostě příšerný. Jak tam Anna běhá a hledá ho, do toho jí kámoška říká něco, co už měla dávno vědět.... Vůbec se to nedá srovnat, jak dějově tak obsazením, s provedením z roku 1995. (18.06.2014)

Jeden z románov Jane Austenovej, kde okrem hlavnej myšlienky (nápadu) dejovej línie sa toho veľa nedeje, čo sa odrazilo pochopiteľne aj na scenári filmu. Nestotožnila som sa s réžiou ani ponurou atmosférou. Herci však boli sympatickí a bolo príjemne ho vidieť, najmä keďže poznám knižnú predlohu. Ako film ale podľa mňa nestojí za veľmi veľa. (03.08.2017)

Vybavil se mi jeden starý nápěv s novými slovy: Plytká, plytká, plytkááá. Anna připomíná životem unavenou ovci, jejíž herecký rozsah se pohybuje od tupého výrazu s pootevřenými ústy a skelným pohledem upřeným směrem k oknu, aby její zornice získaly zdání záblesku (= láska) po tupý výraz s pootevřenými ústy a skelným pohledem upřeným směrem od okna, aby její zornice zdánlivě potemněly (= zármutek). Objekt jejích vybledlých tužeb budí soucit a působí, jako kdyby si před každým setkáním s ní musel šlehnout dávku sedativ. A mě vede soucit k tomu, že se zdržím výčtu dalších hrůz. Řeknu jen, že tento film drží hned dvě malinová prvenství. Nejhorší adaptace Jane Austen ever a nejstrašnější filmový polibek – taky ever. (04.02.2020)

Persuasion mělo slibný náběh k tomu být zajímavým komorním dramatem. Rupert Penry-Jones a Sally Hawkins jsou vyrovnaná dvojice (a přes všechny mé antipatie k Sally mi nakonec nevadila). Jenže ostatní linie jsou osekány na kost a příběh působí neukončeně. A mým největším problémem je naprosto úděsná rozklepaná kamera a nepříjemné až dokumentární záběry. Zvlášť ze začátku je to velmi rušivé a upřímně mi to lezlo celkem na nervy. Tohle patří do úplně jiného žánru. Také Annina běhací sekvence po Bathu je trochu k smíchu. Naštěstí film kromě ústřeního páru táhne nahoru i krásná hudba Martina Phippse, ale celkově se nedokážu ubránit mírnému zklamání. // I napodruhé všechny výtky přetrvávají, ale nějak mi to sedlo o mnoho lépe než předtím. (05.04.2014)

Více než „Pýcha a přemlouvání“ choulila se v Anně Elliotové naděje a doufání a světlo prozření svitlo kapitánu Wentworthovi po jeho osmileté zatvrzelosti a uražené pýše odmítnutého nápadníka. Opětné setkání po letech rozbouří vlny jejich dřívější důvěrné náklonnosti, byť exsnoubenci se rozsvítí až v posledních sedmi kapitolách. Váhání jeho však zcela ospravedlní upřímné vyznání a vylití citů v dopise milostném plném vášně, rozervanosti, nejistoty a doufání a nakonec odzbrojujícího vyznání lásky, kdy s adresátkou viktoriánské Anglie zatočí se svět a čtenářkou 21. století též. Ta musí na chviličku knihy odložiti a přemítat a doufat v to, že milostný dopis není muzejní vycpaninou a stále se v době iPadů internetů esemesek Ufounů tabletek a dalších šíleností vyskytuje a není druhem vyhynulým. Protože pak by tento svět opravdu nestál za nic. * Film představil Annu utípnutou, takovou chudinku bez názoru a naprosto zchvácenou maratonem závěrečným. Koukaje vyjeveně na ten výkon sportovní, pochopení zám(v)ěru tohoto moderního jaksi se nedostavilo. Sapristi – a polibek na veřejnosti? Zhola nemožné! Divačka udivená s očima vytřeštěnýma musela vydýchávati... Dopis milostný utekl scénáristovi zcela, což je ovšem velká škoda a absence zásadního nedosáhne na plné ohodnocení. Doplňkem k filmu je zcela nezbytně kniha... (Navrch místo bruneta urostlého kapitán byl blonďák hmm mm.....) (14.12.2015)