Reklama

Reklama

K jedné z nejtemnějších událostí novodobých polských dějin se vrací film slavného polského režiséra Andrzeje Wajdy. Vypráví o zavraždění téměř pětadvaceti tisíc polských vojáků i civilistů, které provedla sovětská tajná policie NKVD v roce 1940. Toto traumatem poznamenané téma dlouho provázela řada zfalšovaných důkazů, rozporuplných faktů a nejasností, proto bylo příznačně nazýváno Katyňská lež. Přitom hromadné hroby obětí odhalili Němci již v roce 1941. Moskva ale na oplátku z masakru obvinila Němce, západní evropské státy o hrůzyplné události raději mlčely. Až v roce 1990 Rusko přiznalo, že Stalin vraždy příslušníků polské vojenské a společenské elity skutečně nařídil. Přesto ruská strana stále odmítá odtajnit dokumenty, jež se týkají této události a uznat masakr za genocidu... Filmové drama začíná 17. 9. 1939, kdy Sovětský svaz napadl Polsko, krátce předtím šokované drtivým útokem německé armády. V popředí děje jsou manželé Jerzy a Anna, na jejich příběhu jsou ukázány osudy příbuzných zajatých polských důstojníků, později také složitý úděl zajatců, končící tragédií… Scénář vznikl podle knihy "Katyń: Post Mortem" spisovatele Adrzeje Mularczyka. Pohled režiséra Andrzeje Wajdy zaznamenává nejen brutální zvěrstva obou režimů, stalinského i nacistického, v Polsku čtyřicátých let, způsobená totalitní ideologií a státní mocí, která v zahraničí nekompromisně prosazuje svou moc, ale také jejich následnou propagandistickou manipulaci i tresty pro všechny, kdo se oficiální lživé propagandě pokusí postavit. Dobové dokumentární záběry zůstávají součástí filmové výpovědi, stejně jako velmi realisticky a nekompromisně zobrazený masakr. Snímek přitom nepodporuje žádnou ideologii, na události pohlíží z hlediska obyčejných lidí. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (452)

nascendi 

všechny recenze uživatele

Chladnokrvné, programové vyvraždenie poľských dôstojníkov a inteligencie je obrovská téma, ktorá mohla a mala tvorcov inšpirovať k dielu siahajúcemu po métach najvyšších. Veľa som od filmu očakával, málo dostal. Niekde som čítal, že kto videl film Katyň, už nikdy nebude voliť komunistov. Myšlienka je to pekná, ale k nevoleniu komunistov nepotrebujem vidieť žiaden film a po zhliadnutí Katyne by som k takému záveru nikdy nedospel. Katyň je premárnená príležitosť. A premárnil ju najlepší (bohužiaľ už aj asi najstarší) poľský režisér, ktorý tam navyše prišiel o otca. A čo všetko sa dalo, veď stačí vidieť posledných 10 - 15 minút filmu a máme predstavu v akom duchu sa mal niesť celý film. Veľká škoda. Takých príležitostí nie je veľa. Už sa začínam báť, že Arméni nakrútia film o genocíde, ktorú na nich spáchali Turci. Inak je zaujímavé, že niekto spácha také nehorázne svinstvo a ešte si aj nárokuje, aby sa o tom klamalo alebo minimálne mlčalo. Akí sú si tí Rusi, Turci, Nemci a ďalší blízki. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Film působící stejně staře a konzervativně jako jeho režisér. Důkladné protkání náboženskými symboly a odkazy k polské národní hrdosti jakoby Wajda stavěl nad soudružnost vyprávěného příběhu, který postrádá hlavní postavu a svou strukturou ze všeho nejvíc připomíná neobratně předávanou štafetu. Jestli byl nulový emoční dopad samotného katyňského masakru způsoben mým cynismem, či režisérovou neschopností, nedovedu posoudit, film každopádně nenaplnil má očekávání ani v tomto posledním (spásném) aspektu. Ano, Wajda rozehnal mlhu nad událostí, kterou dodnes mnozí nepřijali za součást historie, ale zvolil k tomu tak zoufale pietní, akademicky uhlazenou cestu, že lituji všechny školáky, kteří Katyň budou muset v rámci dějepisu zhlédnout (vzhledem k povaze filmu jich nejspíš nebude málo). 55% Zajímavé komentáře: CheGuevara, wipeout, _-0-_ ()

