Katyň

Hodně problematický film. Natočen je poměrně dobře a navíc ukazuje událost, na kterou se už dávno zapomnělo. Přesto však mi tento film připadá jako neskutečná snůška žvástů. Připadalo mi, že z nás tvůrci dělají v první polovině blbce, že nevíme jak to doopravdy bylo s Katyní, a proto onu slavnou scénu vytasí na závěr jako šokující konec. Bohužel zapomněli, že za těch předchozích 100 minut už dávno nemám myšlenky na to, jak to dopadne, ale na to, za jak dlouho to už skončí. Příběh žen důstojníků je taky originalita jako hrom. Prakticky od chvíle, kdy se dozvědí, že důstojníci jsou mrtví, tak hned všechny vědí, že to spáchali Rusové. Takže nějakou šokující vypjatou scénu s ukázáním pravdy zde nečekejte. Polská kinematografie má jeden hodně velký kaz a tím je jejich národní naivita. Prakticky ve všech historických filmech jsou Poláci ti utlačovaní, ti ukřivdění a ti, kteří mají vždycky pravdu. Tím nechci zpochymňovat onen masakr, ale spíš děj filmu, kdy třeba Rusové jim tam začnou pouštět lživý dokument, přičemž všichni začnou skandovat, že to je lež, což není reálné a to mě právě u Poláků sere. (28.06.2010)

Mozaika osudů z doby, kdy bylo Polsko uvězněno mezi dvěma totalitami - sovětským komunismem "na věčné časy" a německou "tisíciletou Říší"; bolavý, potřebný film o jedné historické události, kterou si impéria včerejší i dnešní chtějí zkreslit tak, aby se hodila jejich lžím; film, co svým důrazem na statečnost a věrnost pravdě tak trochu připomíná písně Karla Kryla. Jako v dějinách tolikrát i tehdy za války a po ní umírali především ti, kdo odmítli ohnout záda. Tuhle křížovou cestu je těžké projít bez slz... hořkých, nesentimentálních, spíše připomínajících výkřik, takových, za něž se není třeba stydět. Zrnka růžence, co jsou na konci zahrnuta hlínou spolu s tělem vojáka, upomenou na zrno, které musí padnout do země, aby vydalo mnohý užitek, na život, který je třeba ztratit, aby mohl být nalezen. Sekulárnímu diváku nezbyde víc než zoufalství nad drtící mocí lidské svévole. Mnohé postavy filmu však neumírali bez naděje - umírali s hrůzou, ale přitom i s vědomím, že je tu Moc nad lidskou mocí, že všechny lidské babylony nakonec padnou, a každý pak bude volán k zodpovědnosti. Takovýhle snímek by v ČR vzniknout nemohl. Máme své laskavé komedie, svůj humor - smiřující, ironický i černý, humor na sto způsobů, ale o odvaze, statečnosti, smrti, naději a víře se v našich končinách mluví těžko. Jenomže laskavost proti zlu nestačí, a tak - až přijdou nové války a nové totality - budou se u nás zas ohýbat záda. A Evropa, vysvlečená z křesťanství, již možná nebude mít sílu budoucím hrozbám odolat. Snad ale ani pro nás není všechno ztraceno, když Poláci ještě točí takovéhle filmy - ne vtipné, ne zábavné, ne smiřující, ale hluboké, pravdivé a skutečné. (23.09.2008)