Reklama

Spinosaurus 

všechny recenze uživatele

Hodně problematický film. Natočen je poměrně dobře a navíc ukazuje událost, na kterou se už dávno zapomnělo. Přesto však mi tento film připadá jako neskutečná snůška žvástů. Připadalo mi, že z nás tvůrci dělají v první polovině blbce, že nevíme jak to doopravdy bylo s Katyní, a proto onu slavnou scénu vytasí na závěr jako šokující konec. Bohužel zapomněli, že za těch předchozích 100 minut už dávno nemám myšlenky na to, jak to dopadne, ale na to, za jak dlouho to už skončí. Příběh žen důstojníků je taky originalita jako hrom. Prakticky od chvíle, kdy se dozvědí, že důstojníci jsou mrtví, tak hned všechny vědí, že to spáchali Rusové. Takže nějakou šokující vypjatou scénu s ukázáním pravdy zde nečekejte. Polská kinematografie má jeden hodně velký kaz a tím je jejich národní naivita. Prakticky ve všech historických filmech jsou Poláci ti utlačovaní, ti ukřivdění a ti, kteří mají vždycky pravdu. Tím nechci zpochymňovat onen masakr, ale spíš děj filmu, kdy třeba Rusové jim tam začnou pouštět lživý dokument, přičemž všichni začnou skandovat, že to je lež, což není reálné a to mě právě u Poláků sere. ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Andrzej Wajda, narozený 6. března 1926, se se svým filmem Katyň (2007) vrátil k tématu, které formovalo celý jeho život, směr jeho myšlení a vzdělání. Téma Katyňského masakru pro něj bylo tématem zpracování dějinného selhání v širším měřítku a příběhu jeho otce v užším pohledu. Post Mortem byl původní název filmu, který byl později změněn pro snazší identifikaci filmu. Kromě výsledné realizace je samozřejmě velice silným příběhem už samotná Wajdova cesta k tomuto projektu. Zatímco před rokem 1989 o něm nemohl Wajda ani uvažovat, a také se touto otázkou nezabýval, s nastolením současné politické situace se mnohé změnilo. Nebylo už nutné směřovat apel na zájem ze zahraničí, bylo možné uvažovat o natočení filmu v Polsku. Klíčovými podtématy se staly otázky samotného zločinu a lži, která tento zločin zastínila. Zločin vykonala sovětská NKVD v roce 1940 a po dlouhé roky byl podsouván Německu a datován do roku 1941. Tento klíčový rozkol a jeho dopady na různé vrstvy polské společnosti Wajda vypráví skrze ženskou optiku – matek, manželek, sester a dcer. Wajda zpracovává vlastní prožité zážitky s vlastní matkou a její vírou, která ji posilňovala až do konce války, sám sebe do filmového scénáře neprojektuje, dokonce anonynimizuje jednotlivé příběhy a určujícím způsobem zaznamenává zprávu o mnohovrstevnaté proměně polské společnosti během válečných let a v době, která bezprostředně následovala. Wajda dlouze uvažoval o literatuře, o kterou by se mohl opřít, nejcennějším se mu staly vzpomínky očitého svědka Jozefa Czapskiho. To mu pomohlo k definitivnímu rozhodnutí natočit film bez kompromisů. Proces příprav trval celé desetiletí, leč jak sám poznamenal, to téma ho nemohlo minout. A nakonec označil Katyň (2007) za rozloučení se s fenoménem Polské filmové školy. Když s ním Polská televize natočila rozhovor plný piety a hmatatelné úcty, připomenula jeho filmy o nacistickém odboji – Nezvaní hosté (1955), o Varšavském povstání – Kanály (1957), a samozřejmě jeho nejslavnější film z květnových dnů roku 1945 – Popel a démant (1958). Wajda tehdy připomenul, že se vědomě vrátil k tehdejším stylu vyprávění, ale zkombinoval ho s nejmodernější technikou. Dalším důležitým momentem jeho příprav byly dvě vzpomínkové knížky dcer popravených v Katyni, které sepsaly vzpomínky o proměnách svých matek, což určilo směr rodinných historií vyprávěných skrze ženské postavy. Velice účinně a přitom věcně bez patosu takto vyniká například malá domácí rozprava profesora z Jagelonské univerzity s jeho manželkou krátce před jeho zatčením. Stejně tak proměna vztahu dvou sester, které přišli o svého bratra a každá z nich se po válce postavila na jinou stranu nového politického rozdělení Polska. Vyvrcholením všech vrstev filmu o Katyni je samozřejmě zobrazení genocidy inteligence za pomoci rutinního počínání si členů NKVD. Symbolický je detail na odlišené prožitky každého jednotlivce. Je fantastické, nakolik je Wajda vcítěn do dnešní generace a rozporu otázek povědomí o minulosti a strachu o povědomí o minulosti. V úvahách na toto téma došel až ke zatraktivnění svého filmu pomocí mladých herců, aby nezatěžoval mladé diváky svou oblíbenou hereckou generací. Stejně tak je velice zajímavé, nakolik je Wajda schopen vést dialog na téma cti a proměny tohoto fenoménu v dnešním slova smyslu. Uvědomil si, že nechtěl natočit další film o polském utrpení, ale znovu otevřít otázku o vině a obvinění. Z mého pohledu je naprosto klíčovou práce se zobrazením dvojí povahy říšské a sovětské filmové propagandy. Na jedné straně jsou Němci vykresleni jako klasická esence zla, ovšem mající v rukou na vlastní obhajobu dokument z Katyně, přičemž ten je v rámci příběhu promítnut soukromě paní generálové, která díky této skutečnosti prozře. A na straně druhé jsou tytéž obrazy z roku 1943 opatřeny záhy novým komentářem ve prospěch sovětské propagandy, proti které se pokusí paní generálová vystoupit. Dalším nosným tématem je absolutní chaos ve vládě v roce 1939, ovšem ten je zde zachycen jen útržkovitě. Větší prostor je věnován odpovědnosti a polskému patriotizmu. O tezi obětování svých nejlepších synů a opuštěných žen, které se stávají němými svědky proměny politické situace v bipolární poválečný svět. Jedním z nejlepších vložených příběhů je kontrast tří sourozenců, přičemž jde o dvě sestry a bratra. Bratr byl popraven, jedna ze sester obětuje svůj život za pravdivý náhrobek pro svého bratra a poslední přeživší sestra pochopí, že lidové Polsko se chystá být věčným a není proto prostor pro dialog. Není ani opomenuta důležitá marginálie. Původně se NKVD mohlo zdát, že nebudou nikdy postižitelní a ponechali tak popraveným při sobě jejich osobní věci. A přesto bylo poměrně snadné v očích veřejnosti posunout událost genocidy o celý rok. Stálo to ovšem životy mnoha dalších lidí. Kdo přežil, mohl podobně jako Wajda navázat v druhé generaci polské inteligence a reprezentovat novou polskou společnost na světové úrovni. Nemyslím si, že jedině syrový mechanismus genocidy by byl tím nejsilnějším momentem, osobně spatřuji mnoho dílčích vrcholů ve Wajdově Katyni – zejména zatčení špiček z Jagelonské univerzity vyvolávající všechny pozitivní emoce vážící se k patriotizmu nebo dialog přibližující myšlenku o zdánlivé nenahraditelnosti zástupců inteligence a nahraditelnosti strojů na vraždění. () (méně) (více)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Z Wajdova dramatu je zřetelně cítit, že se režisér opravdu snažil a na výsledku mu záleželo. Jenže je to snaha tak nějak upachtěná, je to jako sledovat z nadhledu zamilovaný párek, který se chystá ke své první intimní schůzce, zoufale se snaží udělat dojem a z té křečovité snahy zbydou nakonec jen rozpaky. Přes veškerou režisérovu snahu je po převážnou většinu stopáže film studený jak psí čumák a mohl bych se v podstatě podepsat pod Mattyho komentář. Vzniklo sice obstojné historické drama, které může sloužit řekněme jako školní představení pro středoškolské studenty, ale od režiséra Wajdova formátu se zkrátka čeká víc. Jeho rané snímky z 50. let mě sice leckdy po obsahové stránce odpuzují, ale je v nich mnohem víc vášně, uměleckého rizika a filmově zajímavých momentů než v Katyni, kterou pojal jako společenský pomník obětem masakru. Závěrečná scéna exekucí sice zamrazí, ale skutečně dobrý film by se měl obejít i bez ní, aby diváka strhnul. Na Katyni mi vadí množství postav a rozptylujících obrazů tam, kde se měl tvůrce jít do hloubky. Zajímavý a svým způsobem typický je srovnávací moment mezi oběma okupanty polského území. Wajda se zcela záměrně snaží klást rovnítko mezi nacistické Německo a stalinistický Sovětský svaz. To vzájemné poplácávání po ramenou, úsměvy na tvářích a velmi podobné jednání důstojníků obou armád se v Katyni objevuje často. Celkový dojem: 65 %. ()