Z Wajdova dramatu je zřetelně cítit, že se režisér opravdu snažil a na výsledku mu záleželo. Jenže je to snaha tak nějak upachtěná, je to jako sledovat z nadhledu zamilovaný párek, který se chystá ke své první intimní schůzce, zoufale se snaží udělat dojem a z té křečovité snahy zbydou nakonec jen rozpaky. Přes veškerou režisérovu snahu je po převážnou většinu stopáže film studený jak psí čumák a mohl bych se v podstatě podepsat pod Mattyho komentář. Vzniklo sice obstojné historické drama, které může sloužit řekněme jako školní představení pro středoškolské studenty, ale od režiséra Wajdova formátu se zkrátka čeká víc. Jeho rané snímky z 50. let mě sice leckdy po obsahové stránce odpuzují, ale je v nich mnohem víc vášně, uměleckého rizika a filmově zajímavých momentů než v Katyni, kterou pojal jako společenský pomník obětem masakru. Závěrečná scéna exekucí sice zamrazí, ale skutečně dobrý film by se měl obejít i bez ní, aby diváka strhnul. Na Katyni mi vadí množství postav a rozptylujících obrazů tam, kde se měl tvůrce jít do hloubky. Zajímavý a svým způsobem typický je srovnávací moment mezi oběma okupanty polského území. Wajda se zcela záměrně snaží klást rovnítko mezi nacistické Německo a stalinistický Sovětský svaz. To vzájemné poplácávání po ramenou, úsměvy na tvářích a velmi podobné jednání důstojníků obou armád se v Katyni objevuje často. Celkový dojem: 65 %. (14.09.2009)

Jeden z největších válečných zločinů (masakr polských důstojníků rudoarmějci) je silným, a v tomto případě trochu promrhaným námětem. Nečekal jsem nic "úžasného" a okázalého ve stylu amerických studií, spíše komorní, citlivý snímek mapující dlouhé roky tabuizovaný zločin. Přesto jsem byl zklamán. Celý snímek mě mátly dvě splývající hlavní hrdinky, paní generálová a paní rotmistrová, které smutní za ztracenými choti a jsou bezmocné vůči "novému Polsku", které dle diktátu svých rudých bratrů označuje za viníky masakru Němce. V závěru filmu dostane paní rotmistrová deník po svém muži, popisující poslední dny zajatců. Tak se konečně i divák "dočká" retrospektivně několika záběrů ze samotného aktu. Celý film mi přijde špatně řešen a myslím si, že s tak silným námětem mohlo být mnohem lépe naloženo... 60% (06.09.2009)

Katyň Andrzeje Wajdy byl pro mě jeden z nejočekávanějších filmů tohoto roku. Teď, po jeho zhlédnutí, si nejsem úplně jistý, co napsat... Vkrádají se totiž na mysl tradiční klišé o trvalé památce a nutnosti nezapomenout, do popředí se dere plno patetických frází, které by ale komentář k tomuto výbornému filmu degradovaly. Toho brzy určitě budou plné noviny... Upřímně, síla snímku tkví především v jeho obsahu, v zobrazení jednoho z největších válečných zločinů II. světové války a v popisu snah umlčet v poválečných letech pravdu o této genocidě (a kašlu na právnické definice onoho slova). Po filmařské stránce jde o řemeslně skvěle odvedenou práci, která ovšem není nijak převratná a sama o sobě by nestačila. Wajda však dobře kombinuje příběhy zoufalých příbuzných s takřka dokumentární rekonstrukcí katyňského masakru (a událostí mu předcházejících) a podobně jako ve svých dřívějších filmech režisér umocňuje děj zařazením záběrů z filmových týdeníků. Atmosféra snímku je od počátečních záběrů pořádně napnutá a v ohromném stresu se odvíjí celých téměř sto dvacet minut. Zatímco u první půlhodiny jsem si nebyl jistý, jestli se Wajda s touto tragickou událostí vypořádá dobře, posledních třicet minut však nechá v krku vykynout pořádně velký knedlík... Pozici polského národa výborně vystihuje symbolika první scény, v níž z jedné strany mostu prchají lidé na východ před Němci a z druhé strany na západ před Rudou armádou. Přitom ale film není ani na chvíli protiruský nebo protiněmecký. Je to prostě dokonalý prototyp historického filmu, v němž se ohlížíme za minulostí bez záště a slepé ideologie, zato však s náležitou pietou. (26.10.2007)