Galerie (74)

Zajímavosti (15)

  • Utajování podrobností o katyňském masakru ze strany SSSR skončilo oficiálně v říjnu 1992, kdy tehdejší prezident Ruska Boris Jelcin předal kopie dokumentů týkajících se masakru tehdejšímu polskému prezidentovi Lechu Walesovi. V dubnu 2010 potom byly na příkaz prezidenta Medvěděva zveřejněny v elektronické podobě na stránkách státního ruského archivu. (Dzin01)
  • Ako sa ďalej píše v rozhovore pre anglickú BBC, v útlom bytíku v centre Varšavy 78-ročná pani Jolanta Klimowicz dodnes prechováva v obálke zhnednuté fotografie otca, ktorý bol jedným zo zavraždených v Katyňskom lese. Mala vtedy 10 rokov, keď ho odviezli. Rodine nikdy nepovedali, čo sa s ním stalo. Jej matka roky dúfala a žila v klamlivom dojme, že jedného dňa sa vráti zo sovietskeho zajateckého tábora. "Bolo to tabu, nesmeli sme nikomu o tom hovoriť, poľská komunistická vláda blokovala všetky verejné debaty týkajúce sa katyňského masakru. Dokonca ani rodiny nezvestných sa nesmeli navzájom stretávať a utešovať,“ spomína pozostalá dcéra. (PeterJon)
  • Agnieszka chce získať peniaze na pomník, ktorý má pripomínať spomienku na padlého brata v Katyni v apríli 1940. V scéne, kedy po strihu vlasov na parochňu odchádza z divadla, je vidieť pútač na hru "Antigona". Je to odkaz na známu Sofoklovu drámu, v ktorej ide o dôstojný pohreb Polyneika, brata Antigony. Antigona nechce, aby jeho mŕtvola bola vydaná napospas vtákom. O niečo podobné sa snaží Agnieszka, aby sa na jej brata nezabudlo. No pomník je zničený a ona sama je po výsluchu odvedená sovietskym vojakom na miesto smerujúce dole schodmi do temnoty. Opäť je to paralela k dielu a samotnej postave Antigony, ktorá je odvedená v čiernych šatách do kamennej hrobky. (Biopler)

Související novinky

Oscary 2008 - Výsledky

Oscary 2008 - Výsledky

25.02.2008

Zlaté sošky jsou rozdány. Samotná oscarová šou žádné úchvatné vsuvky nepřinesla, kvůli své (osmdesáté) výročnosti byla zaměřená hlavně na rekapitulaci své historie. Seznam oceněných filmů ale potěšil… (více)

Nominace na Oscara

Nominace na Oscara

24.01.2008

Více překvapení než filmoví kritici od Zlatých globů nám letos se svými nominacemi přinesli Akademici, tedy filmoví tvůrci působící v USA. Přehled filmů nominovaných na Oscara nicméně odpovídá jejich… (více)

Reklama

Reklama